Havel se dobrovolně zřekl vlastního komfortu ve prospěch nespravedlivě stíhaných, tvrdí producentka filmu Netají se obdivem k bývalému prezidentu Václavu Havlovi, jehož považuje za morální a ideový vzor, který deset let po své smrti tady stále chybí. Mariana Čapková, producentka a spolutvůrkyně česko-amerického dokumentu Umění disentu, který Česká televize vysílala včera na ČT Art, byla okouzlena, jak velkému respektu se spisovatel a dramatik těšil u signatářů Charty 77. „Všechny si získal tím, že se zastával nespravedlivě nařčených a stíhaných, a to na úkor vlastního komfortu a bezpečí. Bojoval za správnou věc, i když v podstatě nemusel a dobrovolně si tím zkomplikoval život. Když jsme pak dávali dohromady druhou část filmu, kdy už byl v úřadu, musela jsem si řadu zažitých postojů trochu poopravit a zvolit jiný úhel pohledu,“ říká ve druhé části exkluzivního rozhovoru pro EuroZprávy.cz Mariana Čapková. Nikdy se během natáčení nesetkali s nespolehlivostí oslovených odpůrců komunistického režimu. Producentka a spolutvůrkyně filmu Umění disentu Mariana Čapková společně s režisérem a americkým profesorem historie z Univerzity na Nebrasce Jamesem Deanem Le Sueurem přiznávají, že je zodpovědnost respondentů mile překvapila. „Musím říct, že skutečně vysokou laťku nasadilo hned naše první setkání s Vráťou Brabencem a Pepou Janíčkem ze skupiny The Plastic People of the Universe v Café Sladkovský, kde jsou oba štamgasty. Elán, se kterým se oba do rozhovoru zapojili, množství vypitého alkoholu a spousta výroků, které jsme ani do filmu nemohli využít, mě nesmírně baví doteď,“ praví žena, která se s kolegou pustila do filmařské prvotiny, neboť v době tvorby působila na ministerstvu zemědělství na odboru vědy a výzkumu. Setkání s bývalými disidenty ji částečně ovlivnilo její dosavadní směřování života. „Opakovaná setkání a nekončící debaty, které se ve většině případů přetavily v pro mě cenná přátelství, jsou tím, na co budu vzpomínat s velikou vděčností,“ tvrdí Čapková, jejíž dokument uvidí zítra od 20 hodin i diváci v pražském kině Lucerna. Zastupitelka hlavního města Prahy (za uskupení Praha sobě), jež na magistrátu zastává funkci předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání jako žena citlivě vnímá roli dam v disentu. Obdivně proto vzhlíží i k Olze Havlové, která se kromě boje s režimem musela vyrovnat i s faktem, že její muž měl i vedlejší vztahy, které tolerovala. Bývalá členka Národního bezpečnostního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost vzhlíží k matkám, které kladly systému odpor. „Sama mám děti a nejsem si jistá, zda bych zvládla tolik obětovat.“ Dáma, která aktivně se zasadila o znovuobnovení provozu pražského metronomu na Letné, chová k československým disidentům velký respekt i úctu. „Nejvíce si vážím jejich odvahy. Byli schopni obětovat pohodlí své a svých rodin, obzvláště dětí, ve prospěch většího dobra, prospěchu společnosti. A to mě nikdy nepřestane fascinovat. A i kvůli tomu vznikl tento film. Snad se k nim dostane a snad jej jako poděkování pochopí,“ říká v rozhovoru pro EuroZprávy.cz Mariana Čapková. česká verze anglická verze I když film Umění disentu, který měli možnost včera zhlédnout diváci České televize na programu ČT Art, není jen o Václavu Havlovi, někdejší prezident byl nejsilnějším představitelem disentu. Co se vám při vyslovení jeho jména vybaví, zvláště když vám v době Sametové revoluce bylo šest let? Na mysli mně vytane morální a ideový vzor. Usměvavý, inteligentní a laskavý člověk. A možná právě proto, že jsem s jeho jménem vyrůstala a moje okolí o něm hovořilo s velkým obdivem a respektem, stal se pro mě symbolem kultivované osobnosti. Když jsme pak dávali dohromady druhou část filmu, která ukazuje Václava Havla v prezidentském úřadu, nabídl se mi o něco komplikovanější pohled. Některé svoje zažité postoje jsem musela trochu poopravit a zvolit jiný úhel pohledu. Po revoluci vlastně nikdo totiž tehdy nevěděl, jak se opravdová demokratická politika dělá, a proto se mnoho věcí nyní jeví jinak. Řada rozhodnutí se, viděno s odstupem, mělo udělat odlišně, možná ambiciózněji, v mnoha ohledech naopak