Píseň SLUNEČNICE vznikla skutečně romanticky. Bylo to koncem léta 1967 v Olomouci. Ještě jsem nevystupoval, pouze jsme s Vláďou Veitem a Hvězdoněm Cignerem kuli jakési nezřetelné písničkářské plány a připravovali si první repertoár.
  Byla letní sobotní noc, já seděl v bytě u rodičů a chvíli si dělal všelijaké poznámky, chvíli cvičil na kytaru, chvíli jen tak chytal lelky. Pak se noc přehoupla do neděle a když začalo nebe modrat, tak jsem to už nevydržel a vyšel ven do města. Olomouc je příjemné město na courání, stejně jako Praha. Kousek od místa, kde jsem se narodil a prožil prvních pět let života, velmi příjemných a tichých, jsem vešel do úzké středověké uličky. Už bylo světlo, ale celé město ještě spalo. Nikde nebylo známky po člověku. Pouze řvali ptáci. Ale ulička v tom sice už světle, ale přece jen těsně před východem slunce, působila depresivně a zároveň snově. Všechny ty středověké domy byly opuštěné a část jich byla už napůl zbořená. S takovým tím nekonečným steskem jsem si prohlížel jednu vnitřní stěnu. Vnější stěna už byla pryč a na vnitřní stěně šlo číst, kde byla jaká místnost, kde na stěně visel obrázek, kde byl zbytek kachlíků po kuchyňských kamnech v prvním patře. Prohlížel jsem si to celé pomalu, jako starý obraz plný významných detailů, a když jsem došel očima až nahoru, tak jsem jaksi blaženě strnul. Na horním okraji zdi bez střechy, asi tak na úrovni druhého patra, rostla tráva a mezi ní se tyčila pěkná a zdravá kvetoucí slunečnice. Dlouho jsem na ni zíral a bylo mi na duši jasno. Díval jsem se stále na téntýž rozbořený dům, ale už to byl vlastně zcela jiný dům. V hlavě mi zněla jakási melodie od Boba Dylana, tak jsem si vytáhl z kapsy papír a tušku a začal si psát veršíky. Potom cestou zpět jsem se stále zastavoval, abych dopsal veršík a nebo sloku.
  Když jsem došel domů, měl jsem text hotový. Že jsem napsal píseň, kterou už budu mít napořád, jsem netušil. Tehdy se mi zdálo, že je přesným vyjádřením šedesátých let, našeho generačního pocitu. SLUNEČNICE ale prošla i depresívními sedmdesátými lety, objela je mnou v emigraci zeměkouli a zní i v našem současném postkomunismu. Zřejmě spolu vlezem i do příštího tisíciletí.
  Jsou lidé, kteří mne podezírají, že jsem to téma ukradl Allenu Ginsbergovi. Ten tu svou Slunečnici napsal mnoho let přede mnou, ale já ji neznal. Byla to jen shoda okolností.
  Ostatní písně na tomto cédéčku "uvízly" v sedmdesátých letech. NOC jsem napsal v roce 1969. Píseň KÁJA vznikla v roce 1967, stejně jako SLUNEČNICE, a možná v tom roce měla i větší význam. Hodně tehdejších písničkářů ji převzalo do repertoáru a Vlasta Třešňák k ní napsal jakýsi druhý díl. Žalm 10 a 12 pochází z amsterodamského kancionálu J. A. Komenského, vlastně to je první česká exilová literatura. Ale nad tím jsem se tehdy tak nezamýšlel. Někdo mi v roce 1970 o tomto kancionálu vyprávěl a já v nadšení z objevu lidových balad, jsem si ho šel do knihovny vypůjčit. V roce 1972 jsem v divadle Atelier z těch žalmů udělal celý večer. Uplatnit tehdy tyto písně nikde nešly, tak jsem je opustil a v období oné první baráčnické Rychty jsem si ještě pamatoval tyhle dva, takže jejich nahrávka se zachovala. Ty ostatní bych dneska už asi dohromady nedal.
  Písně BOURAČKA, POKLIČKA A PÁRA, PAPÍREK BÍLÝ a KOLÍK, patří do jedné série písní o věcech a vznikly v roce 1972. Mezi ně patří i KAMNA, TKANIČKA, LŽIČKA, PYŽAMO a KNOFLÍK. Dodnes mi není úplně jasno, co mě tehdy nutilo psát tyhle písničky o věcech, ale je pravděpodobné, že v té nezřetelnosti tehdejší doby a celkového morálního úpadku českého obyvatelstva, jsem si chtěl sáhnout na něco konkrétního, vytřískat z toho okolního světa přece jen něco hmatatelného.
  LIDÉ DVACÁTÉHO STOLETÍ a ZEDNÍK pocházejí z roku 1973 a píseň ZEDNÍK tehdy na nějakou chvíli téměř zlidověla.
  Takže tak to je s tímhle cédéčkem, které je druhé v řadě po cédéčku PROČ, PROČ, jehož nahrávky pocházejí také z Baráčnické Rychty na Malé straně v Praze z roku 1974. Jedná se o amatérské nahrávky, které se mi podařilo během posledních pěti let získat a které jsem upravil na kompjůtru. Mám plán mám vydat všechno, co jsem napsal. Většina toho ještě nevyšla. I na tomto cédéčku, kromě písně SLUNEČNICE, dosud žádná píseň nevyšla. Je to mrzuté, mělo to všechno vyjít tehdy, ale to nešlo, to bych musel psát něco jiného. Tedy proto se tato řada jsmenuje Fosil, je to vyhrabávání a pucování vlastní zkameněliny.
  Jinak se omlouvám, že totiž jak jsem věci předpověděl v minulé příloze k prvnímu cédéčku z této fosilní řady, tak tak to není. Je to jinak, ale zase ne tak úplně. Tato deska se sice nejmenuje HROMADA SMETÍ, jak jsem před rokem oznámil, a nejsou na ní PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI, ale jádro z té desky se v tomto vydání zachovalo. HROMADU SMETÍ jsem vydal ve své vlastní sebetlačové edici Samopal v číslovaném nákladu 99 a pak ji předělal na desku KÁJA. Deska SLUNEČNICE, kterou máte právě v ruce, je rozšířeným a "veřejným" vydáním desky KÁJA.
  Musím se přiznat, že mi není úplně jasno, jak s touto nevydanou minulostí zacházet. Proto je možné, že některé z oznámených desek nebudou úplně takové, jak jsem původně zamýšlel. Měl by se tím zabývat někdo jiný, já jako autor a zpěvák nejsem objektivní, plete se mi do toho mnoho osobních emocí, i výčitky, že bych se minulostí zabývat neměl, že bych měl psát nové věci a více žít v této době. Ale je mi té minulosti líto, neboť jsem ji žil velmi plně a pokud se tím nebudu zabývat já sám, tak se bohužel nikdo jiný nenajde. Taková je prostě situace v Čechách a bohužel vždycky byla. Takže příjemný poslech.

2. května 1999