Přistupuji k tomuto přiznání se studem: Dlouho jsem si totiž myslel, že lidová písnička je naivní a že je vhodná do autobusu, který veze dětičky na výlet, anebo k popěvování, když už společnosti dojde řeč. Jako synek z Moravy, zčásti vyrostlý na vesnici mezi zpěvavým příbuzenstvem, jsem už dávno nerozpoznával zázračnost těchto písní, tak jako nerozpoznáváme chuť chleba, neboť ho denně jíme. Znal jsem ty písně, ale oslovovaly ve mně nanejvýš vzpomínku z dětství a v nejmenším ve mně neprobouzely tušení něčeho hlubšího. Těžko tedy popíšu údiv, který ve mně vyvolalo zjištění, že ze tří tisíc písniček, obsažených ve sbírce „Moravské národní písně", sebrané a sestavené Františkem Sušilem, jsem znal jenom tři.
Jsem tvor trochu amuzikální, který se rozhodl, že mládí a život bude věnovat písňovému textu, a mám, na rozdíl od jiných, za to, že text je v písni podstatný a melodie má jen jakoby připomenout, že řeč není ani trochu hluchá a obvyklá. Přemýšlím často o slovech a výsledek mých úvah většinou vyústí v pocit zázraku. Slovo je podivným zvukem, který má hluboký obsah a význam, dokáže soukromé předestřít všem lidem najednou a to veliké obecné a objektivní zase znovu zasít do půdy intimního prožitku. Je jedinou možností, jak se lidé mohou mezi sebou jasně dorozumět.
Život je dost krátký na to, abychom si v něm dovolovali přepych samolibosti. Mám mnoho co vyčítat profesionálním textařům, že příliš častým a necitlivým zacházením se slovy, a to mnohdy s těmi nejvzácnějšími, jako je LÁSKA, SEN, SMUTEK, ŠTĚSTÍ, RADOST..., nám je jaksi opotřebovali. Možná, že se tady trochu usmějí a pro sebe si řeknou: „Vždyť jde jenom o písničky." Ty dnes vznikají jako houby po dešti a mnohé sotva zazáří, už zhasínají, aby udělaly místo dalším. Nestačí ani uvíznout v srdci, aby nám někdy pošramocený cit opláchly zase do zářivé čistoty. Písnička lidová, jak ji dnes znám a poznávám, to ONO zajisté má a jak zjišťuji, nevyprchává to z ní jako vůně z květin. Život jejích neznámých tvůrců byl patrně těžší než náš dnešní. Mnohým zůstala víra nebo písnička. A podle množství zachovalých písniček a jejich rozvinutého slohu soudím, že častěji se uchylovali k písním, jistě také z přirozenosti společenské, ale určitě víc pro spásnou víru VYSLOVENÍ SE. Ten, kdo umí VYSLOVIT nebo POCHOPIT vyslovení, tomu se stává život jaksi snesitelnější a bližší nebo dokonce šťastnější, protože umí hlouběji pocítit jeho neobyčejnost. Další vzácná vlastnost onoho dávno zapadlého vesnického lidu byla potřeba slavit a pentlit. Narození, svatba, pohřeb i různé jiné události byly důvodem k tanci, vyšívání kroje, malování kraslic a truhlic, omalování stavení, obřadnosti, patetičnosti nebo rozjařenosti, ale hlavně ke zpěvu... Nebylo snad ničeho, co by nevyjádřili písní, a určitě každého dnešního literáta přivede k údivu, o kolika věcech a pocitech dokázali zpívat při jejich velice jednoduchém až schématickém písňovém jazyku. Písničky jsou si podobny jako stromy v lese, ale každá má - tak jako strom pro zkušeného znalce přírody - svoji jedinečnost a půvab. Pro mne je každá z nich dobrodružstvím, květinkou, která poznenáhlu kdesi ve mně vykvete nebo přesněji řečeno, dostanu ji, až si ji vysloužím. U každé z těch, které jsem dal na desku, si pamatuji okamžik, kdy ve mně zazářila v plné síle, a nebylo