opatrněji. Jsem ráda, že jsem měla možnost si udělat jiný názorový pohled a jak už jsem říkala i přehodnotit. Biskup Václav Malý v připravovaném rozhovoru pro EuroZprávy.cz zmiňuje, jak velkou oporou pro budoucího prezidenta byla jeho první žena a první dáma Olga Havlová. Dokonce se jí z jeho vyprávění svěřoval s osobními vztahy k jiným dámám. Máte jako žena pro takové jednání pochopení, jak je vůbec možné, že mu jiná partnerství tolerovala, byť víme, že byla nesmírně silnou a statečnou osobností? Já sama bych pro paralelní vztahy pochopení neměla. Ale partnerství Václava a Olgy vnímám, i po zhlédnutí mnoha dobových záběrů z jejich domova a partnerského soužití, nejen jako velice funkční vztah, založený na osobních sympatiích, vzájemné lásce a respektu, ale i jako vztah dvou lidí, kteří spolu velice pragmaticky spolupracují, jsou v permanentním nasazení, žijí v atmosféře strachu a obav a snaží se i ze svého vztahu vytěžit co nejvíce pro společnost. Za mě jsou tak trochu „veřejnou institucí“, která tvoří oporu pro mnoho dalších lidí. A k tomu možná patří i větší míra pragmatismu, který byl v jejich soužití podle všeho výrazně přítomný. Proč si myslíte, že disent Havla tolik respektoval, zvláště když jej tvořili lidé z odlišných sociálních skupin i lidé různých politických názorů? V Chartě 77 totiž byli jak nekompromisní pravičáci, tak i rigidní komunisté z padesátých let, takzvaní osmašedesátníci. Václav Havel si všechny získal tím, že se zastával nespravedlivě nařčených a stíhaných, a to na úkor vlastního komfortu a bezpečí. Bojoval za správnou věc, i když v podstatě nemusel a dobrovolně si tím zkomplikoval život. A právě tato nezištnost v jeho činech byla popisována většinou osobností jako vlastnost, která je na Havlovi fascinovala. Na tom se totiž často láme chleba. Ve snímku mimo jiné promlouvají zpěvačka Marta Kubišová, hudebníci z undergroundové skupiny Plastic People of the Universe Josef Janíček, Vratislav Brabenec, Kanaďan Paul Wilson, dále folkový muzikant Jaroslav Hutka, katolický kněz, sociolog, psycholog a filozof Tomáš Halík, politolog Jacques Rupnik, aktivistka Kamila Bendová, ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský, fotograf Alan Pajer nebo britský historik Timothy Garton Ash. Co pro vás setkání s tak významnými lidmi znamenalo, čím vás obohatilo? Kontakt se zmíněnými osobnostmi a možnost zažít je ve spontánních rozhovorech byly pro mě osobně velkou motivací, proč jsem do celého projektu vůbec šla. Opakovaná setkání a nekončící debaty, které se ve většině případů přetavily v pro mě cenná přátelství, jsou tím, na co budu vždycky vzpomínat s velikou vděčností. A právě tato setkání mě držela i v době, kdy jsem si nebyla jista, zda film někdy s úspěchem dokončíme. Říkala jsem si, že nejlepší příběh z celého projektu již běží, ta osobní setkání nemůže nic překonat. Jak už jsem zmínil, lidé z disentu jsou svérázní, někteří jsou bohémové. Nestalo se vám někdy, že třeba na termín natáčení zapomněli? S nespolehlivostí jsme ale u nikoho problém neměli. Až mě to nyní, když na to upozorňujete, vlastně překvapuje. Musím říct, že skutečně vysokou laťku nasadilo hned naše první setkání s Vráťou Brabencem a Pepou Janíčkem ze skupiny The Plastic People of the Univers v Café Sladkovský, kde jsou oba štamgasty. Elán, se kterým se oba do rozhovoru zapojili, množství vypitého alkoholu a spousta výroků, které jsme ani do filmu nemohli využít, mě nesmírně baví doteď. To bylo skutečně bohémské setkání. Byl někdo, kdo odmítl vystoupit? S odmítavým stanoviskem jsme se naštěstí nesetkali. To se nám kupodivu nestalo. Spíš si někdy říkám, jestli jsme na pár lidí nezapomněli, ale vzhledem k nutnosti zkrátit dokument na rozumnou délku, jsme bohužel stejně byli nuceni několik zajímavých osobností nezařadit, byť rozhovory s nimi byly úžasné. Nedávno se našel fragment reportáže o Chartě 77, který měli historici už za ztracený. Materiál obsahuje rukou psaný rozvrh práce a necelých 42 ručně opravovaných strojopisných stran. Havel na nich stručně líčí vznik Charty 77. Orgány jej zadržely, a proto se nedostal ven z ruzyňské věznice. Havlův životopisec a ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský zdůrazňuje literární a psychologický význam textu Charty 77, když řekl: „Je neobyčejně působivým svědectvím o duševním rozpoložení člověka, který si je vědom, že míří do kriminálu, a ambivalentních pocitech, které ho provázejí. Jemný, ale neodolatelně absurdní humor, s kterým autor líčí své vyšetřovatele, žalářníky i sebe sama, činí z textu brilantní literární útvar, který snese srovnání s tím nejlepším, co Havel napsal.