Rozhovor pro Blesk.cz Vy jste studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově malbu. Věnujete se malování? „Dělám grafiku, která souvisí s CD pod mým samovydavatelstvím Samopal. Dělám si obaly na svoje alba. Teď jsem si znovu zařídil ateliér na chalupě, takže bych se i k malování chtěl začít vracet.“ Co přesně byl ten obor, který jste vystudoval? „Nedostudoval jsem, ale obor se jmenoval: Dekorativní malba v architektuře plus propagační tvorba. Měli jsme od kantorů svobodu ve výběru témat i techniky, takže jsem se věnoval i volnému malování. Byl jsem tam ale necelé čtyři roky. Zdrhnul jsem odtamtud, když jsem tam způsobil malou revoluci.“(smích) Jak jsem tedy pochopila, tak si doma sám vypalujete svoje alba? „Ano, ono mě to těší. Malé náklady ve velké výrobě jsou hrozně drahé. Sestavím si to v počítači a udělám si vždycky dvacet až třicet kousků, které nakopíruji, rukou natisknu obaly. Je to rozmanité a ve velkém nákladu takové množství titulů neudržitelné. Beru to na koncerty a mám to na stránkách, v obchodech to není. Je to vlastně takový druh svobody, není to komerční, ale pomůže to k živobytí i k seberealizaci.“ Prý jste se naučil hrát na kytaru až v devatenácti letech? „To je pravda, přemluvil mě Vláďa Veit (písničkář, zakládající člen folkového sdružení Šafrán, pozn. red.) se kterým jsem se potkal krátce po tom, co jsem zdrhnul ze školy. Chtěl založit kapelu, tak jsem řekl, že budu psát texty, ale chtělo to, abych ještě na něco hrál. Pak jsme zjistili, že nemáme na aparaturu, takže jsme si řekli, že by šlo hrát jen na kytaru a být písničkáři, protože člověk je takhle nezávislý a může hrát kdekoli. Takže jsem si koupil kytaru a začal jsem se na ni učit a zůstalo mi to celý život. Ale stejně mám pořád pocit vetřelce, že jsem utekl z toho malování, kde jsem měl velké plány a představy a tohle bylo jen takové dobrodružství na pár let. Taková bokovka“ Na pár let to ale nebylo. „Přišli Rusové. A já jsem si řekl, že nemohu přestat zpívat, že by to byla zrada, tak se z toho stalo zpívání politické. Říkal jsem si, že se prostě nenechám sundat dobrovolně a budu zpívat. Ta okupace bylo svinstvo a pro nás písničkáře zátěž, ale trvalo jim to stejně deset let, než se mě zbavili. Založili jsme mezitím písničkářskou partu Šafrán. V roce 1975 začalo moje první trestní stíhání.“ Potom začala soustavná policejní šikana neboli akce Asanace, která byla vedena především proti signatářům Charty 77. Následně jste emigroval do Holandska, jak dlouho jste tam žil? „Byl jsem tam deset let a rok jsem byl v Německu.“ A jezdíte tam pořád? „Přátele tam mám i občanství, ale moc tam nejezdím. Za poslední tři roky jsem tam byl dvakrát, předtím asi patnáct let ne. V létě se mi tam nechce, jsou hezčí místa na světě a jinak je to trochu studená země, i když díky ní žiju jako v pohádce, neboť jsem poddaným krále. Takový zbloudilý Holanďan“ Odešel jste tehdy úplně bez jazykových znalostí? „Ano, já jsem neuměl nic, byl jsem pitomec. Ty první léta byly strašný, člověk se tam stal hlupákem, protože se tam nedomluví a nerozumí a začne degenerovat a hloupnout. Musel jsem se začít učit jazyky, nebo bych tam skončil. Udělal jsem si v holandštině repertoár a tím jsem se uživil, ale moc se to neví, nikdo tady po mě nechce, abych zpíval holandsky. Tu nevýhodnou situaci jsem tam nakonec zvládnul. Pak jsem šel do Německa s tím, že jsem se také německy naučil v Holandsku a myslel jsem, že to tam pro mě bude lepší, protože to je větší a romantičtější země. No ale přišel převrat, tak jsem spálil mosty a vrátil se.