to nikdy doma, kde jsem písničku našel, zharmonizoval a třeba i vejskal nadšením nad báječností. Pokaždé to bylo na nějakém představení, kdy se mi z ničeho nic rozlouskla jako Popelčin oříšek. Nejintenzivněji si to pamatuji u písně „Láska neskončená", kterou jsem měl už dlouhjo v repertoáru; připadala mi „pouze" jako mistrovská ukázka už vyzrálého slohu. Bylo to v roce 1972, kdy jsem jel ochraptělý a s chřipkou hrát do Brna na Leninovy koleje. Bylo mi smutno, den pršlavý a škaredý, a já si připadal docela marný. Posadili mne za stůl a sesedli se okolo. Vlevo ode mne seděly holky, jako madonky od Botticeliho, vpravo hoch u magnetofonu, který si na papírek zapisoval akordy, a dál už jen obrysy lidí v šerosvitových barvách, přelazůrovaných cigaretovým kouřem. Nevím, kolik písniček jsem přehrál a kolik řečí napovídal, než jsem došel k písničce „Láska neskončená". Když jsem spustil „Vyšla děvčina, vyšla jediná...!", ponořil jsem se do písně jako do průzračné vody a najednou POPRVÉ! jsem uslyšel její text, který jsem už dávno znal nazpaměť. Cítil jsem, jak na mě sáhla docela živočišně, jako radost, která se někde uvnitř objeví a prosákne až na kůži, a člověk sedí nepohnutě, aby ji nezahnal, aby ji vychutnal, aby na sebe zapoměl a stal se jí. Melodie mi zněla jako holubice usmíření, její ladná křivka jako křivka letu ptáka na jasném nebi, podivný pocit první lásky, která často jako jediná je tím skutečným zábleskem PRALÁSKY, vztahu věcí k sobě samým podle vnitřního zákona... pocit dvou lidí minoucích se na ulici, kteří pouze stačí pochopit, že se NIKDY neobejmou...
Zajisté, že každý den člověka, každý lidský život, každý lidský dotyk je jaksi neskončený. Každé chvíli něco chybí, protože prchá. Vše v tomto žití prchá a najednou končí, aniž jsme o tom rozhodli... Život každého člověka je jedna veliká neskončená láska...
Z tohohle brněnského klubu zvaného „Psíček" jsem odcházel až za svítání s prsty bolavými od hraní a bez hlasu. Celý týden jsem jenom šeptal a ležel doma s horečkou, ale bohatší o další kytku ve své zahrádce. proto bych vás prosil, pokuste se nehodnotit u těchto písní jenom hodnotu estetickou a první posluchačský dojem. Nechte si je zaznít v duši i v ústech. Nejsou to „jenom písničky", ale je to záznam poznání našich předků, jenž je sice někdy zahalen rouchem, které se zdá být hrubě záplatované, ale pod tímhle kostýmem je člověk celý dýchající a chápající, nebo chcete-li plnokrevná krasavice, s kterou si máme mnoho co povídat.
Snad bych měl říct také něco o úpravách textů. Myslím, že těžko se komu podaří úplně vniknout do všech moravských dialektů, které se od generace ke generaci a od vesnice k vesnici vyvíjejí často závratným tempem. Ale nejsem folklorista vědec, proto pro mne platí řeč, která mi přirozeně plyne z úst. Dá se říci, že po způsobu dávných lidových zpěváků si vybírám písně, které ke mně mluví, a nechávám je, aby volně zněly z úst mým nářečím, a někdy se mi i melodie trochu posune. Nejde mi tolik o dodržení formy, ale o sdělení toho ducha, který nalézám. Věřím, že by se ani Moravané, ani pan Sušil nezlobili, snad naopak by byli potěšeni, že i ve století technického pokroku se našel pošetilý zpěvák, který si zpívá svými ústy a svou chutí jejich zapomenuté balady a jemuž se občas podaří rozezpívat i publikum.
