Co mě na životě uvádí do smutku i zmatku je jeho neustálé mizení, jeho nenávratnost. Žijeme do neznámé budoucnosti a vše, co jsme poznali, do čeho jsme se zamilovali, nás nezadržitelně opouští a není návratu... a přesto nazývám tuto desku NÁVRAT a když se mě lidé ptají, zda jsem se po těch jedenácti letech emigrace už natrvalo vrátil, odpovídám, že jsem se skutečně vrátil. Snažím se odpovídat jistě, ale přesto mě tato odpověď jaksi bolí. Když jsem mezi lidmi, když jim hraju, když s nimi mluvím, cítím, že jsem se domů vrátil. Ale když osamím, když jdu sám Prahou nebo se probudím uprostřed noci, prožívám divný pocit odcizení a pak se mi zdá, že do konce svých dnů už zůstanu pouze cizincem...
  Není mi jasný zdroj tohoto smutku, když jsem přece konečně už zde doma, kde se každý na mě usmívá, kde jsem byl přijat skutečně s otevřenou náručí. Celá lidská historie je plná vyhnaneckých osudů. Už od Adama. Historie odchodů, útěků a vyhnání, ze kterých ale už návratů nebylo, které skončily jen hořkým zapomenutím a zmizením. A jen několika jednotlivcům z mnoha miliónů ztracených synů nabídla historie to, co učinila pro mne - totiž návrat velkolepý. Náhoda tomu chtěla, že jsem byl první, že moje první kroky vedly před málem miliónový dav, kterému jsem zazpíval píseň, jež se málem stala hymnou naší revoluce, že to ten den také poprvé přenášela televize do celé země. Mnoho lidí, když mě vidělo, plakalo dojetím, neboť jsem pro ně ztělesnil také blahou skutečnost, že se naše česká „berlínská” zeď zřítila a já byl nahodile toho důkazem. A vše šlo tak rychle a nečekaně, že se to zdálo být snem, do kterého se teprve dnes plným vědomím probouzíme..., ale nevrátil jsem se jen já. Vrátili jsme se všichni ze svých exilů, i vy, kteří jste na tomto území celou dobu žili, a byl to návrat velkolepý, a to také do toho domova, který jsme nikdy předtím neměli, neboť tato země nám po desetiletí nepatřila. Teď nám patří, i když pravda, zanesená bahnem i té poslední čtyřicetileté potopy. A dneska, když jsem slyšel našeho prezidenta Vaška mluvit před americkým Kongresem také o tom, že napříště budeme tuto zemi hájit i se zbraní v ruce, zažil jsem pocit neznámé radosti a známého cynismu vzniklého z permanentní otrocké odstrčenosti, a jaksi jsem pochopil i ten stesk, který mě teďobčas posedne. Celý život jsme žili v jakémsi exilu. Někdo odbojně, jiný oddaně či zbaběle, ale přece jen každý v něm žil. Byl to stav sice vnucený, ale pro většinu z nás znamenal celý život a člověku se, jako dlouholetým vězňům, po tomto kriminálu zasteskne. Zatím jsme tedy vešli domů a do svobody tělem a vědomím, ale všechny nás teď ještě čeká NÁVRAT duší a podvědomím, a ten nebude tak rychlý a bystrý jako ta naše revoluce. A až se všichni a se vším z onoho bezdomoví do domova vrátíme, budou tu už naše děti normálně žít a jen se podiví, kde jsme se tak dlouho courali, a nám se o tom už nebude chtít mluvit.

21. února 1990