CESTA JE OTEVŘENÁ V neděli 21. dubna oslavil Jaroslav Hutka, zrozený ve znamení Býka, vyprodaným koncertem v pražském divadle Semafor své 70. narozeniny. Křtily se dvojcédéčko nahrávek z roku 1974 Sladké žluté, album aktuálních novinek V rozpitých barvách a ‚indická‘ básnická sbírka Agonda. O osm dní později oslavila své první narozeniny Hutkova čtvrtá dcera Theodora, kterou mu povila jeho o 36 let mladší přítelkyně Magdalena Hodkovicová. Někteří chlapi se tváří, že věk neexistuje. Sladké žluté Jaroslav Hutka přibyl do Prahy z rodného Olomouce v roce 1962, necelý rok před vydáním prvního beatlovského LP Please Please Me. Hudba ho ale v té době nebrala. Chtěl malovat. Nastoupil na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově. Tak někdy mezi Beatles for Sale (1964) a Help! (1965) ho ale umprumka přestala bavit. Následujícího vyprávění popisuje dobu, kdy vznikaly písničky z dvojalba Sladké žluté. První z nich se datují do podobné doby jako songy ze slavného beatlovského Seržanta Pepře. Nahrávka písní na albu Sladké žluté je z roku 1974, ale zachycuje zpětně Hutkovu tvorbu z let 1967-1974. Umprumka (1962-1964) Já byl první dva roky z té školy úplně nadšený. Praha mě oslnila: výstavy, koncerty, knížky. Krize přišla ve třetím ročníku. Měl jsem pocit, že se tam už nic nového nemůžu naučit. Ale abych té škole zase nekřivdil – její atmosféra byla pro mě zásadní. Znamenala pro mě věci, ze kterých žiju dodnes. Odborné předměty tam přednášela hromada vynikajících kantorů. A taky jsem se tam seznámil se svou budoucí první ženou, Zorkou Růžovou. Psala básničky. Měla talent. Dělalo se tam třeba takové čtení, jmenovalo se to Poezie na schodech. To bylo bezva. Schody u Národního muzea (jaro 1966) Chodili jsme v té době na schody u Národního muzea. Po vzoru sanfranciských hippies se tam začala scházet vlasatá mládež. No, vlasatá… Na tehdejší poměry to dlouhé vlasy byly. Znamenalo to tak lehce přes ouško. Tehdy bylo normální být úplně vylepaný. Taky jsem tehdy měl na pravé noze řetěz a na levé ruce asi třicet všelijakých náramků. Když jsem šel, tak jsem cinkal. Chybka byla, že ten řetěz na noze byl měděný, takže jsem měl věčně celý kotník zelený. A ještě jedna věc byla tenkrát v módě - nosit u sebe žiletku. Už nevím proč, asi to nějak souviselo s ideologií beatnického hnutí. Pravděpodobně to mělo umožňovat sebevraždu v každé chvíli, jako ve starém Římě. Jakási záruka poslední svobody člověka. Nosil jsem půlku žiletky zabalenou v papírku, v džínách, v kapsičce na drobné. Cítili jsme se jako velcí beatníci a o muzice pouze mluvili. K muzeu na schody tenkrát chodila taky Zorka Růžová, které se říkalo Myš. Navzájem jsme si vyměňovali texty. A později jsme spolu začali chodit. Nakonec nás policajti u muzea vždycky rozehnali, v horším případě nám i ostříhali vlasy. To byla potupa a zároveň se člověk cítil jako mučedník. V létě 1966 byly dokonce dlouhé vlasy postaveny mimo zákon. Vzpomínám si, jak jsem šel v létě v Olomouci naproti našim na nádraží, abych jim pomohl s kufry - a chudák otec musel zaplatit pokutu padesát korun, protože svým účesem znečišťuju nádraží. Vladimír Veit, Hvězdoň Cigner (jaro 1966) A pak jsem se v jedný hospodě, kam se tihleti vlasatí ze schodů před muzeem vždycky přesnunuli, seznámil s Veitem a Cignerem. Procourali jsme celý odpoledne a večer jsme si někde dali kafe a skončili na Kampě nad Čertovkou na Starým mlýnským kole za tmy. Tam