Praha 18. června. 1973
Sleevenote Jaroslava Hutky k novému vydání
Příběh desky Stůj břízo zelená začíná v roce 1971. Přišel za mnou Hynek Žalčík a přemlouval mě, abych na Supraphon předložil návrh desky lidových písní. Nechtěl jsem, protože mi to v ten moment připadalo jako zrada. To asi dnes zní poněkud podivně.
Hynek Žalčík byl "producentem", což tehdy znamenalo spíše jakýmsi trpěným dohazovačem mezi bezprizorním umělcem a monopolní státní vydavatelskou krávou, která se líně převalovala z jednoho bezčasí do druhého. S Žalčíkem jsem spolupracoval už v roce 1969. Pokoušel se tehdy na Supraphonu prosadit desku mých vlastních písní. Do nedávných týdnů progresivní redaktoři si ale právě přestali být jisti budoucností, tak celou záležitost zahráli do vyčkávacího autu. 0 mých textech si napsali posudek, že jsou nezralé a že je nutno počkat. To nás tehdy se Žalčíkem rozzlobilo a předložili jsme další návrh, tentokrát z básní Jefferse, které jsem poťouchle podepsal svým jménem. Textař Ivo Fischer napsal kamarádům z vydavatelství posudek, že texty jsou pubertální. Pak přišel temný rok 1970. Všichni obyvatelé se zaměstnáním se museli před prověrkovou komisí vyjádřit, zda šlo v srpnu 1968 0 okupaci, či bratrskou pomoc. Husák k tomu vyhlásil vstřícné heslo pomýlenosti. Hned nato byly vypsány volby, aby každý svou vlastní rukou potvrdil novou protektorátní vládu. Velké a nadšené publikum z roku 1969 se vytratilo, nebylo kde hrát a pokud se nějaký koncert uskutečnil, tak sál zůstal poloprázdný. Po radostné naději šedesátých let a po hlubokém kolektivním zážitku duchovnosti v roce 1969 se dostavila samota a pocit všeobecné zrady a zbabělosti. A v této atmosféře za mnou přišel Žalčík s nápadem vydat lidové písně.
Vzpomínám si na jakýsi obrázek, kdy jsme stáli na Hradčanském náměstí, dívali se na Prahu a já mu vysvětloval, že nic takového nechci, že se nestanu jedním z těch, kteří okupačnímu režimu nabízejí přijatelný kompromis. On nesouhlasil, tvrdil, že písně, které jsem objevil v Sušilově sbírce, nejsou politickým kompromisem. Nakonec mě přemluvil, abych mu dal alespoň složku textů, které by Supraphonu předložil. Reakce "odpovědného" redaktora Havelky byla, že píseň Smrt tam v žádném případě být nesmí, protože je pesimistická. To byla pro mne v té chvílí úleva. Oznámil jsem, že bez této písně nic točil nebudu, a tím jsem to považoval za vyřízené. Asi je nutno podotknout, že pesimismus se tehdy bral jako připomínka ruské okupace. Žalčík se ale nedal a Supraphon po dvou letech trochu změkl. Já mezitím přišel s nápadem, že to musí být záznam z koncertu. Žalčík to zase trpělivě prosazoval. Supraphon tvrdil, že koncert ještě nikdy nenatáčel, já ale stál na svém, protože jsem chtěl, aby k tomu zpívalo publikum. To byla novinka. V roce 1971 ještě publikum na koncertech nezpívalo. Nakonec se i veřejná nahrávka vydařila prosadit a 25. dubna 1973 nastěhoval Supraphon aparaturu do F-klubu v Národním domě na Smíchově. F-klub jsem chtěl, protože tam jsem měl na podzim 1967 s Vladimírem Veitem své první vystoupení. Požádal jsem Radima Hladíka, jestli by mi nevypomohl s kytarou, a k písni Smrt se připojil i Vladimír Merta.
