Deska Pravděpodobné vzdálenosti je pro mne významná tím, že byla poprvé vydána svobodně a sestavena tak, jak bych si to přál. Došlo k tomu jedenáct let po tom, co jsem začal vystupovat, jedenáct let po tom, co jsem napsal text písně Pravděpodobné vzdálenosti. deska bohužel nevyšla doma, ale v exilu v roce 1978.

První album vlastních písní mělo vyjít začátkem roku 1969, kdy jsem vystupoval ve dvojici s Petrem Kalandrou. Návrh do Supraphonu podal Hynek Žalčík koncem roku 1968. Jenže bylo těsně po ruské okupaci, a i když to vypadalo, že národ se svým postojem okupaci ubránil, jednotlivci už mysleli na svou budoucnost. Úředníci a redaktoři Supraphonu se nechtěli pouštět do ničeho, co by je mohlo v budoucnu ohrozit, a já byl nejistá, vlasatá figura, takže vykouzlili zdržovací kličku, která neměla vypadat jako politické zbabělství. Dali mé texty „profesionálně“ posoudit textaři Ivo Fischerovi a ten napsal hodnocení, že má tvorba je ještě nezralá a že by bylo vhodné počkat, jak se budu vyvíjet dál.

My s Kalandrou jsme chtěli vydat desku toho, co jsme právě zpívali. Byly to pravděpodobné vzdálenosti. Mně bylo dvacet jedna a Petrovi osmnáct. Hynek Žalčík zuřil, ale toto vychytralé pokrytectví nešlo prostřelit. Takže Žalčík alespoň pro naše zadostiučinění vymyslel na Supraphon lest. Vzal básně Robinsona Jefferse, podepsal je mým jménem a podal jako návrh na další LP. Písemný posudek Ivo Fischera označil tyto básně za pubertální a doporučil je nevydávat...

Druhou desku vlastních písní jsem v Supraphonu předložil v roce 1976. Mezitím mi vyšly dvě desky moravských lidových písní: Stůj, břízo zelená (1974) a Vandrovali hudci (1976). Navrhovaná nová deska se měla jmenovat Slunečnice. Jsou to nahrávky z koncertu v Divadle v Nerudovce ze dne 16. června. Stále ten pásek ještě mám. Státní bezpečnost však už v tu dobu navštívila Supraphon a zakázala jim se mnou spolupracovat.

Přímé problémy s politikou začaly začátkem roku 1975. Byl jsem stíhán podle paragrafu 198/b - trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení, jak stojí na hlavní stránce vyšetřovacího spisu č. 0096/75. Dne 11. května píšou, že 8. dubna 1975 byl odboru vyšetřování StB v Hradci Králové předložen svazek PO č. 14328 s krycím názvem „Zpěvák“ pro podezření z činů hanobení republiky a jejího představitele dle paragrafu 102 a hanobení národa, rasy a přesvědčení podle paragrafu 198, písmeno b trestního zákona: „Trestná činnost spočívala v obsahu recitálu, s nímž Hutka vystoupil v loutkové scéně Domu odborů v Chocni dne 7. 2. 1975. Zde dvousmyslnými výroky napadal SSSR a hanobil republiku. Trestná činnost je dokumentovaná magnetofonovým páskem...“

Měl jsem tehdy štěstí, že 8. května 1975 se stal Gustáv Husák prezidentem a utrousil slavnostně jakousi amnestii a ta zrušila mé stíhání, které pak chtěli obnovit pro pokračování v trestné činnosti, ale narazili na komický problém: „... K urychlenému zahájení trestního stíhání nebylo přikročeno proto, že trestná činnost Hutky je prováděna rafinovaným jednáním, které si klade značné nároky na dokazování. Hutka při svých vystoupeních neútočí otevřeně, ale dvousmyslně..“

Já se ale o tomto prvním stíhání a amnestii a o komplikacích s mou rafinovaností dozvěděl až v roce 1991, kdy jsem měl možnost nahlédnout do estébáckého spisu, který nese jméno ZPĚVÁK, registrační číslo 26272 a archívní číslo 677997. Sice mě chtěli jako zpěváka zlikvidovat, ale přidělili mi tohle označenní jako krycí jméno. Dáša Voňková měla jméno KOLÍNSKÁ (bydlela v Kolínské ulici), Petr Lutka byl HUDEBNÍK, Vladimír Merta ŠAFRÁN, Jiří Pallas DESKA, Vlasta Třešňák RYCHTA a Vladimír Veit BARD.

Věci šly od roku 1975 dramaticky dál. Byl jsem stíhán pro příživnictví, následně pro výtržnost a v roce 1977 na mne vynašli paragraf „nedovoleného podnikání“ a na ten se bolševikovi podařilo vyštípat mě do emigrace. Odjížděl jsem 18. října 1978.