jsme to prokecali až do rána. Chtěli založit kapelu. Jak to tehdy bylo: bigbít, šedesátá léta a proti všemu … Neměli ale bubeníka a neměli textaře. Tak jsem jim u toho stolu řekl: na bubny se naučím, to není problém, a píšu básničky, tak vám budu psát texty k písničkám. Ty bicí mně připadaly nejlehčí. Měl jsem za to, že to vlastně ani není hudební nástroj. Prostě člověk jen tluče do rytmu. Samozřejmě jsem skutečné bicí nikdy neměl, protože byly strašně drahé. Koupil jsem si aspoň paličky a mlátil do židlí nebo do hrnců. Sluníčko, Olympic (podzim 1966) V Praze byly dvě bigbítové scény: Sluníčko na Národní a Olympik ve Spálené. Vláďa Veit a Hvězdoň Cigner mě poprvé zavedli do Olympiku a tak jsem se přidal k tomuhle kmenu. Sluníčkáři, co chodili do Sluníčka, byli cosi jako nepřátelé z vedlejší čtvrti, táhli za jinou kapelou. Vždycky nejméně hodinu před koncertem se před vchodem do těch klubů srocovala banda mladičkých vlasáčů a rozebírali jsme novinky. Byl to čas naděje. Každý měsíc se s objevem nové kapely otevíral nový vesmír. Beatles, The Rolling Stones, Who… Originální elpíčka byla tenkrát vzácností, ale vždycky to někdo nakonec z ciziny nějak dovezl a nastoupily kotoučové magnetofony…. Jednou jsem byl také na „nepřátelské“ scéně ve Sluníčku a poprvé jsem uviděl a uslyšel Radima Hladíka. Byl nedostižná hvězda. Hrál nekonečně složitá sóla s kytarou hozenou na zádech. (Autor tohoto textu měl tu neuvěřitelnou kliku, že v létě devětašedesátého roku vlastně náhodou navštívil ve svých deseti letech koncert skupiny Blue Effect v tehdejším Gottwaldově a zcela nepřipraven uviděl Radima Hladíka, jak sóluje s kytarou za krkem na zádech, popřípadě na ni hraje zuby jako Hendrix. Dodnes to pro něj zůstává formativním zážitkem.) Textařské začátky (podzim 1966) Už na škole jsem psal nějaké básničky, ale myslím, že to nebylo nic moc. Spíš takové ty klasické výlevy. Z přetlaku. Ono to tehdy všechno mělo takový samizdatový charakter; někdo něco přeložil, tak se to přepisovalo na strojích a rozdávalo. A někdy v téhle době jakýchsi literárně-hudebních plánů, ovšem strašně nejasných, protože to znamenalo koupit si mikrofon a bedny a kytary a bubny, někdo přinesl nahrávku Dylana a Donovana. A my jsme to tehdy poslouchali z nějakého magneťáku u Veita a mě to strašně chytilo. Říkal jsem: dyť to je vono, jde především o slovo. Stačí k tomu jenom kytara. Nic víc není potřeba. V té době už jsem chodil se Zorkou Růžovou. Vedle beatnické poezie mě ovlivnila i ona. Do písňových textů jsme se pustili souběžně. Anglicky jsme ani jeden neuměli, takže jsme vůbec neměli ponětí, o čem Dylan nebo Donovan zpívají. Ale v těch šedesátých letech člověk spoustu věcí prostě cítil. A já měl jsem pocit, že tihle lidé zpívají o něčem, o čem bych chtěl zpívat taky. O tom jak to s námi je, že nám ten svět ukradli a že ho chceme zpátky, že na tom světě žijeme a že nám ten svět patří a že nám ho brát už nebudou. Že se ho zmocníme. Na vánoce roku šedesát šest jsem si za tři stovky koupil první kytaru a začal se na ni učit. Pět hodin denně. Po roce jsem začal vystupovat a s Veitem jsme začali dělat první písničky. Já jsem vždycky napsal text, on vymyslel nějakou melodii a já jsem pak ten text přizpůsobil, aby to bylo zpívatelný. První koncert (26. října 1967) Pozvali nás do F-Klubu na Smíchov, abychom udělali pořad o Dylanovi. Veit přinesl nahrávky a sehnal nějaké překlady textů, které však