“ Věnovali jste zmíněnému fragmentu ve filmu prostor? Ne, o tomto fragmentu se v dokumentu nezmiňujeme. Komunisté Chartu 77 vnímali jako ohrožení své moci, o čemž svědčí i slova tehdejšího ministra vnitra Jaromíra Obziny, který prohlásil: „Sestavily ji nejlepší mozky opozice, je proto napsána tak rafinovaně, že kdybychom dovolili zveřejnit ji, 90 procent našich lidí by nepochopilo, v čem je její nebezpečí.“ Hovoří disidenti ve snímku o tom, jakou překážku představovali pro tehdejší moc vydáním dokumentu? Asi největší vhled do okolností, za jakých Charta 77 vznikala a co znamenala pro ty, kteří se pro ni angažovali, v dokumentu popisuje Kamila Bendová. Díky její výpovědi se máme šanci seznámit s denním běžným provozem rodiny naprosto autentických chartistů, kteří Chartou 77 žili každý den, jak po pracovní stránce, tak po stránce osobní a společenské. A to ve mně vzbuzuje bezmezný obdiv a respekt. Sama mám děti a nejsem si jistá, zda bych zvládla tolik obětovat. Na Magistrátu hlavního města Prahy jste zastupitelkou a zároveň vykonáváte funkci předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání. Podle mnohých pedagogů se ale výuce či látce o Chartě 77, disentu i třetímu Československému protikomunistickému odboji mnoho prostoru nevěnuje či spíše se o těchto tématech vůbec neučí. Jak byste z vaší pozice mohla smutné konstatování změnit? Ano, máte pravdu. Dějinám 20. století je, dle mého názoru, věnováno málo prostoru. Obzvláště s ohledem na to, jak zásadní jsou pro formování naší společnosti doteď. Spousta fenoménů 20. století je stále velice živá, spousta rysů společnosti z doby komunismu stále v lidech přetrvává a ovlivňuje volby i v současnosti. Je nesmírně důležité pochopit, co se vlastně za komunismu dělo, co znamenala Charta 77, co předcházelo Sametové revoluci a že demokracie a svoboda nejsou samozřejmostí. Komunistická strana vypadla z Poslanecké sněmovny až v těchto volbách, což mi přijde, při sledování filmu Umění disentu, vlastně neuvěřitelné. A přesto je to realita a pro studenty je nesmírně důležité znát souvislosti. Snažíme se proto i nad rámec běžné výuky zapojovat do výuky co nejvíce osvěty o těchto dějinných událostech, od návštěv výstav, interaktivních programů, až po setkávání s pamětníky. I disidenti si za svoji odvahu a statečnost zaslouží úctu. Měla jste při natáčení možnost poznat lidi z disentu. Co na nich nejvíce obdivujete, čeho si u chartistů nejvíce ceníte a vážíte? Nejvíce si vážím jejich odvahy. Byli schopni obětovat pohodlí své a svých rodin, obzvláště dětí, ve prospěch většího dobra, prospěchu společnosti. Nadřadili zájmy ideové nad potřeby své a svých blízkých. A to mě nikdy nepřestane fascinovat. A i kvůli tomu vznikl tento film. Snad se k nim dostane a snad jej jako poděkování pochopí. MARIANA ČAPKOVÁ (1983) Absolventka Vysoké školy ekonomické v Praze a University of Nebraska v USA v oborech diplomacie a mezinárodní vztahy. Od roku 2018 je zastupitelkou hlavního města Prahy (za uskupení Praha sobě), na magistrátu zastává funkci předsedkyně Výboru pro výchovu a vzdělávání. Jejím hlavním tématem jsou sociální otázky ve vzdělávací gesci, konkrétně problematika sociálně ohrožených dětí, dětí s odlišným mateřským jazykem a dětí s postižením. Na Magistrát hlavního města Prahy přišla z Národního bezpečnostního úřadu, konkrétně z následně odděleného Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost. Je velkou podporovatelkou česko-amerických kulturních a společenských vztahů a m.j. producentkou filmu The Art of Dissent o československém disentu. Aktivně se zasadila o znovuobnovení provozu pražského metronomu na Letné. Eurozprávy.cz, Petr Třešňák, 17. 12. 2021