Jiří Pallas, který v Praze vystoupení Šafránu organizoval, emigroval více než rok přede mnou a usadil se ve Švédsku. Přes „spolek švédských maoistů“ začátkem roku 1978 vydal desku Zakázaní zpěváci druhé kultury. Když jsem se objevil v Holandsku, napsal mi, že chystá vydání také Třešňákovy desky. Odpověděl jsem, že by bylo dobré to udělat koncepčně, že v Praze už je jméno Šafrán nepoužitelné a že bychom měli vydávat desky pod tímto jménem. Navrhl jsem název Šafrán 78 a namaloval pro to logo s ptáčkem, který má zobáček zamčený na zámek. To byl kdysi nápad Zorky Růžové.

V tu dobu se k Pallasovi do švédské Uppsaly dostal pásek s nahrávkou Pravděpodobných vzdáleností, pořízenou Jindřichem Kučerou. Tedy tato deska. Pásek poslal z Toronta Josef Škvorecký, jemuž přišel z Prahy od Michala Klímy, syna spisovatele Ivana Klímy. Rozhodli jsme se, že začneme tímhle albem, protože v tu chvíli jsem byl z písničkářů nejpopulárnější. Na obal jsme použili linoryt s mým autoportrétem z roku 1972 a v Rotterdamu jsem si koupil štěteček a černou temperu a namaloval písmo.

To vše se stalo ještě první měsíce emigrace, kdy jsem netušil, jak těžký bude život emigranta a jak neperspektivní bude vydávání v exilu.

Nahrávka koncertu je z Baráčnické rychty na pražské Malé Straně. Bylo to v úterý 26. dubna 1977. Hráli jsme každé úterý, aby si lidé zvykli na pravidelný den; nebylo potřeba vyvěšovat plakáty a zbytečně tak na sebe přitahovat pozornost pouličních dohlížitelů. Baráčnická rychta byla v sezóně 1976-1977 hlavní scénou Šafránu. Vystupovali jsme každý týden, i dvakrát, někdy byla odpolední představení, vždy bylo vyprodáno a nějakým zázrakem zde - rovnou pod Husákovými Hradčany - nedošlo k maléru. V červnu 1977 tu však Šafrán končí a dál už si pak každý písničkář šel svou cestou.

Jak vznikly písně na této desce?

Pojď se mnou, milá je nalezenec ze sbírky Františka Sušila. V sedmdesátých letech asi nejlépe vyjadřovala mou situaci a bylo radostné ji zpívat s publikem.

Církevní tatíci vznikli kvůli vlažnému vztahu katolické církve k Chartě 77. Na impuls k jejímu vzniku už si nevzpomínám, souviselo to nějak s kardinálem Tomáškem, jenž se odmítl vyjádřit k něčemu pro něj příliš politickému. V emigraci se kvůli této písni se mnou rozešla exilová katolická církev, s výjimkou Anastáze Opaska, který chápal, co mám na mysli.

Sobě a tobě jsem napsal jako narozeninový dárek Vlastě Chramostové. Vážil jsem si jí a obdivoval ji pro jasný postoj, za který zaplatila ztrátou herecké profese. Bylo jí padesát a zdálo se mi vhodné jí popřát veřejně a z pódia. Dali jsme jí lístek do první řady v Baráčnické rychtě a po přestávce jsem ji uvítal, poděkoval za vše a jako dar k padesátinám zahrál tuto píseň. Na Rychtu se vešlo tak kolem tří set lidí, ten den bylo narváno, lidi byli nadšeni a Vlasta Chramostová se topila v slzách štěstí. Já tu píseň původně myslel ironičtěji, ale nemohl jsem k tomu textu vymyslet melodii, se kterou bych byl spokojen, tak jsem požádal Vladimíra Veita, jestli by se o to nepokusil on. Ten se melodií do textu trefil tak zvláštně, že celá ironie se skryla za jemně dojímavé a důstojné hudební vyjádření. Zde hudba „změnila“ text a dala mu další dimenzi, o které já nevěděl a kterou jsem tam vědomě nevložil.