Já tomu přesto až do poslední chvíle nevěřil a nějak jsem se neuměl přesvědčit, že dělám správně. V den natáčení se mi ale stala úsměvná příhoda, která ovlivnila můj vztah k této nahrávce. V tu dobu jsem se velmi vážně zabýval astrologií a každou událost na zemi jsem bral ve vztahu k tomu, co bylo na nebi a naopak. V den natáčení bylo na nebi neuvěřitelných sedm trigonů a vše se pěkně vázalo na můj vlastní horoskop. Čekal jsem s kytarou na autobus, který jel na Smíchov. Na stanici stála pěkná holka, která mě začala balit. To se mi nikdy před tím, ani po tom takhle na ulici nestalo. Byl jsem z toho na velkých rozpacích. Nastoupila se mnou do autobusu a chtěla, abych s ní někam šel, na skleničku, na kafe. Říkal jsem, že dnes nemůžu, že mám koncert, že natáčím desku. Vyptávala se jaký koncert. já napřed myslel, že mě zná jako zpěváka, a proto mě balí. Neznala mě. Řekla, že na koncert nepůjde, a dali jsme si rande na jiný den. Vystoupil jsem, ona jela dál, mávala mi.
Než jsem vešel do F-klubu, tak jsem si nahoře v kavárně dal kafe a snažil se tuto výzvu pochopil astrologicky. To, co je právě na nebi, se analogicky promítá do toho, co se děle právě na zemi, byl jsem přesvědčen. Vyložil jsem si to nakonec tak, že tu desku mám dělal, že jsem k tomu byl zřetelně vyzván, že zjevení této holky musím brát jako znamení.
Koncert se podařil, publikum zpívalo krásně ale nebyl jsem spokojen s Hladíkovou kytarou v písních Svatý Vavřín a Škaredý věneček. A také z nějakého zmatku v papírech jsem zapomněl natočit píseň Ková synek, ková vrata. Zato píseň Pasol Janko krávy jsem natočil jen tak mimochodem k pobavení publika a když jsem její nahrávku pak ve studiu slyšel, chtěl jsem ji mít na desce také. Požádal jsem Štěpána Raka, se kterým jsem rok před tím vystupoval, jestli by nenahrál ve studiu kytaru ke Svatému Vavřínu a Škaredému věnečku. Píseň Ková synek, ková vrata jsme vyřešili tím, že jsme vyběhli před studio a z chodníku odvedli asi třicet náhodných chodců, se kterými jsme tuto píseň natočili.
Zbýval problém, jak dostat na desku ještě Pasol Janko krávy a povídání o klobáse. Poradil nám zvukař. Říkal, že komise, která dělá poslední kontrolní poslech nahrávek, jsou lenoši a poslouchají vždy jen první polovinu a že se mu nikdy nestalo, že by si poslechli taky druhou půlku. Takže jsme píseň Janko a povídání o klobáse dali na konec druhé poloviny a ani po vydání desky si nikdo nevzpomněl, že by tam bylo něco, co tam být nemělo. Problém pro mě byly ještě potlesky. Neměl jsem je rád a velmi často jsem publikum žádal, aby netleskalo, že se tím rachotem ničí jemná nálada písní a vůbec celá atmosféra představení. Tedy jsem nechal potlesky odstřihnout.
