Mamlasové   "Teď je to horší než za komunistů, teď musíš zpívat a poslat všechny ty svině do prdele!" řekl mi nedávno jakýsi mamlas.   Naštěstí na mé koncerty teď mamlasové nechodí. Je to pro ně moc malé a nepodstatné. Ani by nenaslouchali a chtěli by politiku, ale tu po svém, mamlasovském. Z takového publika jde strach. Je nebezpečné tou zbabělostí a tupostí. Nemyslí a necítí, jen konzumuje. Chce se přežírat, ale levně. Chce slyšet blbosti, nacionalismus, rasismus, politickou bezmyšlenkovitou agresivitu a pak ještě vtipy pohlavní a vylučovací. Takové publikum není dobré podporovat.   Na koncertech mám teď málo přímočaré politiky. Ale není mi lhostejná. Před čtyřmi lety jsem napsal text VLÁDA a Vladimír Veit k tomu svižně napsal melodii. Píseň si můžete poslechnout kliknutím na následující odkaz: VLÁDA. Magdalena i ostatní blízcí mě přemlouvají, ať ji začnu zpívat. Já ale se zpíváním na koncertech váhám.   Přímočará politická píseň je jako politický vtip. Uleví, potěší, udělá život snesitelnější, ukáže člověku, že ve frustraci není sám. Ale také poplete a pobloudí. U citlivého člověka vždy zanechá jakýsi pocit trapnosti. Čtyři roky se ještě trápím s písní POLENA.   Politika je trapná a směšná. Asi proto, že ji dělají jen lidé. Ale možná se nám dnes jeví trapná a směšná proto, že do ní lépe vidíme a můžeme po ní beztrestně plivnout. Za bolševiků nebo nacistů byla polika trapnější a směšnější, jak víme dnes, ale šel z ní strach, jak jsme dnes už zapomněli. Mluvit o politice bylo nebezpečné a zpívat o ní byl hrozný risk. Za nacistů šlo o život a odvážný písničkář Karel Hašler byl na stará kolena umučen v koncentračním táboře. Popularita, ta falešně pozlacená bublina, ho neochránila.   V padesátých letech se už na politiku tak strašně neumíralo, ale desetileté tresty v hnusných vězeních a pracovních táborech byla jistá odpověď na jakoukoli politicky projevenou svobodu. Následující čas po ruské invazi byl sice depresivní a lámal až příliš snadno charaktery, ale o smrt už nešlo. Šlo o život v ponížení. Ale pro nás písničkáře už bylo možné organizovat velké i tajné koncerty, odmlouvat státní bezpečnosti a šlo zpívat i politické písně. Ale nemohly být mamlasovské. S inteligentními a hlubokými politickými písněmi si režim nevěděl rady, prolétly jeho mřížovím. Ovšem poradit si s nimi muselo i publikum. Muselo se soustředit a přemýšlet. Nesmělo být mamlasem.   Píseň z roku 1974 TADY DOMOV MÁM byla jasná a osvobozující, ale ne pro mamlasy. Ti tehdy poslouchali, na doporučení komunistů, Gotta a Vondráčkovou a celý ten tehdejší povinný optimistický cirkus, hlavně na rádiu Hvězda, na které dnes tak hladce navázal Radiožurnál.   Na Slovensku byla situace trochu jiná než v Česku, ale ani tam se mamlas v publiku neuplatnil. Při písni SLOVENSKÉ DĚJINY publikum tleskalo po každé sloce. Slyšeli a naslouchali. Po převratu mě s tou písní mamlasové velkých popřevratových slovenských koncertů vypískali.   Nejpodstatnější moje politická píseň je HAVLÍČKU HAVLE. Napsal jsem ji někdy začátkem roku 1977, po tom, co Havla poprvé zavřeli. Sebrali mě ale až v půli května. Výslech začal v šest ráno a nechali si mě na Bartolomějské dvě noci. Dali mi poprvé přičichnout k ubytování v cele a chtěli po mně přiznání, že jsem tu píseň napsal o Havlovi. V tom jsem jim vstříc nevyšel a trval na tom, že je to o Havlíčku Borovském. Byla to fraška, ale nakonec mě po dvou dnech pustili, protože bez doznání mě obvinit nemohli. Už nebyla, zaplať pánbů, padesátá léta. Vyhrát se sice ještě nedalo, ale bolšáni to začali mít komplikované.   