Vše, co se stalo před čtvrt stoletím není jakoby včera. Událo se to dokonce i v jiném tisíciletí. Je to dávno. Mezitím se narodila nová generace a už se rodí ještě další. Je jiný čas. Nikdy před tím jsme nežili s tak výbornými spojenci, civilizovanými, bohatými a silnými. Nikdy jsme se neměli takhle dobře a nikdy jsme nebyli tak svobodní... Ale zároveň je tu jakýsi most, podivné spojení s tamtím časem, časem strachu a šedi. Spojení stále plné otázek, jakože co se to vlastně stalo, jak to že se to stalo a jak došlo k tomu, co je teď? K tomu poslednímu se většina lidí vyjadřuje, že si to tak nepředstavovala.   Taky jsem si to tak nepředstavoval. Po všem, co jsem zažil před a po ruské okupaci a po těch jedenácti letech emigrace, jsem byl skeptický k jakémukoliv dalšímu vývoji, jako nakonec jsme všichni byli. Východ byl sice chudší, ale zdaleka ne chudý, armáda a policie dobře zorganizované a obyvatelstvo poslušné. A představovat si, že se rozpadne Sovětský svaz, že se zhroutí východní Evropa, bylo mimo možnosti mysli jak na Východě, tak na Západě. A kdyby mi někdo v říjnu 1989 v Kolíně nad Rýnem, kde jsem tehdy bydlel, řekl, že za tři měsíce budu mít samostatný vyprodaný koncert v pražské Lucerně...   Dnes vím, že náznaky změn byly, akorát jsem je neuměl číst. Někdy v létě 1988 mi v Rotterdamu, kde jsem ještě jednou nohou bydlel, zazvonil telefon. Milan Kubesch z Mnichova.   "Jardo, Tigrid přišel s nápadem, že byste s Třešňákem mohli zahrát v Budapešti pro publikum z Československa..." Kubeschovi se přezdívalo plukovník a z jeho přísně vážné tváře člověk nikdy nevyčetl, jestli si dělá srandu, což si většinou dělal.   "Myslel jsem, že tvoje vtipy jsou na lepší úrovni. Na tohle ti nenalítnu".   "Ne fakt vážně," pokračoval a já to nějak nemohl vzít vážně. Asi po deseti minutách mluvení to uzavřel: "Tak si to promysli, Pavel vám dá na benzín."   Nakonec jsme jeli, ale nevěřili tomu. Koncert nás dvou za železnou oponou? Pro lidi z Československa? Stalo se to 17. září 1988. Dnes se dá říct, že to byla historická událost. Poprvé od roku 1948 se sešli exiloví zpěváci s domácím publikem. Svobodně a legálně na neutrální půdě. Zazpíval ještě Slávek Janoušek a Máša, nevzpomenu si na její příimení, oba přijeli asi se dvěma stovkami lidí ze všech koutů Českoslovenka.   10. června 1989 jsme to v Budapešti opakovali s Jardou Neduhou ve větším sále. Přijelo asi pět set lidí. Pak přišel začátkem listopadu 1989 koncert ve Wroclawi. Byla to akce na tři dny. Tam byl už celý exil a dva a půl tisíce lidí z Československa. V ty dny padla také Berlínská zeď. Někdo z publika velkého divadelního sálu vykřikl: "Za čtrnáct dní v Praze!" To se mi zdálo spíš jako potměšilý posměšek. Změna v Československu? S tím jeho poslušným obyvatelstvem, které si sází o víkendech mrkev na chalupě, pije pivo, vaří knedlíky a je ochotno si zvyknout na jakoukoliv okupaci?   Vrátil jsem se do Kolína a v poledne 17. listopadu si pustil BBC. Velmi zmatená a dramatická zpráva z Prahy...a já se vzbudil. Takže jo! Volal jsem Třešňákovi do Frankfurtu, jestli se nechce u mně zastavit, se to v Praze už jede taky. A pak Mertovi. Vzala to Lucie, Mertova žena a nadšeně hlaholila:   "Jardo přijeeeď! Komunisti jsou v prdeli!" To znělo bláznivě neuvěřitelně. Jenže přijet jak a čím? Auto jsem měl z vrakárny, netopilo a venku příšerná zima. Zavolal jsem Standovi Kohoutkovi, jestli by mi nepůjčil jeho auto, měl úplně nové. Hned přijel, asi chtěl vidět člověka, který se zcvoknul, na vlastní oči.   "Autem se nikam nedostaneš! Nepustí tě přes hranici, budeš tam týden stát v mrazu jak kokot a pak se vrátíš tak akorát s chřipkou. Tam musíš letět. To budeš hned uprostřed Prahy a v teple."   "No jo, ale nemám na letenku."   "To problém není." Standa vyběhl na ulici. Z automatu na peníze vybral devět set marek.   "Tady máš na letenku,"   "Ale jak ti to vrátím?"   "Už jsi mi to vrátil svejma písničkama." Zavolali jsme na letiště. První volné místo bylo na 25. listopadu.   