DOPISY

Vážení přátelé,

tohle, o čem teď píšu, je asi můj nejslavnější zaznamenaný samostatný koncert. Odehrál se 21. ledna 1990 v pražské Lucerně. Trval tři hodiny a vydávám ho samopalově na třech CD rozdělených na první půli, druhou půli a přídavky, které samy o sobě zabraly skoro čtyřicet minut.
Koncert byl prý vyprodán za čtyři dny. Nevím už kdo ho pořádal, já tehdy dostal za natřískanou Lucernu honorář dva tisíce korun a Supraphon ze setříhaného záznamu vydal dvoudesku Návrat. Dvoudeska byl ale můj nešťastný nápad, protože výroba obalu představovala tehdy tak strašný technický problém, že trvala skoro rok. Deska vyšla až po Vánocích 1990, tak nejenže propásla vánoční trh, ale padla už do doby, kdy nadšení z převratu, kterému říkáme "revoluce" nebo sametová revoluce, už docela opadlo. Nějakou dobu byl také pokus o název "něžná revoluce". Já tomu pak začal říkat "plyšová revoluce" neboli "Plyšák", ale i to už odvál čas.
V únoru 1990 však nadšení z převratu stále panovalo a tohle je tedy ještě revoluční koncert. Nahrávku Supraphonu nemám, desku už po druhé také nikdy nevydali, ale naštěstí se zachovala nahrávka od Petra Benesche, který ten koncert zvučil a tehdy zcela "revolučně" si to ze svého pultu už nahrával digitálně, takže jeho nahrávka je daleko kvalitnější než to, co vydal Supraphon.
Petr Benesch byl zkušený zvukař a měl by určitě dostat nějakou medaili za nahrávky, které z dob bolševismu zachoval. Všechny peníze, co vydělal, investoval do magnetofonových pásků, natáčel všechny koncerty, které zvučil, a myslím, že zvučil denně. Takže i já jsem u něj v archivu našel nahraný téměř celý svůj repertoár z let 1971 - 1975 a snad u dvou desítek písní se zachoval pouze jeho záznam. A tohle může říct i celá tehdejší country a folková scéna. Zaznamenal dvacet let polooficiální hudební kultury v období ruské okupace, tedy období, kterému se přiblble a komunisticky pokrytecky říkalo normalizace.
Tento koncert, který jsem nazval LUCERNA 90, je hlavně veselý a jsou na něm všechny moje písně, které byly tou dobou populární. První půlka vypadá takto:

01. kec úvodní AHOJ
02. STŮJ BŘÍZO ZELENÁ (lidová)
03. kec až historie vysvětluje
04. SLUNEČNICE (B. Dylan/J. Hutka)
05. kec první šňůra
06. JEŽÍŠEK (P. Dononvan/J. Hutka)
07. PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI (V. Veit/J. Hutka)
08. kec reprezentování v Holandsku
09. HANČI, ČIČI A ČEBABČIČI (H. Cigner/J. Hutka)
10. TKANIČKA (J. Hutka)
11. kec starobinec v Hilversum
12. VELRYBA A NULA (J. Hutka)
13. kec o čem budeš teď hrát?
14. VOJÁK (P. Kalandra/J. Hutka)
15. kec protest - ladění
16. SOCIÁLNÍ BALADA (J. Hutka)
17. HAVLÍČKU HAVLE (J. Hutka)
18. kec založení strany o navrácení azbuky
19. MORAVA (J. Hutka)

Těchto téměř sedmdesát minut běží jako na drátkách a myslím, že je to úplně dokonalý obrázek tehdejší atmofséry, takže není co dodat. Druhá polovina se malinko zasekla.