Samozřejmě úplně jiný byl zážitek zpívat tuto píseň, když se stal Havel prezidentem. Ale jelikož je to píseň politická, tak se za ni trochu stydím a když mě Havel požádal, abych mu k šedesátinám v divadle Archa zahrál, trochu jsem mu to pokazil. Nesdělil sice co chce zahrát, ale bylo to jasné. Dostal jsem prostor jen na jednu píseň. Neřekl však, že pozve do publika také normalizační hvězdu Vondráčkovou. Tak jsem mu zahrál SAMETOVOU OPERETU. Ženské, které ho v tu chvíli obklopovaly, dostaly hysterický záchvat, ale on vylezl za mnou na jeviště, objal mě a pošeptal do ouška: "Jardo, tys o mně zpíval už v dobách, kdy to nebylo v módě, zahrej mi Havlíčku Havle." Zahrál jsem a vše bylo v pořádku. Když jsem mu ale odmítl tuto píseň zahrát v Národním divadle na závěr jeho jedenáctiletého prezidentování a řekl veřejně, že s tvůrci normalizačního optimismu Gottem a Vondráčkovou na jedno jeviště nepolezu, tak se zlobil. Loni jsme se však na jeho narozeninách usmířili. Už tam ty normalizátory neměl, a když jsem se před Vánoci, když umřel, díval přes jednu pláž v jižní Indii na zapadající slunce nad oceánem, myslel jsem na něj s velkým obdivem a láskou. Nemáme druhého takového Havlíčka Havla.   Mám ještě jednu docela povedenou politickou píseň - NA PRAŽSKÉM HRADĚ. Napsal jsem ji v roce 1979 v Holandsku a mnoho lidí ji bralo jako prorockou. Ale když pak Svobodná Evropa hrála tuhle píseň pořád dokola a žádnou jinou ne, tak jsem se začal za tu píseň stydět a přestal jsem ji hrát. Píseň, když je jenom politická, je trapná a nesvobodná. Drzost nebo odvaha nestačí. Musí to mít ještě souvislost s pěknějšími hodnotami. Protože jinak se stane písní pro mamlasy a přestane být projevem svobody. Stane se závislostí na tom se zalíbit. No a to je proč se mi zdá blbé hrát politické písně. Aby si mě totiž mamlas nespletl a nechtěl si ze mne udělat svou modlu.   Srdečně zdravím - Jaroslav Hutka Odesílatel: Tonda Kocábek (R1) Datum: 6. května 2012, 11:53:12 Dobrý den, zase mi něco promluvilo z duše. Nad tím, kde jsou hranice trapnosti, přemýšlím už léta, stejně jako nad tím, co přátelům ještě odpouštět a co už ne. Ale o tom, že politika je jen odrazem lidí, kteří ji dělají, jsou úvahy zbytečné - prostě to tak je. Je to onen lidský faktor. A na druhou stranu si myslím, že oni kterým říkáte "mamlasové" (Jan Burian na své nové desce má přímo píseň Pitomci), tedy jedinci, kteří ochotně zapomněli, jak to před listopadem 1989 opravdu vypadalo a beze studu pak vypouštějí zhovadilosti, jako že je dnes hůř nebo mystifikují, že se dnes krade víc než tehdy, si nic jiného než takovou vládu, jaká je dnes, nezaslouží. Trapné na tom je, že ti ostatní v tom musí jet s nimi. Mějte se hezky TK Odesílatel: lubor kohout Datum: 5. května 2012, 22:48:57 Ahoj, musím Ti napsat, že jsi mě svým Mamlasovským textem potěšil. Patřím totiž mezi ty trouby, co nedbají na duševní hygienu a občas si způsobí deprese čtením "diskuse" třeba v Parlamentních listech. Jistě jen náhodou vydávaných bývalým docentem z VŠP Voráčkem. Ale nechci způsobovat deprese ještě Tobě... Hodně zdraví a dík Lubor Kohout Odesílatel: Tomáš Boněk Datum: 5. května 2012, 21:30:09 Milý pane Hutko, rád si vždy přečtu Vaše psaní a program - na koncert se ale bohužel