Havlíčku, Havle je jedna z těch šťastných písní, o nichž říkám, že jsem je nenapsal, ale našel. Vznikla v Olomouci v kuchyni mých rodičů, které jsem navštívil snad někdy začátkem února 1977. Havel, s nímž jsem se tehdy přátelil, byl poprvé ve vězení a mně ho bylo líto. Tušil jsem, že kvůli své citlivosti to bude špatně snášet. seděl jsem v kuchyni, myslel na něj a najednou během půl hodiny byla píseň hotová i s melodií. Já z ní měl obrovskou radost a začal ji okamžitě hrát. V nadšené a rozčeřené atmosféře prvních měsíců po zveřejnění Charty 77 to bylo přesně to, co bylo třeba. Věc drzá, veselá a poťouchlá. Sebrali mě až v půli května. Nechali si mě v Bartolomějské dvě noci, takže jsem kvůli písničkám poprvé přespal v cele. Nedokázali mi však, že je ta píseň o Havlovi. Byl jsem neústupný v tvrzení, že je to o Havlíčkovi Borovském. Havlíčkem Havlem jsem si to ale u StB definitivně polepil a překvalifikovali mě na nepřítele státu první kategorie.

Dobrá ilustrace atmosféry tehdejších měsíců je v mém spise ZPĚVÁK: „Zvlášť závažné poznatky byly zjištěny z vystoupení Jaroslava HUTKY na Fakultě jaderné fyziky ČVUT dne 28. 4. 1971, kde závadnost vystoupení HUTKY byla hodnocena akademickými funkcionáři a následně řešena fakultním výborem SSM, který vyvodil zdvěry proti organizátarům této akce. Při námi prováděné dokumentaci proděkan Fakulty jaderné fyziky ČVUT Ing. LONČAR uvedl: ‚HUTKA začal svým výkladem vytvářet atmosféru pro vhodně zvolené písně, které jak se ukázalo, měly politický charakter s ostře zaměřeným politickým nábojem...‘ V rámci komentářů, kterými prokládal své zpěvy, se zmínil a shromáždění v Národním divadle, a Gottovi — jaka zástupci umělců, který předčítal poselství na shromáždění umělců v Divadle hudby apod. ... Další písně, jako např o Janu Husovi, Sokratovi, Havlíčkovi — HAVLOVI už měly zjevně charakter palitické satiry, což ještě doplňoval z jeha hlediska k tomu vhodným komentářem. Vyvrcholením jeho provokačního způsobu interpretace starých písní byla píseň a Havlíčkovi — HAVLOVI. Slovně tak kompanovaná, že bylo evidentní, že se jedná a spisovatele HAVLA jako jednoho z autorů CHARTY 77, který bojuje za svobodu, což se ‚pánům‘ nelíbí a že mu za to dají bezplatně pobyt a šatstvo apod., caž během zpěvu byla odměněno potleskem. ... Bylo zajímavé, že během programu u některých refrénů byl HUTKA doprovázen sborovým zpěvem, což byla evidentní, že jde a jeho obdivovatele písní, kteří ho neustále doprovází. Další pozoruhodností byla skutečnost, že posluchárna bylo plně obsazena, přestože se ten večer hrál hokejový zápas SSSR—ČSSR.

Když se Havel vrátil z vězení, čekal jsem na něj s ostatními v jeho bytě, který byl obklíčen policií. Písničku jsem Havlovi zazpíval a ten se zaradoval i posmutněl. Měl pocit, že to věznění nezvládl, a tak mě požádal, jestli bych to mohl zpívat bez poslední, příjemně pochvalné sloky. Všechny tím rozesmál a já samozřejmě zpíval dál tu píseň celou. Za několik let, kdy už jsem byl v exilu a on pobyl ve vězení, jsem mu zavolal z Rotterdamu do Prahy, když jsem se v holandských novinách dočetl, že byl právě propuštěn. Na konci dlouhého telefonního rozhovoru při loučení podotknul: „A Jarrrdo, teď už tu poslední sloku můžeš zpívat.“

Kat Mydlář vznikl ve spolupráci s Pavlem Kohoutem. Psal knihu Katyně, stal se expertem na katovské řemeslo a napsal písňový text o katu Mydlářovi. Přátelili jsme se a tak mi text dal, jestli ho nechci zhudebnit a zpívat. Mně se to téma líbilo, patřilo do řady osobností, o kterých jsem napsal písničky po vzniku Charty 77. Ale nelíbila se mi ona profesionální, technicky dokonalá poetika. Tak jsem text překopal do stylu kramářské písně, dopsal refrény a dal tam závěrečnou sloku kramářského morálního poučení. Kohout řekl, že mu to nevadí, že je to moje věc, co s tím udělám.