byly velmi podezřelé. Zřejmě si je vymyslel. To byla druhá půlka večera. První jsme udělali ze svých písniček. A Láďa Veit, který je dekorativní typ, vymyslel, že budeme hrát v kostýmech. Někde na ně ukradl brokát. Zorka z něho ušila příšerné kalhoty do zvonu a peleríny. Naštěstí jsme nebyli vidět, protože další Láďův fígl byl, že se během písniček do tmy promítaly diapozitivy s našimi vlastními fotografiemi. Lidi přišli na Dylana, ale naše půlka je nakonec zaujala víc. Takže jsme si na fleku domluvili další koncert. To už jsme hráli v civilu. Prosazoval jsem se postupně. Nejdřív jsem jenom hrál na kytaru. Nevěřil jsem si, že bych mohl taky zpívat. Láďa zpíval i mluvil a já tam jenom stál. Veitovy řeči na pódiu se mi moc nelíbily. Zdálo se mi, že plácá nesmysly, tak jsem průvodní slovo převzal. Postupně jsem začal zpívat Slunečnici, Jéžiška a později asi polovinu repertoáru. A koncem roku šedesát sedm jsme se dohodli, že se rozejdeme. Ale ten rok, co jsme spolu strávili - i když jsme veřejně hráli jenom asi čtyři měsíce - byl pro mě podstatný. Na mnoho let dopředu jsem získal směr, kterým jsem se pak ubíral. Spousty věcí jsem si ujasnil. Karlův most (březen 1968) Začátkem osmašedesátého jsme ještě vystupovali s Veitem, ale já jsem někde viděl hrát Kalandru ve dvojici s nějakým klukem, a mně se líbil. Líbilo se mi, jak hraje, jak zpívá, zatoužil jsem si s ním zkusit dvojhlasy. A jeho tehdy napadlo, to byl březen, to byl velmi studenej den, že teda půjdeme na Karlův most. Tak jsme šli, tam jsme si sedli na takovou bednu pod kříž a začali jsme tam spolu něco hrát. Zorka tam stála s námi. Asi za deset minut přišel policajt. Ukázali jsme mu legitimaci Pražského kulturního střediska. Na ní bylo napsáno, že to je povolení k veřejnému vystupování. Karlův most je veřejné místo, a tudíž že tam můžeme hrát. Odešel, aby se poradil se svým šéfem, a už se nevrátil. A Kalandra říká: budeme vybírat peníze. Tak jsme to zkusili. Napřed do otevřeného futrálu, později jsme používali klobouk. Fascinovalo nás, jak to bylo jednoduché. Prostě jsme přišli, začali hrát a za chvíli se kolem nás vytvořilo klubko posluchačů. A do klobouku se dala vybrat spousta peněz. Pak už jsme na most jezdili ze Střešovic taxíkem. Platýz (léto 1968) Hraní na Karlově mostě trvalo asi do června. Pak se z toho stala módní věc a skoro pod každou sochou někdo hrál. A i když jsme pořád měli největší publikum, tak se nám to začalo zajídat. Naštěstí za mnou tenkrát zašel grafik Matěj Svoboda s tím, že zakládá uměleckou skupinu Pod plachtou 68. To byla taková parta vyhraněných uměleckých osobností. Vyhlídl si náměstíčko v Platejzu. V sobotu a v neděli se tam vystavovaly obrazy, hrálo se divadlo a zpívaly písničky. Tenkrát tam začínala pantomima Alfréda Jarryho - Turba a Hýbner. Z písničkářů jsem tam byl já, Kalandra a Aleš Votruba - jogín se sitárem. Ten později emigroval a sitár mi nechal. Když jsem emigroval já, dal jsem ho Emilu Pospíšilovi. Svobodova podmínka byla, že skončíme s vystupováním na mostě. Přijali jsme to. I finančně to bylo slušné - za sobotu a neděli jsme vybrali asi dva tisíce, což byl tenkrát balík. To stačilo v pohodě na celý týden. A bylo to nejhezčí hraní, který jsme s Kalandrou zažili. Lidi přicházeli a odcházeli a my jsme hráli pořád dál. A pak přišel srpen 1968 a na ulici spadla klec. S Kalandrou jsme spolu vystupovali až do konce roku šedesát osm. Pak mě Petr zahnal do