Ale přesto od momentu, kdy byly definitivní pásy na desku hotové, trvalo ještě více než rok, než k vydání došlo. Odpovědný redaktor měl stále obavu, že by mohl mít průser, kdyby tam tu "pesimistickou" píseň Smrt nechal. Zase běžely měsíce a vedly se hloupé diskuse. Potom jsme na redaktora udeřili, ať pošle texty písní na ministerstvo kultury a vyžádá si posudek. Normální cenzura totiž od roku 1968 nebyla obnovena, takže odpovědnost za obsah měl vždycky odpovědný redaktor a ručil svým místem. Mnoho redaktorů bylo proto horší, než by byla klasická cenzura. Říkalo se lomu vstřícná předposranost. A posudek ministerstva bylo něco, zač se mohl redaktor v případě průseru schovat. Texty byly odeslány a odpověď přišla téměř obratem. Jelikož se jednalo o lidové písně, tak to dostal na ministerstvu kultury na stůl jakýsi odborník přes folklór. Sušilovu sbírku znal, nadšeně ji vychválil a ještě nadšeněji komentoval to, že z této sbírky chce Supraphon něco vydat. Nenapadlo ho nic o vysoké politické hře na optimismus a pesimismus a neměl ani tušení, kdo jsem já a o co vůbec v rámci této desky jde. Byly mu předloženy pouze texty. Jeho posudek byl jako dopis z Marsu a deska mohla vyjít. Objevila se však další komplikace. Časopis Mladý svět se rozhodl, že se stane spoluvydavatelem a že tuto desku zařadí do své takzvané diskotéky. Je možné, že je k tomu vyzval onen "odpovědný" redaktor, aby ještě více rozředil svou vlastní odpovědnost. To byla nepříjemnost, protože musela vzniknout příloha. Mohl ji sice napsat kdokoliv, asi na tom vůbec nezáleželo, ale pro mne to bylo nepřijatelné. Došlo by totiž k tomu, že bych byl pasován na zasloužilého zpěváka lidových písní a to jsem nechtěl. Byl jsem tedy vyzván, abych sám napsal něco o moravských baladách a o Sušilově sbírce, ale to jsem také nechtěl. 0 stesku z pomíjivosti života a existencionalistické filosofii těchto balad napsat nešlo a z toho, co by prošlo, bych zase vypadl jako apolitický folklorista. Tedy jsem sestavil třicetistránkovou přílohu z útržků deníku, který jsem si psal v roce 1972. To zamítli okamžitě.
Teď přeskočím na chvíli do současnosti. Před pár dny jsme se dohodli na Bontonu, že bychom tuto původní přílohu měli použít. Po čtvrt století jsem přílohu našel a přečetl. Je to krásné, ale dnes mi vadí, že tam není o lidové písni ani slovo. Je to sice velmi upřímné svědectví o tom, jak jsem tehdy žil, co jsem si myslel a cítil, jaké písničky jsem psal, ale patřilo by to spíš k těm písním, které jsem tehdy psal. K této desce se to nehodí. V tehdejší době by ale taková příloha samozřejmě smysl měla, protože bych tím lidem sdělil, že jsem stále tentýž.
Druhou přílohu jsem udělal pouze obrázkovou. Bylo to osm linorytů, které mají na výšku více než půl metru, a měl jsem ještě před pár dny pochyby, jestli to zmenšením na velikost cédéčka neztratí svůj výtvarný smysl. Ivan Prokop z Bontonu mě přesvědčil, že ne. Tedy dobře. Tehdy tuto přílohu rovněž zamítli, zdála se jim "negroidní", ale o tom vyprávím v záznamu z tehdejší doby, který jsme k léto desce přistřihli. Ale je pravda, že jsem výtvarný doprovod chtěl mít blíže primitivnímu umění, abych tím rozbil tu hloupou pentličkovo-krojovou kýčařinu, která lidové písně od devatenáctého století provází.
Třetí příloha nakonec u desky vyšla, ale z mého dnešního pocitu se mi také nezdá. Cítím z ní jakýsi kompromis, který jsem udělal proto, aby se už vydání desky dále nezdržovalo. Nemusím se sice za tu přílohu stydět, ale ani na ni nemohu být nějak zvlášť hrdý.