Galileo patří do řady písní spojených s Chartou 77. Ta postavila obyvatelstvo celého Československa před otázku, jak se zachovat vůči tomu, co se v té chvíli vynořilo jako vyslovení pravdy. Charta nebyla militantní a nikomu nešlo o život. Šlo jen o odvahu a představivost a riskovalo se nanejvýš postavení v zaměstnání. Poselství Charty bylo v životní šedivosti okupovaně země v tu chvíli velmi naléhavé. Bolševik začal pro obyvatelstvo organizovat shromáždění, kde se podepisovala Anticharta, jak se tomu tehdy říkalo, aniž měli účastníci možnost Chartu číst. Většina obyvatel zklamala a v této atmosféře bylo pro mne zajímavé sledovat skrze různé historické osobnosti vztah k „pravdě“. Vznikly tak písně Sokrates a Mistře Jene, které jsem na koncertě, na němž byl záznam této desky pořízen, také zpíval, ale na desku se už nevešly.

Pravděpodobné vzdálenosti je jedna z prvních písní, které jsme napsali s Vladimírem Veitem. Já text a on melodii. Vznikla v létě 1967, když jsme připravovali repertoár, s nímž začneme vystupovat. První naše vystoupení bylo 26. října 1967 v F-klubu na Smíchově (pozdější Futurum). Netušil jsem, že jsem touto písní určil jakousi osu, kolem ktoré se dodnes točí mé písničkářství. Pravděpodobné vzdáleností jsem zpíval holandsky, německy i anglicky a ve všech těchto jazycích píseň dobře fungovala. Po návratu z emigrace jsem se však, asi zbytečně dramaticky, rozhodl, že emigrace skončila a že už nikdy nebudu zpívat v cizím jazyce; takže bych to asi už ani neuměl. Obsah a význam této písně jsem si při napsání vůbec neuvědomil a začal mi pozvolna docházet až na jevišti v zrcadle publika.

Litvínov pochází z roku 1971 a psal jsem ho jako výčitku obyvatelstvu za to, jak se zachovalo po roce 1968, kdy celý národ přísahal, že nikdy nezradí. Slavnostní sliby, umocněně ještě v roce 1969 Palachovým sebeupálením, se propadly do husákovského vychytralého materialistického kompromisu. Jsem zpěvák šedesátých let a nejzásadnější událost v mém životě je stále ruská invaze v roce 1968, která mi v mých jednadvaceti letech obrátila celý život a budoucnost na hlavu. Estébáky jsem později bral jako poskoky ruského protektorátu. Pro pozdější Husákovy děti možná zní přehnaně. Jenže u nich už ta životní filozofie „za byt a za stravu, za oděv děláme“ přirozeně funguje jako ten vyčítavě realistický, ale přece jen „rozumný“ základ života. Litvínov zněl přesvědčivě v emigraci anglicky i holandsky, tedy pro svobodné obyvatelstvo, jehož osudy nebyly zlomeny ruskou okupací. A tento obsah má odezvu i v naší zvláštní současné české svobodě, kdy ruská okupace a Husákova normalizace se staly už jen zasutými, ale stále těžkými stíny celého našeho kolektivního vědomí.

Šetři a buduj je přátelský posměšek, který jsem napsal mému otci, když se mě pokoušel přemluvit abych se choval rozumněji. S touhle písní jsem se před pár lety setkal v terénu. Šel jsem po Václavském náměstí v Olomouci, což je klidný plácek se stromy a lavičkami před katedrálou svatého Václava. Na jedné lavičce seděl bezdomovec, který na mne upřeně zíral. Myslel jsem, že mu půjde o dvacetikorunu, ale když jsem ho minul, tak jsem zaslechl: „Ty jseš Nohavica, že?“ Na tohle jsem neměl chuť se otáčet, ale on pak dodal: „Jasně, néé, ty jseš Hutka — a začal zpívat „Šéétři a buduj si pěknou pozici...“ Rozesmál mě tím. Tahle píseň si tedy dnes našla také svoje publikum. Tehdy si nás s Nohavicou ještě lidé, k mé nevoli, pletli. Dokonce i v Lidových novinách. Od vzniku jedné další posměšné písně si nás už nepletou a je to tak lepší.

Sociální balada je snad ta nejposměšnější píseň, jakou mám. Pochází z roku 1969 a když jsem ji napsal, docela živě jsem si představoval. že mi nějaká ta meruna dá kvůli ní po papuli. Ale dopadlo to naopak. Svého času byla tato píseň naopak nejpopulárnější u těch merun, kterým se posmívá. A jako taková byla, myslím, léčivá pro všechny nemeruny. Samozřejmě v rámu bolševické doby, kdy dělnická třída byla posvátná kráva, to mělo ještě další otevřený obsah...

