Motto:
Přebíraje se v Sušilově sbírce národních písní moravských, zpozoroval jsem, že nejedna píseň mé otčiny, jež mi ještě z let chlapeckých v paměti byla utkvěla, v ní obsažena není. I umínil jsem si posbírati písně, jichž by se u nás ještě dopíditi lze bylo, i s nápěvy a doplniti jimi sbírku Sušilovu. Než tu naskýtala se mi nejedna nesnáze. Mladší generace našeho lidu „těch starosvětských pěsniček" vůbec už nezná, a i staré ženy, jež mi z mého mládí jakožto výborné zpěvačky známy byly, od několika let už nezpívajíce, „ty hlouposti" z paměti vypustily.
Písně národní s touto nebo nejdéle se příští generací vymizejí načisto z lidu.
V Brně dne 10. prosince 1881

František Bartoš
(v předmluvě sbírky „Nové národní písně moravské")

Čteme-li poznámky a zprávy sběratelů písní lidových slyšíme stále, že mizí „ty krásné" zpěvy lidu. V těchto nářcích doznívá ještě stále estetické pojetí. Poezie lidu se mění, protože lid celý vstupuje do okruhu vzdělanosti, mění se tedy výraz duševního života jeho. Nemůžeme si však představit, že by lidová píseň mohla kdy vyhynout...
Píseň lidová bude existovat vždy. Píseň lidová budoucnosti ovšem bude jiná než píseň minulosti a přítomnosti.

Dr. Bedřich Václavek
(Poznámky k metodě studia písní lidových z r. 1921)

Sběratelé epických lidových písní častokrát ocenili jejich krásu, současně však mnozí nejednou vyslovili obavu, že časem všechny tyto skvosty lidové poezie zaniknou, že na ně lidé zapomenou. Někteří odborníci byli opačného názoru a právě těm dává za pravdu naše gramodeska. Jaroslav Hutka zpívá starobylé balady dnešním lidem a oni se jimi baví, těší, ba dokonce je zpívají spolu...

Setkávání s Jardou Hutkou
„Bože, osvoboď nás pravdou a obnov tvář naší vlasti, celé země, celého světa,” řekl kardinál František Tomášek ve Svatovítské katedrále v sobotu dopoledne 25. listopadu 1989 při kanonizaci Anežky Přemyslovny. Desetitisíce poutníků se pak vydaly na Letenskou pláň a připojily se k manifestaci svolané Občanským fórem. Nakonec jich tam odpoledne mrzlo, skandovalo a zpívalo tři čtvrtě milionu. Měl jsem službu u vchodu na tribunu. A najendou jde proti mně s kytarou Jarda Hutka. Z letiště ho přivezli zpěvák Michal Prokop a překladatel Jaroslav Kořán. Předtím ale museli celníkům pohrozit, že jinak si pro něj přijde celá Letenská pláň. Jarda přiletěl rovnou z Holandska. Neviděli jsme se jedenáct roků. Často s ním zpívalo hodně lidí, ale tolik nikdy.
V jednom dopisu z exilu v Rotterdamu psal: „Co já bych chtěl, je toto: všechny slušnější desky českého, moravského a slovenského folkloru. Budu dělat příští rok celoroční sérii rozhlasových pořadů o folkloru a tak bych potřeboval mnoho materiálu...” To znělo nadějně. Poslal jsem mu osm alb a pět singlů toho nejlepšího včetně vzácných nahrávek horňáckého pimáše Jožky Kubíka. Ale ze seriálu nějak sešlo. Někdy telefonoval. Jednou hodně pozdě v noci, hodně dlouho a hodně beznadějně. Abych se nezlobil, ale že se nemůže k nikomu jinému v Praze dovolat. Jezdil po krajanském světě, ale zkoušel zpívat i anglicky. Jednu kazetu nachrochtal holandsky. Z jeho fejetonů čišela siroba. Myslel jsem na exulantskou sebevraždu jeho kamaráda a souseda Hvězdoně Cignera.
„Nebuď nikdy sám,” zpíval mu tehdy v Čechách Vláďa Merta. Je to jedna z nejkrásnějších písniček, jaké kdy napsal jeden písničkář o druhém a taky jedna z nejsilnějších o kamarádství. Věřím, že Jardovi i na dálku pomohla.