úzkých - zatajil mi, že odjíždí s rodiči na čtyři roky do Tunisu. Ze dne na den jsem ztratil spoluhráče i bydlení. Moc jsem si tehdy nevěřil - ani jako kytarista, ani jako zpěvák, ani jako skladatel melodií. Jenže s Veitem to už nešlo. Rozhodl jsem se, že to zkusím sám. Blue Effect (1969) Radimově Blue Effectu jsem dělal předskokana. Oni měli program jen na půlku koncertu a tak potřebovali někoho jako roští. To byla velká škola. S Radimem jsme si občas zahráli už tehdy. První lidovka, kterou jsme spolu udělali, byla píseň o svatém Vavřinci: ‚peče se děťátko jak ryba‘. Podle ní dostal jméno můj syn. S kluky z Blue Effectu jsme se skamarádili. Zaujala je moje tehdejší mystika. Dohodli jsme se, že jim napíšu texty na jejich první album. Desce jsem dal název Meditace. Desku jsme natočili, těšil jsem se na vydáná a odjel jsem v létě na tři měsíce k dědovi na Moravu se zabývat Sušilovou sbírkou moravský lidových písní. A když jsem se vrátil do Prahy, vládla tam už tuhá normalizace. A na Meditaci napsal jiné texty Zdeněk Rytíř, nahrávky s mými texty smazali. Pozděj mi Radim Hladík říkal, že ty moje texty Mišíka štvaly a že to nechal smazat on. Dnes už je to jedno, byla to blbá doba, ale jelikož ty texty nemám ani na papíře, tak těžko posuzovat, jestli to bylo fakt blbé. Třešňák (podzim 1969) No, když jsme se s Vlastou Třešňákem seznámili, byl to strašně něžný, zranitelný a milý kluk. My jsme se setkali v roce 1968, až někdy ke konci, když se točil filmový dokument o vlasáčích, který se jmenoval Potomci. Vlasta mi daleko později, až v emigraci, přiznal, že začal dělat písničky vlastně kvůli mně a kvůli písničce Jéžišek, která ho oslovila. Ale trvalo mu to deset let, než mi takovouhle intimnost prozradil. Problém byl, že se Vlasta neuměl přizpůsobit mým písničkám, takže jsme hráli ty jeho. Ty úplně první byly neuvěřitelně něžné, pak začaly být i jemně politické a dokonce mystické. Ale moc dlouho jsme spolu nehráli. Tak asi čtyři měsíce. Od začátku bylo jasné, že spolu nemůžeme dlouho vydržet. Hvězdoň Cigner (1970) On chtěl dělat vážnou hudbu. Snil o tom, že bude skládat symfonie a tak… Na singlu Supraphonu z roku 1970 je písnička Milý s milou, kde Hvězdoň řídí komorní soubor. Tam je to slyšet nejlíp. On byl výborný houslista a měl skvělý hudební sluch. Vlastně to vlastně celé začalo tak, že Hvězdoň neuměl psát muziku na texty. A po jednom svém depresivním koncertu v F-Klubu na Smíchově, kde jsem hrál ty svoje temné písničky na mne ze všeho padla tíže. Když jsem se vracel pěšky přes železniční most a hrozně se mi vše motalo v hlavě, tak když jsem dorazil domů, řekl jsem si, že na to musím jít nějak úplně jinak. Agresivněji, veseleji a napsal jsem text Es condor pasa. Parodii na pop music a tu divnou realitu kolem nás. A dal jsem to Hvězdoňovi, aby na to udělal muziku a tam přeskočila ta první jiskra. Hvězdoň na to sice melodii napsal, ale pak už mi nosil jen ty svoje kompozice. On vycházel hodně z Osvobozeného divadla. A byly tam nad notami občas i takové názvy, jako ‚rudé zítřky‘ jako trochu protivná ironie. Ale tak vznikl Jezevčík, Hromada smetí, a Zorka ho požádala o tango a rovnou pak napsala Tango o Praze. Tím, že měl Hvězdoň tak široký hudební záběr a hromadu not, se nakonec stalo, tak jsem na to musel psát texty také zerširoka. Hraní s Hvězdoněm trvalo asi rok. Pak jsme se rozešli. On na tom byl psychicky špatně, měl schizofrenii, ale to mi tehdy