Kamna jsem také nenapsal, ale našel. Vznikla v sérii písní o věcech, jako Tkanička, Lžička, Poklička a pára, Knoflík. Naprosto jsem tím nic, kromě hravosti, nemyslel. Ve spise ZPĚVÁK jsem se ale dočetl, že je to moje nejvíc protistátní píseň. Způsobila mně i lidem mnoho radosti a slyšel jsem nepočítaně příběhů, jak si lidé tuto píseň hulákávali hlavně na cestách z hospody domů. Působila prý jako jasná pochodeň v temných tunelech bolševismu. Je to píseň osvobozující a stejně pěkně zněla i v holandštině. V estébáckém spise jsem k refrénu této písně našel tohle: „Vystoupení Jaroslava HUTKY jsou dvousmyslná a jejich obsah je zaměřen proti společenskému a státnímu zřízení ČSSR a proti mezinárodním zájmům republiky. HUTKA, i když na tyto zájmy neútočí otevřeně, dává jasný návod, jak je třeba jeho dvousmyslné vystoupení interpretovat, například při vystoupení dne 1. 2. 1975 v Chocni uvádí (strana 9 přepisu z magnetofonového pásku): ‚Takže se došlo k tomu, že nejlépe, nejsvobodněji a nejméně problematičtějc to dám najevo neartikulovanými zvuky, pod kterými si můžu představit, co chci, a nikdo jim nerozumí. Taky se můžete připojit v refrénech, budete vědět jak.‘ Obdobné věty jsou i v jeho dalších vystoupeních, a přestože jsou proneseny v jiné souvislosti, jsou jasným upozorněním na to, že bude hovořit dvojsmyslně, a návodem, jak jeho hovor interpretovat. Přitom je třeba vzít v úvahu, že Jaroslav HUTKA nevymyslel žádné nové formy ideologicko-diverzní práce a že všechny jeho výroky byly již v minulých letech různými osobami pravicového zaměření v různých modifikacích proneseny.“

Prázdná kapsa je píseň, která pro mne uvízla v minulém čase. Přes třicet let jsem ji nezpíval, a tak nevím, co k ní říci. Je ale jasná a do tamté doby nakonec pěkně zapadá.

Na závěr ještě jedna dobová ilustrace ze spisu ZPĚVÁK z času koncertu dva dny poté, co vznikla na Baráčnické rychtě deska Pravděpodobné vzdálenosti:

„Vytěžení magnetofonového pásku z vystoupení Jaroslava HUTKY na Fakultě jaderné fyziky dne 28. 4. 1977. Přísně tajné!

V začátku svého vystoupení vysvětluje Jaroslav HUTKA svůj repertoár. Po první písni, která byla z politického hlediska nezávadná, však následuje HUTKŮV proslov, ve kterém napadá, ironizuje a zesměšňuje vystoupení Svazu umělců za odsouzení CHARTY 77 v televizi: ‚Když to Kája četl, a on dokonce mluvil, stáli tam ostatní a byli velmi bledí, jakoby z kamene, von je zřejmě nikdo neprobudil‘ (obrovský potlesk), pokračuje: ‚Oni chtějí pracovat v klidu, ale jak prý to myslejí s tou předložkou‘ (potlesk).

V následující písni ‚Galileo‘ HUTKA vysloveně napadá státní instituce, jako je prokuratura a Bezpečnost: ‚Hlavou zeď neprorazíš, stavějí šibeničky a sbíraj dřevo na hraničky‘ mocipáni pojídají husičky‘, ‚musíš odvolat, tak se zachráníš, zavírají za tvou pravdu!‘

V dalším odstavci písně dělá narážky na internacionální pomoc sovětských vojsk v ČSSR: ‚Životní pojistkou je područenství!‘ — ‚jdou vlci od hor, stahují se mračna‘ apod. (pasáže písně prokládány výbuchy smíchu posluchačů).

V další písni, o Janu Husovi napadá soudy a Bezpečnost, opět v narážkách a dvojsmyslných invektivech. Naráží zde na předvolání mluvčích CHARTY 77 k výslechu, ‚nikam nechoď Mistře Jene, jsou to vrazi, jsou to svině‘, ‚jazyk si pr... pasou, svoji pravdu nenaleznou‘, ‚máme pravdu, máme sílu, proto všichni měj se k dílu‘ — zde nabádá k odporu (obrovský potlesk).