Deska Stůj břízo zelená někdy v létě 1974 skutečně vyšla. A byl to překvapivý zážitek pro mne i pro publikum. Písně zazněly v nečekané pravdivosti a v daleko větší šířce a svobodě, než tehdejší politické políčko svým prostorem povolovalo. Aniž jsem tušil, co dělám, podařilo se mi tyto moravské balady osvobodit z několikerého prokletí. Jak obrozeneckého, tak bolševického a nakonec i akademického. A zde bych ocitoval něco ze "čtvrté" přílohy, kterou jsem napsal v Holandsku. V emigraci jsem v roce 1985 založil vydavatelství Fosil a během čtyř let vydal 22 kazet, a jedna z nich byla kopie desky Stůj břízo zelená. V březnu 1989 jsem to komentoval takto: "Vydáním léto desky se stalo cosi neodčinitelného. Zasuté, zapomenuté a prastaré moravské balady se více než po století vrátily zase mezi lidi, kteří je znovu prožili jako něco aktuálního. Sice jsem je už několik let hrál, ale moc se to nelíbilo. Publikum, znovu a zvolna se ad roku 1970 formující, to spíš bralo jako moji úchylku. Často se, když jsem tyto balady spustil, část posluchačů zvedla a šla si ven zakouřit a počkala, až se zase vrátím k "normálním písničkám". Mnozí to též chápali jako politický manévr - že jsem se těmi lidovkami kryl. Pravda, s lidovými písněmi jsem začal z politických důvodů, ale nebyl to manévr. Ruská okupace způsobila, že se mě dotkly věci, které souvisely s národní identitou. Do té doby mi bylo cokoliv národního odporné a lidové písně se mi, pokud jsem je nepovažoval za naprostou pitomost, zdály i jaksi bolševické. Logicky. Obrozenci z nich udělali impotentní cajdáky s nulovým obsahem, zamotaným do kýčových pentliček. Polepšovali lidovou kulturu tak dlouho, až se z ní stala rozbředlá spatlanina, které se pak bolševik snadno zmocnil a vyhlásil ji za svou. Já jsem díky Sušilově sbírce zahlédl cosi jiného a paličatě se toho chytil. Ale teprve vydáním desky Stůj břízo zelená to došlo i ostatním. No a časem se mi podařilo, alespoň na mém poli, pro lidovou píseň vybojovat veliké vítězství, že jsem totiž bolševikovi lidové písně zase vyjmul z vlastnictví. Dokonce to došlo tak daleko, že se na mě jednou jeden estébák při výslechu rozeřval, že když ty lidové písně zpívám já, jsou taky protistátní".
Snad bych měl ještě napsat, jak jsem se k těmto moravským baladám vůbec dostal. Jsem sice z Moravy, ale to ten důvod nebyl. Mně byly lidové páně odporné, a když jsem v patnácti odcházel do Prahy, bral jsem to zároveň s úlevou, že tyto pitomosti už nikdy neuslyším. V srpnu 1968 nás ale přepadli Rusové a nastala intenzívní, i když docela krátká diskuse o tom, kým jsme a jaké jsou naše národní kořeny. Někdy v září 1968 mi kolega Hvězdoň Cigner donesl Sušilovu sbírku se slovy, že jsou tam zajímavé texty. Když jsem sbírku ve vlaku do Olomouce víceméně náhodně otevřel, můj první pocit byl, že je to hankovský obrozenecký podvrh, protože ať jsem listoval jak chtěl, žádnou z těch písní jsem neznal a bylo jich tam tři tisíce. Potom mi jeden přítel historik vysvětlil, že ty písně jsou pravé, a na mne padl údiv, který trvá dodnes. Jak se mohlo stát, že tyto písně byly zapomenuty a nahrazeny čímsi tak prázdným, co dnes moravský folklór reprezentuje. Nedalo mi to a v létě roku 1969 jsem odjel na tři měsíce k dědovi do jedné zapadlé moravské vesnice a tam se té sbírce věnoval. Každý den jsem probral kolem třiceti písní, které jsem si poctivě přehrával a nad každou zvlášť se zamýšlel. Dědovi bylo tehdy devadesát a doufal jsem, že mi nějak pomůže, ale ukázalo se, že i on je na tu sbírku příliš mladý. Ty písně zapadly už dávno před jeho narozením. Objevil jsem Atlantidu a z tehdejšího výběru čerpám dodnes. V tu dobu došlo u nás ale také k politickému zlomu. Odjížděl jsem do své tříměsíční izolace ještě ze svobodné Prahy a vrátil jsem se do Prahy okupované. Vrátil jsem se ale s velmi vzácným nákladem, který se mi nepodařilo dodnes celý vyložit.