01. kec o Třešňákovi
02. MINULOST MÁVÁ NÁM (J. Hutka) (KIKSY)
02. kec odkabátění - horko
04. ABYCHOM NÁHODOU (V. Veit/J. Hutka) (POKAŽENO)
05. SLOVENSKÉ DĚJINY (J. Hutka)
06. kec živnostníci
07. HALELUJA TRAMVAJE (V. Veit/J. Hutka)
08. kec prej bude deska
09. HAVLÍČKU HAVLE (J. Hutka)
10. kec nepodepsání Charty 77
11. KAMNA (J. Hutka)
12. kec napíšu obhajobu
13. ČTYŘI SLONI (J. Hutka) (KIKS)
14. HROMADA SMETÍ (H. Cigner/J. Hutka)
15. kec hradní stráž
16. TANGO O PRAZE (H. Cigner/Z. Růžová)
17. kec pan vrchní
18. CIZINCI (H. Cigner/Z. Růžová)
19. kec koncerty v Budapešti
20. NÁMĚŠŤ (J. Hutka)

Ono zadrhnutí mělo kořeny ještě v bolševismu. Jako první na mne padla tíha z vína, které jsem si tam v Lucerně koupil u pultu, kousek od pódia. Na koncertech piju červené víno, lépe mi po něm drží hlas, ale snažím se opatrně dodržet biblické pravidlo, že "tvé jest víno Hospodine, kterým obveseluješ srdce člověka."
Před začátkem koncertu, jehož příprava zabrala skoro dvě hodiny, jsem vypil jednu dvoudecovou sklenici. Na první půlku jsem si dal další a na druhou půlku jsem načnul třetí sklenici. Jenže to víno byl takový ten rudý odpad, který se za bolševika vyráběl a ten se po požití neprojevoval dobrou náladou, ale tupostí. Mám zato, že ta vína byla napůl jedovatá. Síra a síření prý tehdy byly důležitým vinařským komponentem. A podivný zážitek z pití vína byla také moje velmi ranná zkušenost z exilu.
V jednom z prvních dnů po příjezdu do Holandska v říjnu 1978, na Západě jsem byl poprvé, jsme si s tehdejší ženou koupili v jakési rotterdamské samoobsluze několik lahví červeného vína. Večer jsme si je začali slavnostně otvírat a pili a po nějaké době jsem zjistil, že mám v sobě jiný pocit, než který po červeném vínu znám. Nezačalo mi být blbě a pak blbě opile. Bylo mi pořád radostně a to i když už se mi začal motat jazyk i nohy. Pořád mi bylo fajn a druhý den mě nebolela hlava. Do té doby jsem měl zato, že bolehlav je automatická daň za to, že člověk pije víno. Taky se tomu tehdy říkalo lamplot nebo dunihlav. Takže asi první moje emigrantské stížnosti byly, že to víno je nějaké divné, asi podvod, protože se to nechovalo vůbec jako víno, které jsem pil do svých třiceti let. Brzy jsem ale pochopil, že do té doby jsem nikdy nepil víno, ale jakési rudé slivky z moravských družstevních sklepů. A tyhle slivky mě ještě dohnaly i na mém lucernovém koncertu. Začal jsem v druhé polovině dělat kyksy a jednu píseň jsem nebyl vůbec schopen dozpívat, než jsem se zase probral. Ale probral jsem se do dalšího problému.
Totiž v bolševismu pinglové, šatnářky a kulisáci byli neurvalou nadřazenou vrstvou, která měla pocit, že prostor, ve kterém pracuje, jí patří. Návštěvník koncertu nebo hospody byl kdosi podřadný, kým nadřazená vrstva pohrdala. A to mělo ještě silnou setrvačnost i mnoho let po bolševickém pádu. Ostatně některé prodavačky v obchodech a číšníci v hospodách se tak chovají dodnes. A já se tehdy vůči těmto lidovým vladykům dopustil neomalenosti, protože jsem na jejich teritoriu udělal svůj koncert příliš dlouhý. Oni už chtěli domů, tak na sebe začali upozorňovat. I v plné Lucerně, kde je však publikum soustředěno na jednoho zpěváka, je samozřejmě ostré cinkání mincí, flašek a sklenic z bočních barů slyšet přes celý sál. Obvzlášť když páni vrchní v bílých košilích chtěli, aby to slyšet bylo. Jak jinak donutit zpěváka, ať už toho konečně nechá? Po přestávce už stejně žádná tržba není. A o to blbější bylo, že se nahrávalo. To bylo personálu samozřejmě úplně jedno.
Dostal jsem se s nimi do křížku, požádal jsem je, aby byli zticha, ale od pravého baru na mne jeden pingl začal pokřikovat, ať už vypadnu, že chce domů. V sále sedělo bezmocně asi čtyři tisíce lidí. Bolševismus sice padl, ale číšníci stáli pořád pevně na pozicích znárodněných zákazníků, kteří tedy ani náhodou nebyli jejich pány. Tyto části Petr Benesch z nahrávky vyhodil, ale z toho, co tam na nahrávce zbylo, lze pochopit, že ten konflikt proběhl. A to jsem netušil, co mě ještě čeká při přídavcích.