* * *

Doopravdy jsme se poznali v roce 1971, kdy mě prohlásil za blbce. Ale zlatého. Soutěž o takový titul Jarda vymyslel pro hudební kritiky, aby vzbudil jejich zájem o folk. A my, blbci, jsme mu na to skočili. Z vděčnosti jsem věnoval jeho prvnímu synkovi svetr. Svůj svetr. Po vyprání se totiž hodil pouze Vavřincovi. Tím jsme položili základy k oboustranně obezřetnému vztahu s výkyvy nahoru i dolů.
Jarda Hutka mě přitahoval několika pódiovými talenty: citem pro měnivou náladu posluchačů, schopností odstranit pomyslnou bariéru mezi zpěvákem a publikem, houževnatostí i pevnými nervy i v prostředí, které na něj zívalo. Třeba když hostoval na rockových koncertech Blue Effectu.
Mám rád prostou sílu několika jeho melodií a ještě víc některé jeho texty. Pravděpodobné vzdálenosti, jeden z bonusů tohoto alba, přesahují, myslím, dokonce samého autora. Jimi už v mládí vytušil, k čemu se poznáním dostává možná až nyní. Ale nade vším Hutkovým talentem a dosavadním životem se jako katedrála vypíná to, co udělal s moravskou národní písní a skrze ni s desetitisíci mladými lidmi, původně odsouzenými ke ztrátě paměti, naděje a pospolitosti, k fešáckému vyhnanství ve víkendových králíkárnách chat, tranzistoráků a televizorů.

* * *

Poslední dobou někteří intelektuální pamětníci dlouze mudrují o kýčovitých zpěvácích středního proudu a jejich úloze v husákovské normalizaci. Tedy o něčem, co Hutkovi a jeho publiku sloužilo leda jako zřídkavá kulisa rozmarného satirického postřehu. Čím ale byla setkávání písničkáře s posluchači vyplněna skrz naskrz a co je i základním obsahem znovuvydávaného alba Vandrovali Hudci, to byly národní písničky.
Než Hutka opustil v roce 1978 svou vlast, vybral si - především ze Sušilovy sbírky - skvosty lidové poezie a předložiil je generaci, do které komunističtí ouřadové a státní souborové cpali folklor od rána do večera, až z něj málem udělali fackovacího panáka pro špatné komiky.
Stal se zázrak. Džínsová mládež nejenže Hutku nevypískala; začala si ty moravské národní zpívat s ním. Došlo to tak daleko, že mohl přestat zpívat a posluchači píseň dokončili sami, jako by to byl nějaký evergreen. To se nikomu předtím nepodařilo. Ležící Sušilova sbírka se náhle stala bestsellerem a písničky ožily i v jiných podáních. Marta Kubišová s Hutkovým doprovodem nazpívala Starala se máti má, Kříž a Vajdu, Spirituál kvintet si upravil Mračí se, mračí, sourozenci Ulrychovi nahráli Vandrovali hudci.
Každý si ty písničky udělal a přednesl po svém, každý jinak dobře. Jen ten sbor neměl nikdo takový jako Jarda Hutka.

* * *

Album Vandrovali hudci se nahrávalo s brněnským publikem, jehož zpěv je mezi folkaři vyhlášený. Po Stůj, břízo zelená to bylo Hutkovo druhé album a doma na dalších čtrnáct let poslední. Supraphon se jím pýšil, do Charty 77 a štvanice na její signatáře i jejich kamarády ještě zbývalo deset měsíců. Pouze písničku Pánbů na poli supraphonská dramaturgie vzdala předem, bez boje s marxistickými vědeckými ateisty. Naštěstí v brněnském archivu Českého rozhlasu měli k Sušilovi blíž (ostatně tam byl od roku 1837 profesorem na bohosloveckém učilišti a v Brně taky jeho Moravské národní písně roku 1860 vyšly), nebáli se neničit a díky laskavosti pana Vojáčka proto nyní album vychází poprvé v původní úplné verzi.
Zvuková tvář čtvrtečního večera 5. února 1976 je po více než třiadvaceti letech obnovena.