Je názor, že zkušenost nejde přenášet, že si ji musí každý znovu objevit a osvojit. Že dítě si musí na kamna sáhnout, a potom teprve ví, že to pálí. Jistě je to pravda, ale jen jaksi základní, prvoplánová. Kdybychom totiž byli závislí jen na naší vlastní zkušenosti, byl by náš život plochý a uzavřený v jeho omezeném prostoru. Každou zkušeností, kterou uděláme, otevíráme jakési dveře, kterými vcházíme do velkého lidského domu, který k této zkušenosti patří. Naše vlastní zkušenost, ať lásky, víry, bolesti, radosti, či smutku a vlastně všeho, z čeho se skládá život, je jen klíčem k oněm dveřím, za kterými se zkušenost lidí a lidstva rozkládá, uchopitelná jazykem a v jazyce uložená. Nebýt jazyka, nevěděli bychom, že jsme lidé, tedy bychom lidmi nebyli, pouze tvory, hnanými motorem pudů v momentální existenci, ke které by chyběl vztah. Neexistoval by pojem času, tak jak neexistuje pro zvířata. Slon jistě prožívá dnes totéž co před tisíciletími, ale nemá možnost ani se dozvědět, že tisíciletí uběhlo. Člověk je díky jazyku schopen si uvědomit nejen čas, ale i souvislost, je schopen pochopit historii, navázat na ni a přetvářet současnost, protože vchází do zkušenosti lidí před sebou, učí se z ní, rozšiřuje své vědomí, a tím prohlubuje svůj život a ovládá ho.
  Když jsem na podzim roku 1968 náhodou objevil Sušilovu sbírku moravských lidových písní, otevřel se mi svět, ve kterém už přes dvacet let okouzleně bloudím a snažím se z něj skrze své zpívání vynést vzácnosti, které unesu. Většinu těch písní však nelze zpívat s cimbálem, housličkami, ani jiným folklórním harampádím, jak ho vytvořilo minulé století. Tyto písně ani nejsou určeny pro zpěváky, ale spíše pro vypravěče a jejich jemným pletivem, zdánlivě jednoduchým, se člověk neproplete na první poslech. Ani je nestačí pouze poslouchat, člověk s nimi musí začít žít, vejít do nich a ony pak vejdou zpět do člověka se vším svým lidským nákladem, které do nich kolektivní vědomí našich předků vložilo. Je v nich uložena zkušenost.
  Vydal jsem už tři desky moravských balad a pokaždé jsem je sestavil z písní, které mě v tu chvíli nejvíc oslovovaly a se kterými jsem si v tu chvíli věděl rady. Tuto desku sestavuji z písní, které Sušil nazval POSVÁTNÝMI a které byly zapomenuty první. Pozdější sběratel Bartoš si stěžuje v polovině minulého století, že tyto písně už nikdo nezpívá a neumí. Snad na tom měla vinu církev, snad obrozenci, snad pouze vývoj. Nacionalismus a církevní dogmatismus jsou velkými škůdci lidského ducha a jeho svobodné kultury.
  Po více než sto letech zapomnění bych tyto písně rád zase vrátil tam, kam patří, totiž do lidského vědomí a do lidské zkušenosti.

25. října 1991