nedocházelo. Tyjátr písničkářů (1971) Štěpán Rak (1972) Se Štěpánem Rakem jsem se seznámil tak někdy koncem roku 1971. Ne kvůli tomu, že byl koncertní mistr hry na kytaru, ale proto, že se zabýval astrologií. Měl ve Viole kytarový koncert s názvem Zvěrokruh. S hvězdami jsme si hned padli do noty. Začal jsem k němu chodit na astrologické návštěvy a na jedné z nich jsme se dohodli na společném vystupování. Nelíbila se mu moje melodie k písni Litvínov. Napsal jinou a lepší. A podobně to bylo i s písní Ve stínu na kraji lesa a Zorčinou Život se otáčí. Míla Langer (1974) S Mílou jsme se potkali někdy ve čtyřiasedmdesátém. Jako hudební kritik se zabýval country muzikou. Trávili jsme spolu celé noci debatami, kam se náš život asi může ubírat. A jednou projevil přání si některé moje písničky nahrát. Dřív než budou zakázané. A zájem měl o ty méně známé. Na záznamu tak nejsou třeba Slunečnice nebo Jéžišek ani Pravděpodobné vzdálenosti. Část nahrávek je unikátní. Neexistuje jiný zdroj, který by umožňoval nahlédnout do počátků mého písničkářství. Sešli jsme se u Míly doma. Koupil mi láhev červeného vína a řekl: hrej. Kontrolky na obyčejném magnetofonu sledoval Petr Benesch. Hrál jsem celou noc. A na tom záznamu mi jinak zvlášť nezáleželo. Už si z té noci nepamatuju skoro nic. Jen to, že jsem k ránu byl z toho vína poněkud otupělý a zpíval jsem dost strnule a o něco pomaleji. V rozpitých barvách (2017) V padesáti letech, v roce 1997, jsem po sedmi letech naprosto pohodové obnovené koncertní spolupráce Radimu Hladíkovi oznámil, že končím s celým svým hudebním životem a hodlám hledat jiný smysl života. Že nejsem schopen hrát. A nejsem schopen psát nové písně. Nechápal to. A nečekal to. Ale nezlobil se. Za chvíli hvězdy se rozsvítí rozťatý měsíc je v půli Světlo se temnotou nesytí kde hledat k životu vůli? bloudění člověku jediná cesta mlčící krajina, křičící města   (Cadaqués, textové ukázky pochází z alba V rozpitých barvách) Nové písně V roce 2005 jsem se z té existenciální krize trochu probral a začal jsem zase psát. Napřed deník. Do mobilu. V roce 2006 se mě ale zmocnila hrůza, že se šedesátkou přijde krize ještě daleko horší. Hystericky jsem se snažil vrátit ke svému dávnému cíli – malování. Odjel jsem s jedenáctiletou dcerou Eliškou na celé léto na chalupu. Ale malovat jsem ani nezačal, bál jsem se, že to nebude stát za nic… Až z toho traumatu jsem najednou začal ty obrazy psát. Krajinomalebné texty. A jednoho dne jsem se díval do mobilu a měl jsem tam napsané Sudety. A najednou to šlo. Během let svého probuzení po šedesátce jsem u říčky Sorgue na jihu Francie napsal texty k písním Böhmen und Mähren, Cadaqués, Listopad a Nepůjdu do nebe. Na chalupě na Domažlicku pak teskné songy Postavy noci a Podkovy zimy. Úsměv sochy jsem napsal v Laosu. Moře, Rozpité barvy a Letní bouři vznikly ve vesničce Agonda na jihu Indie. Duhová bublina se narodila v Praze v hospodě U Suchý dásně. V tom novém vytrysknutí slova jsem si ale nevěděl rady, co s muzikou. Oslovil jsem celoživotního kolegu Vladimíra Veita, který mě v roce 1966 přitáhl k písničkářství. Byl před šedesátkou také trochu ztracený. Moje texty zvedl jako výzvu a pustil se do toho s plným nasazením. Dodnes jsem ještě nezpracoval všechny písně, které jsme od té doby napsali. Je skladatelem všech melodií na albu V rozpitých barvách. Pravděpodobně teď ale ta spolupráce s Veitem definitivně končí. Fakt je, že si