“ Jak na ten návrat vzpomínáte? „Ze začátku to nebylo příliš přátelské, protože Češi nemají rádi uprchlíky ani ze svých vlastních řad. (smích) Já jsem naštěstí měl svoje publikum a ten první nejhorší půl rok jsem měl kolem sebe lidi, kteří mě měli rádi. Ostatní kamarádi emigranti zase odešli, řekli si, že nebudou žít na nepřátelském území.“ Co pro Vás zpětně patří mezi silné zážitky? „Velký zážitek bylo setkání v roce 1975 s disidenty. Já jsem netušil, že lidi jako Havel tady žijí. Nesledoval jsem po okupaci rádia ani zahraniční ani české. A oni nevěděli o nás, že zpíváme, protože byli soustředěni na zahraničí a všichni jsme byli izolovaní, to nesl režim.“ Jaké bylo první setkání s Václavem Havlem? „Poprvé jsme se potkali v bytě u Ivana Klímy. Havel byl fajn kluk a rychle jsme se zkamarádili. To bylo příjemné období, kdy se v té šedivé diktatuře dařilo zachovat si svobodu, stýkat se ze svobodomyslnými lidmi a dělat třeba i velké koncerty.“ Hodně lidí si Vás také pamatuje z 25. Listopadu 1989, kdy jste zpíval na Letenské pláni na manifestaci Občanské fóra. Jak se Váš život vyvíjel potom? "To bylo super, protože se nám s tehdejší ženou narodily po sobě dvě holčičky a na to moc rád vzpomínám, poprvé prožitek domova a jistoty. Ale politicky jsem měl pocit, že vše končí a že si z toho západu bereme jen to nejhorší. A v roce 1997, když mi bylo padesát, tak jsem se vším skončil a přestal hrát, že začnu něco úplně jiného. Pak jsem se k hrání vrátil, ale to už je nová kapitola. V roce 2006 jsem začal znovu intenzivně psát písně.“ Vzpomínáte na Václava Havla? „Ano, i když jsme pak v době jeho prezidentování měli nějaké konflikty. Byl to ale moc fajn chlap a tak odpovědného člověka vůči svému svědomí jsem nikdy nepotkal. V tom byl opravdu výjimečný, zároveň měl velký dar sebeironie. Znal jsem ho hlavně z té disidentské strany, kdy jsme byli před emigrací blízcí kamarádi. Ale když se přehoupl do toho velkého politického světa, mnoho lidí na něho bylo naštvaných, ale zvládl to skvěle a do dneška to je ve světě naše největší figura. Ty ostatní prezidenti, Klaus a Zeman, to je pouhá ostuda lokálního malinkého státu, který se sám odškrtne tím, že má za šéfa pitomce.“ (smích) Kdy jste se s ním viděl naposledy? „Pár měsíců před smrtí na jeho posledních narozeninách. Tehdy si pozval, vlastně jaksi osudově, jen své staré přátele. Byl už vetchý, unavený a osamělý. Mluvili jsme nějakou chvíli o samotě, všechno jsme zase srovnali, bylo to dojemně hluboké, ale zároveň nekonečně smutné. Prostě to byl velký člověk a bylo jasné, že vyhasíná." Čemu se teď nejvíc věnujete? „Koncertování a psaní. Teď jsem uzavřel jednu knihu básní, co jsem napsal loni v Indii. A potom pracuji na sebraných Spisech, které jsou složené z osmi svazků a čtyři už jsou venku a mám z toho samozřejmě velkou radost. Ted píši padesátiletý příběh písniček, který je spojený s mým bytím, je to zajímavé, protože musím znovu vypátrat, kým jsem byl.