Listopad 1989 učinil tečku za tím, co bylo. Nové věty se teprve píší.
  Skladby na albu Novinové sloupy jsou hlavně vzpomínkou na minulá pravidla „gramatiky” a vlastně jejím důsledkem. Jaroslav Hutka si písničky vydal v exilu-Fosilu (1987), když byly 11-12 let staré. Písničkář zde pojmenovává výsledky „neměnné danosti”: tisk společnost manipuluje místo aby ji reflektoval, odvrácená strana české povahy rakovinně bují právě v nesvobodě, zarámované do Instituce. Ani sterilita studentských kolejí, prostředí mladé inteligence, nedává naděje do budoucna. A Hutka pokračuje s charakterizující popisností - rozvíjí vějíř možností a způsobů lidské existence mezi prahy života a smrti, přenáší z duše do písničky malbu blízké krajiny, vyvolává pochybnosti, zasunuté ve vědomí. V závěru alba překračuje hranici konkrétně zažitého v Československu směrem k obecně lidskému, platnému kdekoli ve světě. LP ovšem přináší další zprávy, nejen Hutkův rozbor znormalizovaných lidí a vztahů. Hlavně ono zpomalení času, kdy je třeba stále opakovat v Evropě dávno prověřené civilizační zásady (to jest určitou volnost a rovnost lidí), které k uzoufání dlouho neplatily. A v pozadí cítím též exilovou zkušenost zpěváka hodně národního a málo přizpůsobivého.
  Deska Novinové sloupy je koncepčně pevná, „závažné písně”, konstatuje Hutka. Nenajdeme zde národní písničky ani žerty, spíše zlom v Hutkově psaní, daný rokem 1975, „kdy se mi měnil styl a měnila se i situace v Československu... Spřátelil jsem se s prvními disidenty a začal ztrácet trpělivost... Začal jsem být zralý na konflikt a začal jsem si ho i přát” (Požár v bazaru, Sebetlač 1989, Holandsko).
  Desku předchází stejnojmenná kazeta vlastnoručně vyrobená v Hutkově exilovém nakladatelství Fosil, pod číslem 14. Při natáčení Novinových sloupů se sešli v roce 1987 jeden Čech a dva Holanďani - instrumentalisté. On ví a oni snad jen tuší souvislosti témat a hudby. Je to absurdní? Ne, spíš písničkářova holandská snaha zůstat sám sebou, navzdory času a pochybám.
  Vždyť normální písničkáři v normální zemi vydávají nahrávky zároveň s chvěním doby. U nás nemohli. Hutkův Fosil tak dodatečně dvaadvaceti kazetami upozornil na aktivní sedimenty „hluboko tam ve vědomí” několika generací, jimž se staly mnohé z písniček, odehrané doma na stovkách koncertů.
  Důkazem úspěchu drobné buditelské práce písničkářů je vlastně i tato deska - prodloužená ruka Fosilu domů. Její vydání provází má jediná obava: že se témata mnohých písniček mohou nadále potvrzovat.

Vladimír Vlasák