nedostanu! Ale - nepřijal by jste zase po čase pozvání k nám Na Špejchar? Už jste nám tu několikrát hrál a vždy to pro nás byla veliká radost a taky pocta! Třeba někdy na podzim či k Adventu? Co píšete o mamlasech je pravda! Dnes už nestačí naříkat nad rozlitým mlékem a ani odvážně či v jinotajích křičet do světa, že král je nahý. To dnes každý ví... I král to ví... To co dnes nejvíce chybí je positivní alternativa, program či nezávislý prostor. Takovou alternativou jsou vaše Akvarely víc než nějaké nové protestsongy. Díky za ně! Se srdečným pozdravem, Tomáš Boněk Odesílatel: Kovanda Datum: 6. května 2012, 21:36:23 Jardo, ty můj milý Jardo, strávil jsem teď hodinku nad tvým posledním a předposledním fejetonem, poslechl si písničky - řadu z nich poprvé. Člověk s tebou ani nemusí vždycky souhlasit, ale vždycky se nad tvými názory/náměty/nápady musí zamyslet, Tak ti za tohle všecko děkuju, a až pojedu zase někdy do Prahy, budu hledat tvoji desku z načátení u Karla Kryla. (Poraď jak/kde ji najdu). Jinak se teď v Indii pohybuju taky, aspoň mentálně - Vikram Seth je neobyčejný spisovatel, jehož 1500-stránková kniha A Suitable Boy je o Indii v roce 1951. Strávil jsem nedávno měsíc v Šanghaji, A za týden letím do Singapuru, kde budu mj. moderovat konferenci o tom zda se Asie a Evropa k sobě přibližují či se od sebe vzdalují. Není to tak jednoznačné, ani tak, ani tak, jak by se na první pohled mohlo zdát. Srdečně, Karel Odesílatel: Josef Kobra Kučera Datum: 7. května 2012, 1:54:38 JAro slavím s legrací, což je můj zvyk, ale jinak si myslím, že jsem byl, jsem a budu homo politikus. K tvému stydění se bych chtěl jenom dodat, že dobré politcké písn ě nejsou jednorázové agitky a při excesech politiků se vracejí jako komentář doby. Tak ahoj KOBRA Odesílatel: LENZ.Vlastimil Datum: 7. května 2012, 10:40:20 dobrý den Jaroslave, díky za komentář, jste šikovný chlap, glosátor - bez přehánění. Jste pořád jakési zrcadlo se zkušeností zvenka - a tenhle nemocný národ potřebuje slyšet názor B, když už je masírován stále názorem A. Obrovská škoda K.Kryla! Zdraví Vás Vlasta Lenz Odesílatel: Radek Plešák Datum: 9. května 2012, 7:39:31 Dobry den, dekuji za dopis publiku, je pekne napsany a potesil me (i pisnicky, ktere znam ze starych nahravek:) Vetsinou mi chodi mailem jenom stiznosti a nadavky na vsechno... Tesim se na dalsi a treba, jestli se zase nekdy dostanete na sever, i na koncert. Hezky den a vubec hezke jaro Radek Plešák Odesílatel: Matoška Jiří Datum: 9. května 2012, 7:42:55 Díky, moc hezké povídání, jako vždycky. Jiří Matoška Odesílatel: Jiří Bryan Datum: 9. května 2012, 11:07:32 Vážený a milý pane Hutko, děkuji za mail, zas po čase jeden z těch, které budu s radostí i žalem šířit. Jsem rád, že jste tu dál s námi a tvoříte i reflektujete.. želím své vlastní neschopnosti nějak způsobileji se toho všeho účastnit. Zvolil jsem pro sebe (nikoli zcela vědomě) poněkud užší parketu, té nadále se držím a z ní občas též se ozývám. To když se neudržím. S přáním hezkých květnových dnů (i nocí) J.B. Choceňský P.S. Promiňte mi jistou obřadnost a stylisovanost mého psaní. Chtěl bych Vám napsat někdy prostě a upřimně, ale nějak mi to stále nejde. Tak dělám z toho takový obřadný tyjátr, no. Škrobený. Odkliknu ho ještě dřív, než s mi přestane chtít ho posílat. A začít mazat. Což už se mi začíná. Mějte se fakt hezky, (mamlasi nemamlasi. Nás bylo a ještě bude... však uvidíme.)