přídavky:
01. kec znalci
02. DUŠE A TĚLO (lidová)
03. kec až budu vyprávět
04. LITVÍNOV (Š. Rak/J. Hutka)
05. kec špatně jsem se díval
06. TAK MÁ MILÁ (J. Hutka)
07. kec už není co hrát
08. ROZCVIČKA (H. Cigner/Z. Růžová)
09. kec zahrát baladu
10. MYŠ (J. Hutka)
11. kec vy jste blázni
12. PÁNBŮ NA POLI (lidová)
13. kec je to poslední
14. MRAČÍ SE MRAČÍ (lidová)

Když jsem koncert skončil, tak jsem po mnohých úklonách zapadl za sametovou oponu. Tam stál kulisák v montérkách. Jinak byli všichni v sále a účastnili se vyvrcholení koncertu.
"Přidávat ale budeš jenom jednu písničku!" Vyjel na mne výhružně. "Už to máš i tak dost dlouhý a já se chci taky někdy dostat domů," dodal. Stál jsem za tím sametovým hadrem v hukotu mohutného potlesku a vůbec nechápal, co říká.
"Co?" zeptal jsem se ho nevěřícně. Tak mi to zopakoval ještě jednou a dodal, že pak už mě zpátky nepustí. Díval jsem se na něj jak na Marťana a vůbec mi nedocházelo, co tím myslí. Vylezl jsem zase zpět na jeviště a vypustil blba z hlavy. Po prvím přídavku mě nechal se vrátit, jenže píseň Litvínov je dlouhá a pro toho vola asi zcela nepochopitelná, takže po ní mi oznámil, že už mě tam nepustí a zastoupil cestu. Za sametem tleskalo zhruba čtyři tisíce lidí, ale zde jsem byl s tím pitomcem sám. Tak jsem halt čekal. Lidi asi mysleli, že je napínám.
"Tak jim běž říct, že mě tam už nepustíš", promluvil jsem k němu klidně. Za jeviště přiběhli nějací lidé s otázkou: "Ty už nepřidáváš?"
Kulisák ustoupil a já se zase vrátil na prkna. Nechal mě ještě pár písniček být, jen na mne pokřikoval nějaké poznámky, že už fakt chce domů, ale po písni PANBŮ NA POLI si stoupl přede mne a roztáhl ruce. Pár lidí v zákulisí na něj začalo ječet, co si to dovoluje, ale to mu bylo jedno, vypadal, že by se snad i porval. S pomocí jiných jsem se ještě jednou prostrkal na jeviště a vlastně už jsem to chtěl mít také za sebou. Tak jsem zahrál MRAČÍ SE MRAČÍ. Když jsem zase zapadl za samet, tak mne zezadu obejmul do pevného sevření a nepustil. Já se cítil bezmocně, protože jsem před sebou držel kytaru a nemohl jsem se nijak ohnat, abych kytaru nepoškodil. Byl sice menší než já, ale pěkný pořízek, a řval mi do zátylku, že se tam už nevrátím, že jen přes jeho mrtvolu.
Odtrhli ho ode mne, ale to už byl stejně konec. Závěr mého možná nejslavnějšího koncertu. ...Tuším, že je v tom jakási symbolika.

Tato tři CD stojí 400 Kč a mohu je poslat na dobírku.
Obaly jsou má ruční práce, matrice vyřezávám z gumy.

Srdečně zdravím - Jaroslav Hutka