vlastně vůbec nerozumíme, ale je to kvůli tomu současnému politickému zmatení světa. Přestože naše společná písňová tvorba je hluboce smysluplná záležitost. Na konci světa voda v ní ryba Rybník své břehy blátem si meje Na hrázi duby, pod hrází vrba Hniloba půdu plodností seje Potok se motá, meandrem zpitý Rak couvá zpátky z vojenské boty   (Sudety) Radim a niťaři Radim Hladík už vloni ani nedokázal sejít z bytu po schodech, protože mu příliš rychle docházel kyslík v těle, a přesto si ještě studiové nahrávky alba V rozpitých barvách vzal domů na poslední úpravy a dohrávky. Původně se mu ale do přípravy alba V rozpitých barvách nechtělo. Celé tři roky jsme o tom jen mluvili, plánovali a nakonec to na něčem vždycky skončilo. Radim neuměl na rovinu říct ne. Ale kličkovat uměl dokonale. Až nekonečně trpělivý vydavatel Luboš Houdek Radima přemluvil a nakonec se to podařilo. Přitom Radim měl už před třemi lety představu, jak by to hudebně mělo vypadat jako celek, ať už budou písničky jakékoli. „Hlavně to nebude uzavřené, basa a tak. To je pořád, a já už toho mám po krk. Tohle chci jinak a spontánně. Ty budeš hrát, co hraješ vždycky, a já se budu připojovat spíš beglajtem. A atmosféru k tomu udělají dva ‚níťaři‘, viola a housle. Ale nesmí to předtím slyšet, připojí se až ve studiu.“ Napřed jsme nahráli základy: dvě kytary a zpěv. Já v té době už léta vystupoval sám, takže dodržování rytmu nebo dopočítávání taktů jsem nijak zvlášť neřešil. Třeba v Bublině nebo Listopadu Radim dopočítával, kolik dob a taktů tam vlastně hraju, ale měnit to nechtěl. Když se ve studiu objevili ‚nítaři‘, ožil, nadchnul se a byla nad tím velká a vzrušená debata. Nakonec byli z výsledku spokojení všichni. S Honzou Hrubým se známe celý život, ale nikdy jsme spolu nehráli. Oba jsme ale byli nadšení, že spolu konečně můžeme hrát. S Petrem Přibylem jsme se viděli poprvé, ale okamžitě jsme si porozuměli. Je to ‚frakoun‘, hraje v Národním divadle, má svůj kvartet a nejvyšší možné akademické vzdělání. Umí hrát operu i bigbít. A mám radost, že hrál i se mnou. Čistota do ticha mlčením zpívá ve stínech splynutí modravý jas socha se usmívá, dovnitř se dívá vzácný je život a krátký je čas chybí jen krůček, pak už jen nebe světla, opustit sebe   (Úsměv sochy) Cesta je otevřená S Petrem Přibylem jsme se dokonce domluvili, že spolu budeme dělat další desku. Že se jenom dohodneme na písničkách a na technologii nahrávání. Říkal, že dvě písničky by mohl být bigbít a o těch dalších že má taky celkem jasnou představu. On je akademik, ale nedělá mu problém hrát i popík nebo třeba rock. To si myslím, že vypadá opravdu perspektivně. A pak je tady ještě otevřená ta věc s Pavlem Steidlem, který báječně hraje na kytaru v písni Mistře Jene, natočené koncem 80. let v Holandsku. S tím jsme se také dohodli, že spolu něco uděláme. Akorát že on je věčně v zahraničí. Je to totiž opravdu fenomenální světový kytarista. Řekl jsem mu: hele, tak já něco vymyslím. Postavili bychom to jenom na jeho kytaře, já bych do toho to svoje brnkání nematlal, a když by nastal nějaký aranžérský problém, nebo by bylo třeba to udržet v nějakém tvaru, tak ten Petr Přibyl by si asi věděl rady. Oni se samozřejmě znají, takže by pro ně určitě nebyl problém se domluvit. No, a lidi na koncerty zaplaťpánbu chodí a písničky z té nové desky mají v podstatě stejný ohlas jako osvědčené ‚hity.‘ Takže cesta je otevřená. Saša Neuman, 11. 5. 2017