Když jsem byl v emigraci, tak jsem mnohé z těchto balad hrál anglicky a holandsky. Dokonce dvě písně - Verbovali Janka a Služebný chlebíček - jsem holandsky vydal na desce a tyto písně u nás ještě vydány nebyly. Ale mám vzpomínku na představení v Londýně, kde jsem tyto balady zpíval anglicky. Začal jsem tehdy právě písní Stůj břízo zelená a aniž jsem publiku cokoliv řekl, okamžitě začali zpívat s sebou. Představení bylo nádherné a musel jsem ho ukončit jen proto, že jsem už neměl více překladů. Po představení za mnou přišel jeden Londýňan s otázkou, odkud tyhle nádherné písně mám. Tak jsem mu začal vyprávět o Moravě a on mě najednou přerušil: "To, co mi tady vyprávíš, je nesmysl. Ty písně jsou tak krásné, že mohou být pouze anglické," uzavřel to. Text písně Ach, má milá si opsal a kdo ví, třeba se k nám jednou dostane s irskou instrumentací a my se konečně nadchnem.
Žiju s těmi moravskými baladami pomalu třicet let, ale dá se říct, že stále osaměle. Ono cimbálovské klišé se šroubováním žárovek jsem nijak neovlivnil, a i když jsem se pravděpodobně přičinil o popularizaci Sušilovy sbírky, zdá se, že zpěvačky a zpěváci se do ní stále koukají přes obrozenecké nebo komerční brýle. Hledají ornamentální lidovost, jak byla definována nacionalistickým romantismem devatenáctého století. Já v této sbírce vidím cosi jiného a vůbec se mi nezdá podivné, že Ionesco na základě moravských balad začal psát své divadelní hry a objevil díky jim, jak sám tvrdí, motiv absurdity, kterým tak mocně oslovil dvacáté století.
Tato deska se už dnes stala historií, která jaksi souvisí s tím, jak jsme poslední tři desetiletí žili. Ale možná jen navazuje na historii dávného sdělení, které se nám vytratilo a které jsme schopni vnímat pouze překrouceně.
Ještě se musím zmínit o dvou lidech, se kterými je tato deska také spjatá. Muzikant Hvězdoň Cigner mi Sušilovu sbírku nejen přinesl, ale když jsem se v ní začal orientovat, tak jsem s ním vedl nekonečné diskuse, jak se tyto písně vlastně mají harmonizovat. V Sušilově sbírce jsou napsány pouze melodie a mnohé z nich se ani nedají zařadit do nějaké stupnice a tedy se k nim dost těžko "hledají akordy". Velmi mi v tomto problému pomohla věta Leoše Janáčka "Lidoví zpěváci stupnic neznali a tudíž jich ani nepoužívali." V roce 1970 jsem s Hvězdoněm vystupoval a některé koncerty jsme sestavili pouze z těchto moravských balad.
Tím druhým důležitým člověkem je Zorka Růžová, která namalovala obal k této desce. Žili jsme tehdy spolu, byla u toho, když Hvězdoň k nám donesl Sušilovu sbírku a byla se mnou také ty tři měsíce na Moravě když jsem se snažil sbírku pochopit. Žili jsme spolu od roku 1967 do roku 1974 a byli zároveň kolegové. Byla vždy prvním posluchačem a kritikem toho, co jsem udělal a napsala také řadu textů k písním, které jsem zpíval. Proto se mi zdálo vhodné v půlhodinovém bonusu, který jsme za původní nahrávku přistřihli, použít dvě písně, ke kterým napsala text. Jedná se o amatérské nahrávky pocházející z roku 1974. A tento bonus se vlastně stal šestou přílohou k této desce a možná je tou nejvhodnější ilustrací doby, kdy tato deska vznikala.
Praha 18. února. 1997