V písni ‚Sokrates‘ přirovnává tohoto řeckého filozofa k prof PATOČKOVI: ‚Sokrate, Sokrate, máš blbý otázky, a špinavou hubu, tohle ti neprojde, šťourale šfouralská, však ti to ukáže zákonnost aténská, nebudeš pomlouvat aténské předáky — určitě jsi placen spartskými cizáky‘ — zde napadá vládu, představitele státní moci, je zřejmé, že se vysmívá oficielním tvrzením, že mluvčí CHARTY byli placeni emigrantskými centry (obrovský skandovaný potlesk). Na závěr celé písně byl dlouhotrvající potlesk, některé refrény této písně zpívalo obecenstvo s sebou. V písni o Karlu Havlíčku Borovském tohoto ztotožňuje s Václavem HAVLEM: ‚paragraf, šavle, teď dumej o právu, Havlíčku — HAVLE‘ — zpívá zde v narážkách i na orgány StB: ‚potichu, bez hluku přišli tě navštívit, korektně, zdvořile, nemohl jsi odepřít, hostinské pokoje už čekají‘. Refrén o Havlíčku — HAVLOVI byl zpíván obecenstvem s obrovským porozuměním. Konec písně byl přehlušen skandovaným potleskem.“

Jaroslav Hutka

---

Okolnosti vzniku nahrávek, které jsem použil na LP švédského vydavatelství Šafrán 78, se mi dodnes jeví jako chaotické a nevypočitatelné. Co v oblasti veřejného účinkování tzv. písničkářů platilo jeden den, mohlo být již druhý den zakázáno. Nač vzpomínám, událo se během pouhých čtyř let. V roce 1974 byla Jaroslavu Hutkovi odňata tzv. kvalifikace, která mu až do té doby umožňovala legální veřejné vystupování. Jeho koncerty začaly být zakazovány a jejich pořadatelé vyslýcháni Státní bezpečností s příkazem nepořádat další. Navíc byl Hutka od roku 1975 Státní bezpečností „rozpracováván‘ jako prověřovaná osoba. Pozornost Stb, týkající se jeho osoby, však vletech 1974—1975 byla ještě nekoordinovaně rozptýlena po jednotlivých krajských expoziturách, k prvnímu výslechu do Bartolomějské byl pozván až v listopadu 1975. Přes množící se stížnosti dohlížecích orgánů na nevhodnost Hutkova slovního doprovodu písniček, jímž údajně negativně ovlivňoval posluchače, jej zatím StB nechtěla trestně stíhat z obavy, že by takový zásah vzbudil negativní reakci mladé generace. Deska Stůj, břízo zelená s lidovými písněmi v Jaroslavově úpravě, vydaná Supraphonem v roce 1974, a hlavně ohlas českokrumlovského folkového festivalu v roce 1975 přinesl celému Šafránu a jmenovitě Hutkovi velkou popularitu mezi mládeží. S porozuměním bylo přijato jeho vystoupení v křečovitě normalizačním televizním Studiu M (se zasponkovanými vlasy), časopis Melodie pravidelně referoval o minulých i chystaných koncertech Šafránu, po úspěchu prvního elpíčka vedle několika singlů s logem Šafránu vyšla Jaroslavovi v roce 1976 další velká deska s názvem Vandrovali hudci.

V září 1976 založila Státní bezpečnost na Jaroslava Hutku tzv. signální svazek. Hlavním smyslem tohoto „povýšení“ v žebříčku zájmu StB bylo rozhodnutí pražské centrály zamezit vydávání jeho dalších desek a prošetřit legálnost jeho příjmů. Pokus estébáků přišít mu tzv. nedovolené podnikání nebo příživnictví byl nakonec neúspěšný, protože za svoje desky a knížky dostával honoráře od Ochranného svazu autorského a kromě toho pořadatelé začali při sjednávání koncertů hromadně využívat tzv. Strakovu vyhlášku, původně vymyšlenou pro honorování stranických funkcionářů. Byla to vyhláška ministerstva kultury o odměňování občanů — čelných osobností našeho veřejného, kulturního, vědeckého a sportovního života — při účinkování v rámci kulturně výchovných pořadů za honorář až 400 Kčs. A že Jaroslav čelní osobností našeho kulturního života byl, o tom nebylo pochyb, třebaže StB tvrdila opak. Pro jeho obecnou známost zřejmě nejvíce udělali redaktoři Melodie. Jejich pravidelné informace, rozhovory a recenze Hutkových desek dávaly argumenty do rukou jeho příznivcům při pořádání koncertů a naopak braly vítr z plachet místním povolovacím a dohlížecím orgánům. Polemika o oprávněnosti Hutkových úprav lidových písniček, kterou rovněž na stránkách Melodie otevřel Leo Jehne, dodávala jeho práci se Sušilovou sbírkou na vážnosti. A konečně i ústně šířené zprávy o úspěšně pokračujícím nahrávání LP s názvem Šafrán v Supraphonu, to vše Jaroslava stavělo do první řady tehdejší písničkářské scény.

