Jsem osamělý bojovník Jaroslav Hutka - známý písničkář a textař nebyl v poslední době příliš vidět. Hraje? Skládá? Žije vůbec ještě? Na otázky odpovídá exklusivně pro Region Revue Jaroslav Hutka. Jeho vystoupení na Letenské pláni 25. listopadu 1989 se stalo pro mnohé přímo synonymem sametové revoluce. „O tom, co se stalo 17. listopadu, jsme se doslechl v rádiu, na BBC, v Kolíně nad Rýnem. Volala mi i žena Vladimíra Merty, která to krásně vystihla - říkala: Jardo, přijeď, bolševik je v prdeli," vzpomíná Jaroslav Hutka. „Chtěl jsem jet autem, ale kamarád mě přesvědčil, ať letím letadlem, první volná letenka byla ale až na 25. listopadu, protože jinak si už všechny zabookovali zahraniční novináři, kteří se slétali do Prahy. Proto jsme přiletěl až 25. listopadu a ukázalo se, že to byl přesně ten den, kdy to mělo být, krásně do toho zapadla i ta Letná a i ta písnička si našla přesně to místo, kam patřila," vzpomíná dnes na den, kdy s ním narvaná Letná zpívala: „Krásný je vzduch, krásnější je moře..." Dlouho ale jeho hvězda po návratu domů nezářila - Jaroslav Hutka se časem octl mimo hledáček médií, takže nikdo, kromě skalních fandů, moc nevěděl, co vlastně dělá. Pozornost médií a veřejnosti na sebe - nezamýšleně - strhl až nedávno, písní Udavač z Těšína, kterou reagoval na informaci, že jiný slavný český písničkář Jaromír Nohavica spolupracoval koncem 80. let s StB. Reakce, které tento Hutkův počin vzbudil, byly hodně kontroverzní. Mnozí na něj pro to, jak se „opřel" do Nohavici, zanevřeli. A to i ti, kteří se počítali mezi jeho fanoušky. „Ztratil jsem tak polovinu svého publika," tvrdí Jaroslav Hutka. Ale nelituje. Vy jste si s tím Nohavicou pěkně zavařil. Překvapila vás síla vášní, které tahle píseň vzbudila? Překvapila. Já sjem si vyřizoval účty s písničkářem, který si zajistil svou kariéru tím, že se stal udavačem, což se podle mě nedělá, navíc, když mi tenkrát, když jsme se setkali, říkal, jakým jsem mu byl příkladem a vzorem. Že to vzbudí nějakou reakci, jsem předpokládal, ale že nezasáhnu jeho, ale jakési kolektivní vědomí, to jsem vůbec nečekal. Tím ta píseň zároveň byla užitečná - že ukázala tu dezorientaci obecného povědomí a jeho neschopnost přiklonit se k čemukoli kromě úspěchu. Spousta lidí mi má tu píseň za zlé, protože nejsou schopni uvěřit, že by Nohavica vážně mohl být udavač - vždyť je takový slavný a tak... Přitom on jen na rozdíl od nás ostatních pochopil to, co nám všem estébáci pořád říkali - že si kazíme kariéru. A rozhodl se, že si ji kazit nebude. A skutečně ji má - mohl se tomu věnovat, měl na to čas a podmínky, dnes je obrovsky populární a dobře mu to vydělává. Mně se ale zdá ta cena, kterou zaplatil za to, aby to tak bylo, dost vysoká. Co vy? Jak je to s vaší kariérou? Už dost dlouho o vás nebylo nic moc slyšet... Koncertů je dost, i když už to není jako dřív, kdy mě pořadatelé oslovovali sami, teď se člověk musí nabízet, ale po internetu to není zase tak složité. Je to trochu osamělejší, protože koncerty jsou menší a tím pádem na to není tolik vidět - pro velká média je to nezajímavé. A pro mnoho lidí platí, že když se něco neprobírá v médiích, jako by to nebylo. Tak­že se mě lidi občas ptají - co vlastně děláš? Žiješ ještě vůbec? A žijete? Žiju (smích). Mám nový repertoár, našel jsem si svou cestu. Dlouhou dobu od vás ale nic nového nebylo. To je pravda, celých patnáct let jsem nic nového nenapsal. Co to, chyběla múza? Nebo nebyl čas? Nevím. Ono se to u mě všechno nějak po tom návratu vnitřně propadlo, jako by to všechno ztratilo smysl. Navíc se mi stala ta nepříjemná věc na počátku 90. let, že jsem chvíli byl tou jakoby hvězdou, což zároveň znamená, že člověk je ve veřejném pohledu stylizován do velmi zjedodušené image, do podoby televizního šaška - a s tím jsem se nehodlal smířit. Ztratil jsem ideály i z toho, jak se po listopadu vyvíjela zdejší politická scéna... to všechno dohromady vedlo k pocitu, že to nikam nevede, nemá to smysl, že už jen dojíždím ze své někdejší slávy a živím tím rodinu, což je fajn, když mám děti, ale nic jiného už v tom není. Probral jsem se z toho až před šedesátkou a začal jsem zase tvořit - ale už jsou to úplně jiné věci, než před tím, je to jiná cesta, která s tou předchozí nemá žádnou souvislost. Takže jste pořád takový ten osamělý bojovník. Tak nějak (smích). Ale díky tomu, že jsem se naučil být sám za sebe už za bolševika a pak i v emigraci, zvládám to docela dobře. Jinak by z toho člověk byl zbytečně vystresovaný. Člověk to zkrátka musí brát, jak to je. Zmínil jste emigraci. StB se vás, podobně jako některé další "problémové živly", snažila v rámci akce Asanace dosta pryč ze zdejšího komunistického „ráje", abyste tu nenarušoval lidem iluze. Vy jste dlouho vzdoroval. Co vás nakonec přimělo odejít ? Ten rozhodující okamžik nastal, když mi dali na výběr - buď půjdu do vězení nebo emigruju. Měl jsem v té době na krku už čtvrté trestní stíhání a má první žena už šílela, říkala - zavřou tě, zbytečně ztratíš léta v kriminále a co já tady budu dělat bez tebe. Takže víceméně na její nátlak jsem nakonec zvolil druhou z nabídnutých možností. Nebýt ženy, šel byste raději sedět? Asi jo, blbej jsme na to byl tenkrát dost (smích). Dokonce mě to ještě nějakou dobu v emigraci mrzelo, když jsme postupem času zjišťoval, že emigrace vypadá úplně jinak, než jsem si původně představoval, vyčítal jsem si, že jsem tím vlastně zradil všechno to, co jsme tu celou dobu dělal a že jsme měl jít radši do vězení (smích). Ale nakonec jsem rád, že to dopadlo takhle. A že ten můj příběh neskončil tím, že člověk umře v emigraci, ale že má možnost navazovat s tou svou emigrantskou zkušeností zase zpátky ve svém původním prostředí. I když to se mezitím už dost proměnilo. Region Revue