“ Pravidelně prý cestujete do Indie, kde právě píšete. Kdy jste tam byl poprvé? „Poprvé asi před sedmi lety, úplnou náhodou. Hledal jsem klidné místo na sestavení Spisu číslo pět, to jsou tři knihy z emigrace. Potřeboval jsem nejmíň měsíc nebo dva v klidu, abych to dal dohromady. A jeden kamarád mi poradil Agondu, která je v jižní Indii. Tak jsem se s přítelkyní Magdalenou sbalil a jeli jsme tam. Teď už jsem tam byl pětkrát. A už jezdím jenom do té vesničky. Ráno vstanu, udělám si kafe, sednu si pod palmu a začnu psát. Nebo si čtu a chodím po plážích, je to tam hrozně hezké a mám tam čas jen pro sebe.“ Na jak dlouho tam jezdíte? „Vždycky tak na dva až tři měsíce, na míň se to nevyplatí ani finančně.“ Cestujete ještě někam jinam nebo jezdíte už jen do Indie? „Co jsem poznal to místo tak už jen tam. Mám tam parádní domácí. Dvakrát jsem tam byl dokonce přes Vánoce, je to křesťanská vesnice. Byli jsme tam také, když umřel Havel. Syn mi to oznámil v esemesce. V té pohodě tamního nádherného prosincového pořasí to bylo jako rána elektrickým proudem. A i když jsem se snažil sehnat letenky, tak bych nestihl doletět včas, takže jsem sledoval jeho pohřeb na počítači. Ale stejně jsem to nedokázal sledovat celé.“ Letos jste tam byli? „Letos ne, protože Magdalena je v jiném stavu a poslední dva pobyty stejně odmítla se mnou jet na tak dlouho do jedné vesnice, protože tam neměla co dělat a nemá ráda takové horko. (smích) A tím, že je v jiném stavu tak jsem si řekl, že tu chci být s ní a chci to celé zažít a být u toho.“ Chcete být u porodu? „Ano, to určitě.“ Máte už tři děti, byl jste i u jejich porodů? „Nebyl. Tehdy se to nenosilo a před tím ani nesmělo. Chci u toho být, protože to je důležité, začátek života.“ Co čekáte a máte už vymyšlená jména? „Měla by se nám v dubnu narodit holčička. Ohledně jmen máme plno nápadů, ale necháváme si to pro sebe s tím, že se to třeba ještě změní.“ Máte syna a dvě dcery, věnují se hudbě? „Ne vůbec. Syn je překladatel do francouzštiny, starší dcera vystudovala v Edinburgu na univerzitě klasickou historii a ta nejmladší studuje psychologii prvním rokem, takže se vydali úplně jiným směrem.“ Nějakou dobu jste se i zabýval astrologii. Stále se tomu věnujete? „Jen tak okrajově, občas se na to dívám. Je to složitý obor a chce se tomu opravdu hluboce věnovat. Dělám si horoskopy, ale dívám se na to jen tak orientačně.“ A máte nějaký sen, který jste si ještě nesplnil? „Je to asi to malování. Před deseti lety jsem se zase rozhodl k tomu vrátit, bylo to v létě 2006, kdy měly přijít šedesátiny. Odjel jsem na léto na chalupu s tím, že začnu, ale styděl jsem se vytáhnout barvy, že to bude hloupé. Ale stalo se cosi nečekaného. Začal jsem místo obrazů krajin psát krajinomalebné texty. Hráz se protrhla a po víc než deseti letech nepsaní se to zase vrátilo, jako vichřice a ve všech tématech. Už zase deset let píšu písně. A malování? Snad se to ještě podaří později. Bude mi teprve sedmdesát a to život ještě zdaleka nekončí.“(smích) Eliška Vinterová, blesk.cz, 3. 3. 2016