Znali jsme se z posledního folkového festivalu v Českém Krumlově a z jeho pravidelného účinkování v Závodním klubu Tesly v Čáslavské ulici, ale spolupracovat jsme začali až koncem roku 1975, kdy jsem Jaroslava přivedl do Malostranské besedy. Byl to jeho druhý pokus o angažmá v tomto legendárním sále — poprvé byl odtud vypuzen příznivci country. S Robertem Radostou jsme dohodli, že jeden termín v týdnu uvolní pro původní písničkářskou tvorbu a Klub elektroakustiky Svazarmu - můj zaměstnavatel - zaplatí honorář. Však se tenkrát soudruzi z StB moc zlobili, když přišli na to, že PO (prověřovaná osoba) je placená Svazarmem. A protože podle vyhlášky muselo jít o účinkování v rámci kulturně výchovných pořadů, nabídl Jaroslav Hovory k folkloru. První Hovory podle mého záznamu zazněly 16. 1. 1976. Jejich obsah byl i v pokračováních totožný; pravidelně se začínalo Sušilovou sbírkou moravských lidových a Jaroslav postupně přešel na vlastní písničky. Beseda byla narvaná, Radosta byl spokojený a ruku nad námi držel sympatizující inspektor kultury pro Prahu Jaroslav Maxmilián Navrátil. Během roku 1976 ale tahle idylka skončila. StB přitvrdila, v Besedě zůstali zbylí tři pohrobci Šafránu — Lutka, Nos a Dáša Voňková — a já jsem našel další uplatnění na Baráčnické rychtě, kam neformální organizátor koncertů Jiří Pallas Jaroslava již v září 1975 po uzavření klubu v Čáslavské předisponoval.

Mluvím-li o chaosu, mám tím na mysli třeba skutečnost, že co nešlo v Besedě, šlo o dva domovní bloky dále na Rychtě, kam navíc občas mezi diváky zavítali i Ivan Klíma, Václav Havel, Pavel Kohout nebo Vlasta Chramostová. Týdně jsem na Rychtu kromě zvukové aparatury tahal velký páskový magnetofon a vždycky jsem trnul, kdy si mě několik nenápadných pánů vezme stranou a zeptají se na moje nahrávky, ale nestalo se nic. A tak jsem ozvučoval a nahrával, také Vlastu Třešňáka a ostatní, kteří tam v Pallasově produkci vystupovali. To už byl rok 1977 a síly StB vyčerpával hon na chartisty, kteří si občas přišli na Rychtu sborově zazpívat Havlíčku, Havle.

Obava ze zabavení doličného magnetofonu a hlavně pořízených nahrávek mne přece jenom strašila, protože Rychta byla i podle dochovaných hlášení skrz naskrz profízlovaná, a tak jsme se s Jaroslavem rozhodli pořídit kvalitní stereofonní nahrávku jeho koncertu jako svědectví doby a potom s nahráváním skončit. Tak v dubnu 1977 při dvou koncertech vznikly nahrávky 34 písniček a vzápětí jsme natočili další koncert v Divadle v Nerudovce. Na vedoucí v Nerudovce paní Jarmilu Šerou došlo krátce nato, když musela vypovídat do protokolu, jak to, že umožnila Hutkovi vystoupení. A pak už to všechno šlo ráz na ráz: v květnu 1977 byl Jaroslav Hutka na 48 hodin zadržen, jeho koncerty v Městské knihovně a v Nerudovce byly zakázány. 9. července 1977 Hutka odehrál svoje poslední vystoupení na domácí půdě na festivalu v Pezinku, protože Slováci usoudili, že jim Praha nemá co doporučovat, kdo smí a kdo nesmí. V říjnu 1977 signatář Charty 77 Jiří Pallas emigroval do Švédska; Jaroslava doma dusili, až přesně za rok poté odešel také.

Byl to pravděpodobně on, kdo mě vyzval, abych z natočenéKo materiálu sestavil dvakrát dvacet minut pro vydání LP v zahraničí. S vědomím, že to bude nadlouho, ne-li navždy jeho poslední pozdrav posluchačům, jsem začal z dvou dubnových koncertů vybírat. Začal jsem lidovou ze Sušilovy sbírky — Pojd‘ se mnou, milá, druhou silně kontroverzní — Církevní tatíci, potom patetickou, věnovanou Vlastě Chramostové — Sobě a tobě, následuje hit večera, plný ironie a dvojsmyslů už v názvu — Havlíčku, Havle. Výjimečně jsem zařadil roztomilou úvahu, proč tak pěknou písničku nelze vydat na desce. A další krásný text — s přispěním Pavla Kohouta — Kat Mydlář. Při jeho poslechu v probíhající normalizací zamrazilo: „Proč nás maj stínat cizozemci, když líp to umí udělat... Mydlář, pražskej kat“. A Galileo o ochotě přiložit si na hranici vlastní polínko. Druhá strana začíná titulní písní — básnivým textem o relativitě skutečnosti a přibližnosti poznání — a potom jedna z mých nejoblíbenějších, o životě bez radosti a bez naděje: Litvínov. A pak už jenom humor: píseň o ekonomických reformách Šetři a buduj, Sociální balada s „písní práce“ v úvodu, zpívání o Kamnech, které bylo v Supraphonu natočeno a následně za osobní asistence vedení smazáno a pásek údajně vykropen svěcenou vodou kvůli dvěma slovům v textu: potvora zarudlá. A na závěr lehounký pozdrav: „Já mám ruce volné, mohu jim zamávat“ — Prázdná kapsa.

