První měsíce po převratu v roce 1989 vypadají z dnešního pohledu, jakoby se staly na jiné planetě v jiném století. Ale když je člověk zažíval, vypadalo všechno tak přesvědčivě, že myšlenka na to, že to bude brzy jinak, se zdála zcela absurdní. Já byl také okouzlený a nahrával jsem si pouze některá představení a to ještě nepořádně, ale přece jen, cosi se zachovalo.
  Tato deska pochází z nahrávek koncertů z ledna 1990. To byla moje první šňůra, první turné. Byl jsem zde na třetí návštěvě z emigrace, a doufal jsem, že se už nebudu muset do Německa, do Kolína nad Rýnem, vracet. Že bude sehnání bytu v Praze nakonec trvat dva roky mě nenapadlo, jako mnoho jiných a dalších věcí.
  Poprvé jsem přiletěl 25. listopadu 1989, a to bylo dobrodružství, protože to bylo ještě v proudu to, co vypadalo jako revoluce. Byl jsem první emigrant, který přiletěl, měl jsem pouze holandský pas, čtyři hodiny mě nechtěli z letiště pustit a pak mě odvezli rovnou na Letnou, kde se mnou téměř milionový dav zpíval píseň Náměšť. Havel mi později říkal, že to byl právě moment, který zvrátil revoluci v náš prospěch. Později jsem mluvil s mnoha lidmi, kteří mi říkali, že teprve v moment, kdy mě uviděli na té letenské tribuně, uvěřili, že došlo skutečně ke změně. Tedy to byl moment významný, v pravý čas a na pravém místě, jakýsi až kýčově čítankový návrat písničkáře z vynuceného exilu. Kdybych hned umřel, tak bych byl asi velkým národním hrdinou a nechci ani myslet na to, jací všelijací gauneři by si mým jménem proplachovali ústa. Naštěstí žiju dál. Tehdy jsem tu byl čtrnáct dní a jsem rád, že jsem byl u toho, i když paměť už to dnes všechno nějak překrucuje.
  Po druhé jsem přijel na Silvestra 1989, oslavit v tu chvíli zázračný fakt, že Havel se stal prezidentem. Všechno vypadalo jako z pohádky. Pravda a láska vítězila nad lží a nenávistí, bylo Havlovo heslo, kterým byla polepena celá republika. Dějiny skončily, mnoho lidí se mně ptalo, o čem teď budu zpívat, já nevěděl, ale byl jsem rád.
  Po třetí jsem přijel v polovině ledna, už to nebyla návštěva pouze politická, byla zorganizovaná první velká šňůra, která začínala v Českých Budějovicích a proběhla celým Československem. Bylo to mnoho slávy a nadšení a po jedenácti letech anonimity v emigraci to byl příjemný, i když trochu matoucí, balsám na duši. Matoucí na tom bylo to, že když je člověk obdivován příliš velkým davem, tak zcela ztrácí soukromí a svobodu pohybu, a přitom objeví podivný druh samoty a nepochopení. Slavný člověk se stává trochu zjednodušeným symbolem, se kterým by se měl nějak dodatečně ztotožnit, a to jsem nechtěl a neuměl. Když ta velká sláva asi tak po roce zkončila, tak jsem si docela oddychl.
  Písničky na této desce byly už tehdy většinou postarší. HROMADA SMETÍ a TANGO O PRAZE pocházejí z roku 1970, z období, kdy jsem hrál ve dvojici s Hvězdoněm Cignerem. Ten o deset let později v spáchal v Rotterdamu sebevraždu. SOCIÁLNÍ BALADA je z roku 1969 a byla desetiletí za desetiletím od svého vzniku velkým hitem. ULICE je rok 1974 a znamenala tehdy pro mne změnu stylu, ale dnes ze vzdáleného posledu to už ani tak nepřijde. Tím, že nikdy nebylo možné publikovat písně tak jak vznikaly, tak se nějak sesypaly dohromady a tvoří jakousi nesourodou hromadu spojenou mým hlasem, ale v postmoderně, kdy je všechno jedno, to asi také nikomu nepřijde. SVĚTLO A STÍN je z roku 1971, vznikl z jedné vody za jedné velmi depresívní noci, kdy jsem přemýšlel o budoucnosti. Hudbu k tomu napsal Vladimír Veit o tři roky později. TADY DOMOV MÁM je z roku 1974, vznikla skutečně snově, vzbudil jsem se uprostřed spaní a zněla mi v hlavě tato melodie a první verš. Vstal jsem, sedl ke stolu, zapsal si to a pak mě to začalo napadat dál, napsal jsem to také z jedné vody a bez obtíží a šel zase spát. Když jsem vstal, našel jsem na stole hotovou píseň a tak trochu jsem tomu nemohl uvěřit. Vynořila se skutečně z podvědomí. EMIGRACE pochází z Rotterdamu, nejspíš z roku 1985 a už si ani nezpomínám, jak vznikla. HALELUJÁ TRAMVAJE jsem napsal v roce 1976 v tramvaji. Nastoupil jsem na Jarově a na Kulaťáku už byl text hotový, psal jsem to dokonce vestoje. Měl jsem z toho pocit velké satisfakce a vítězství nad natřískanou, drkotající tramvají. HAVLÍČKU HAVLE vznikla v Olomouci někdy v únoru 1977. Myslel jsem na zavřeného Havla, se kterým jsme byli tehdy dobří kamarádi, seděl jsem u rodičů v kuchyni, a když mě napadl první verš, tak jsem to měl do půl hodiny hotové, a byl jsem z té písně velmi rozveselen, radoval jsem se z té poťouchlé dvosmyslnosti. V květnu mě potom na dva dny zavřeli do Bartolomějské, a jelikož mi neprokázali, že to je o Havlovi, tak mě zase se skřípěním zubů pustili. Škoda, že ta píseň už nemůže být tak veselá, jak bývala, ale já to nepokazil. MORAVA je z roku 1972 a myslel jsem to spíš jako posměšnou píseň na Brno a Moravu, ale tak nebyla vůbec přijata, ale možná díky té zamýšlené ironii se z ní nestal lepkavý a neposlouchatelný kýč. V sedmdesátých letech, kdy jsem neustále psal nové písně, jsem si velmi často uvědomoval, jak člověk není pánem toho, co píše, že štěstí a cosi nepolapitelně podvědomého v tom hraje tu nejzásadnější roli. NÁMĚŠT je z roku 1973, a i když je to píseň kratičká, psal jsem ji několik měsíců. Chtěl jsem napsat hymnu pro festival v Náměšti na Hané, který ale těsně před konáním zakázali. A psát hymnu je strašně těžké, protože člověk chce vyjádřit ty nejzákladnější idee, ale ty jsou bohužel celými těmi lidskými dějinami příšerně zprofanované. Napsal jsem několik set slok, než jsem dospěl k těmto několika lehkým, které vyjadřovaly co jsem chtěl říct, a přitom se nemusel stydět za trapnost formulací. Toť vše. Snad se vám to bude dobře poslouchat.

2. listopadu 1999