|
|
Po loňském politickém albu 100 let poskládal Jaroslav Hutka novinku Skleněný den převážně z lyrických písní, když výjimky potvrzují pravidlo (stačí ocitovat z textu nikterak apolitických Českých stínů: „Panstvo, co krade, dnes nebo včera / politik bez cíle, obchodník bez cti…“). Výhradním zhudebňovatelem Hutkových textů je opět Vladimír Veit, ale formou se Skleněný den blíží více desce V rozpitých barvách (2017), na níž participovali ještě Radim Hladík, Jan Hrubý a Petr Přibyl. Právě naposledy jmenovaný violista orchestru Národního divadla, ale i hráč na klávesové nástroje a nápaditý aranžér, jehož jméno si mnozí spojují už s šansonovou kolekcí Kulhaví poutníci (1996), má na výsledné podobě alba lví podíl. V tuctu skladeb využívá instrumentář smyčcového kvarteta i rockového komba v rukou desítky muzikantů a zvláště nabuzená „elektrika“ Vladimíra Štefla je v Hutkově diskografii dlouho neslýchaným nástrojem, byť její vyhrávky doprovázejí jen čtyři skladby. Písničkář sám však netradičně odložil svou akustickou kytaru a jenom zpívá.
Skleněný den svým repertoárem pokrývá delší časové období, třeba písně Mrholí, Setkání v neznámém těle a Obrázek vznikly v roce 2007 na jihu Francie u říčky La Sorgue, zmiňované České stíny a Normální den o pár let později tamtéž a z mladších výletů do indického státu Karnátaka pocházejí Žulové město a Hampi. Když ocitujeme z Hutkova eseje, který otevírá booklet CD, je zřejmé, že „domácky známá krajina písní… dorostla, vybarvila se, jak by našla hlubší význam a rázem i srozumitelnější obsah, který nepatří do světa pop music, ale spíše do světa vážné hudby.“ Petr Přibyl zde sice plní jiné úkoly nežli před mnoha lety Radim Hladík, ale je neméně důležitý, ba přímo klíčový. Povedené album umocňuje obal Františka Štorma, který vícebarevnými linoryty potvrzuje, že je nejenom výsostným typografem. Hezkou zkratkou je na titulu CD slon s lennonkami, které si dlouho spojujeme i s Jaroslavem Hutkou. Největší suchozemský savec v indické mytologii představuje oporu vesmíru, nemluvě o Ganéšovi, bohovi se sloní hlavou, v tantrické tradici ochránci milostných vztahů, které se snaží vést k duchovnímu směřování.
4/5
Krátce po politicky laděném albu 100 let vydalo nakladatelství Galén Jaroslavu Hutkovi novinku Skleněný den. Tentokrát si přijdou na své příznivci poetických obrazů, písní hýřících mnoha barvami, které – původně výtvarník – Hutka zařadil už na některá vlastním nákladem vydaná alba (Koncert v barvách Světlé, Duhová bublina) a také na předminulou galénovskou nahrávku V rozpitých barvách. Právě na toto album novinka navazuje osobou jednoho z Hutkových spolupracovníků, klasického hráče na violu Petra Přibyla. Jenže zatímco na Rozpitých barvách viola doplňovala kytaru Radima Hladíka a housle Jana Hrubého, na novince hrál Přibyl nejen roli hudebního režiséra a aranžéra, ale především pozval další hráče z orchestru Národního divadla v Praze. Jaroslava Hutku, který tentokrát netradičně pouze zpívá, tak doprovází – v různých kombinacích a konstelacích – devět hudebníků. V některých písních nástroje Hutkův zpěv pouze decentně podbarvují, přičemž důležitou roli hrají smyčce (viola, housle, violoncello). Jinde do celkového vyznění promlouvá elektrická kytara – nejvýrazněji v sólech v písni Normální den. Dalším (asi nejdiskutabilnějším) modelem je zapojení celé (folk)rockové rytmiky, která například do písně Letní den vpadne poněkud nečekaně a spíše než organickou kapelu Vlastimila Třešňáka připomeneme lehce umělý (nikoli však za každou cenu špatný) doprovod Karla Kryla na australském albu Dopisy. Protože má doprovod, který Petr Přibyl zvolil, bezmála tolik variant a podob jako Hutkova malířská paleta barev, převažuje pozitivní dojem z alba, na kterém se milostná témata střídají s obrazy plnými zvířat, svitu slunce a stínů. Zvláště melodické nástroje (mezi něž lze zařadit i výše zmíněná sóla elektrické kytary) podporují Hutkův zpěv a povyšují důvěrně známé a někdy lehce monotónní melodie Vladimíra Veita. Bluesové varhany v písni Setkání v neznámém těle jsou pak jen jedním z řady hudebních překvapení, která album přináší. UNI, Milan Tesař (Radio Proglas), VI/2019
|