Sestavil a sestříhal jsem pásek, ještě jsem zajistil přepis na profesionální pás a následovala jeho cesta do Švédska. Pro jistotu jsem nechtěl vědět, kdo tento transfer obstará — dnes si myslím, že to byl syn Ivana Klímy Michal. V roce 1978 se mi ze Švédska vrátilo elpíčko s ptákem se zamčeným zobákem na etiketě. A s poťouchlým vzkazem vydavatele Jiřího Pallase na rubu: zvláštní dík ministerstvu vnitra za špatnou součinnost a neefektivnost, která umožnila nejen natočit tuto LP desku... Rychle zapomněl, z čeho a kvůli čemu utíkal.

Jindřich Kučera

---

Jaroslav Hutka — zpěv, kytara, pískání
Nahráno při koncertu v Baráčnické tychtě v Praze 26. dubna 1977
Záznam a zvuková režie Jindřich Kučera
Asistence při přepisu Miroslav Smola
Poprvé vydal Jiří Pallas (Šafrán 78) v roce 1979 (SAF 781) v Uppsale
Linoryt na obalu Jaroslav Hutka
Fotografie z archivu Jaroslava Hutky a nakladatelství Galén
Grafické zpracování s využitím původního obalu Vladimír Kodeš
V roce 2OlO vydal Jaroslav Hutka ve spolupráci s nakladatelstvím Galén, Na Bělidle 34, 15000 Praha 5
G 10 006 2 Stereo
(P)+(C) 1979, 2010 Jaroslav Hutka
(C) 2010 Galén

---

Z obalu původního vydání 1978:

Jaroslav Hutka je jedním z nejpopulárnějších československých písničkářů a zpěváků v 70. letech. Začal vystupovat v roce 1967 ve dvojici s Vladimírem Veitem, později s Petrem Kalandrou, Vlastou Třešňákem, Hvězdoněm Cignerem, Štěpánem Rakem a Radimem Hladíkem. V roce 1971 založil písničkářské sdružení ŠAFRÁN, které úspěšně pracovalo až do roku 1977. Hutka zpočátku psal převážně texty na melodie svých kolegů, nejvíce Vladimíra Veita, se kterým spolupracuje dodnes. Hutkovy texty mají široké tematické rozpětí: od filozofických reflexí až po grotesky a slovní etudy. Má také hluboký zájem o nejstarší lidovou píseň. Vydal dvě LP desky, obě jako záznam koncertu starých lidových písní - Stůj břízo zelená (1974) a Vandrovali hudci (1976) - a 5 SP desek. Od roku 1972 se Hutka začíná formovat jako "klasický" písničkář, jezdí po celé republice, vystupuje od největších scén až po soukromé byty. Účastní se všech hlavních hudebních festivalů a dosahuje uznání nejen u kritiků. ale i v posluchačských anketách. Je autorem kolem dvou set písní, dalších dvě stě lidových písní vystřídal ve svém repertoáru. Od roku 1975 se dostává do konfliktu se Státní bezpečností, je několikrát krátkodobě vězněn, v srpnu 1977 je proti němu zahájeno trestní stíhání, které je ukončeno na jaře 1978, kdy podal žádost o vystěhování z ČSSR. V říjnu 1978 mu bylo povoleno vystěhovat se do Holandska, kde dostal politický asyl.
Jaroslav Hutka působí též jako prozaik. V ČSSR vyšla jeho dvě dětská leporela, v opisech kolují tři delší prózy a řada fejetonů. Příležitostně se zabývá grafikou a astrologií. Je signatářem Charty 77. Od srpna 1977 měl v ČSSR zakázáno veřejně vystupovat.

Zvláštní dík patří Zvláštnímu oddělení Ministerstva vnitra pro potlačování kultury na území Čech, Moravy a Slovenska stejně jako Ministertvu kultury ČSSR se stejnými úkoly jako výše uvedené oddělení. Špatná součinnost a naprostá neefektivnost těchto organizací nejen umožnila sdružení Šafrán přežít i do roku 1977 a uskutečnit přes 1000 koncertů na území celého Československa, ale i natočit tuto LP desku.