Ve čtyři ráno, asi po hodině neklidného spaní, jsem znovu prohlédl kytaru, futrál a zpěvník. Asi už po páté. Ve zpěvníku jsem měl napsáno hromadu adres emigrantů z celého světa. V případě, že mě zatknou, nesmím mít sebou žádné adresy, žádné informace. Ve zmatku jsem třetrhával stránky nebo vystřihoval adresy, že jsem nakonec úplně zpitomělý ten sešit nechal ležet na stole a vzal jenom kytaru. Svoje texty jsem už dávno neuměl na zpaměť. Taky na co v exilu?   V letadle, v řadě za mnou, seděl televizní tým holandské televize. Ukecal jsem je, že jsem pro ně zajímavý. Takže už ze schůzků letadla jsem šel pod ochranou kamery. Doprovázela mě až k okýnku, kde jsem zažádal o víza, která mi nedali. Televize odešla do Prahy, já nezatčen a s pocitem bezpečí zústal v mezinárodní hale uprostřed lidí. V Praze! Bylo Kateřiny a všechny letištní monitory ukazovaly oslavu svaté Anežky. Nadšené zaměstnankyně letiště mi slíbily sehnat spacák, když bych chtěl zůstat přes noc.   “Nebojte se pane Hutka, tady Vám zima nebude,” řekla mi jedna z nich až s příliš hřejivým úsměvem. Byl jsem okouzlen. Všude okolo se mluvilo česky. Zdá se mi to? Bylo ještě dopoledne. Za marky mi jiná milá ženská vyměnila hromadu českých mincí. A pořád úsměvy. V koutě byl telefonní automat a z jiného místa haly si mě bez přestání natáčel malou kamerou nějaký chlap. Zavolal jsem domů do Kolína a do Svobodné Evropy, ať vyhlásí do světa, že jsem v Praze. A pak na všechna čísla, která jsem měl zakódovaná v sešitku. Před letištěm na mne čekalo několik set lidí, ale to jsem nevěděl.   Čas běžel, já měl dobrou náladu a ani jsem nijak neřešil, co bude. Za obrovským sklem, na jedné straně haly, běžely vzhůru zasněžené betonové schody. Najednou byly plné lidí, kteří na mne mávali, slyšet nebylo nic. Popisovali papíry a tiskli je na sklo. Na jednom bylo napsáno: JARDO ZAHRAJ! Mlčky jako ryba z akvária?   Rozbalil jsem kytaru a postavil se proti zasněžené výloze plné namačkaných lidí. Já byl v teple, oni v mrazu, já pořád na Západě, oni doma. Stále nás dělila železná opona. Ale už byla jen průhledná. Začal jsem hrát. Nazpaměť jsem uměl akorát Náměšť. Lidi začli hned zpívat se mnou a to bylo divné. Nemohli mne slyšet, já neslyšel je. Asi při třetí sloce jsem na chvíli zmlknul a velmi vzdáleně a udušeně jsem cosi zaslechl. Zpívali ta samá slova té samé sloky. Odčítali mi je ze rtů nebo kdoví jak. Celá situace i tato událost se mi zdály mimo všechny fyzikální zákony.   Po čtyřech hodinách mě pustili. Prošel jsem mezi celními pulty, na konci na mne čekali lidé z Vinohradského rádia s nastaveným mikrofonem a za mnou se tiše, jako sněhové vločky o vánocích, odporoučela ona slavná železná opona k zemi. Byl jsem první, kdo jí prošel. Před letištěm čekali lidé s chlebem a solí. To sice nešlo odmítnout, ale nelíbilo se mi to, avšak než jsem se pokusil něco říct, už jsem seděl v autě a že se jede na Letnou. Nevěděl jsem oč jde. Jeli jsme zasněženou Prahou a já tomu nevěřil. A najednou všude množství lidí a zmatek, někdo běžel před autem, rozháněl dav a křičel:   "Pusťte nás, vezeme Hutku!" Míjeli jsme množství tváří, téměř přimáčknutých na sklo, které na mne zíraly, smály se, nadšeně na mne volaly. Mnoho rukou sahalo na auto, byla to otřískaná škodovka. Jeli jsme krokem. Pak jsem stál na tribuně mezi dávnými kamarády, okolo neuvěřitelná hromada kamer a novinářů a dole nekonečný dav s vlajkama a provoláváním. Prý milion. Ohlásili mne a byl slyšet ohlušující jásot. Je to všechno pravda?   Byly projevy a pak jsem zazpíval Náměšť a celý milion zpíval se mnou, jakoby tu píseň znali odvždy. Hluboký, a po jedenácti letech v emigraci neznámý prožitek. Pravá píseň na pravém místě v pravý čas. Zpátky doma. Lidé jásali, tleskali, hlučeli. Přistoupil ke mně Vašek Havel a hřejivě ironicky mi pošeptal do ucha:   "Jarrrdo, to není koncert, sundáváme vládu..." Všechno radostné, přátelské, přespal jsem u kamaráda na Vinohradech, začal jezdit po velkých koncertech, všichni mě chtěli vidět na vlastní oči. Dějiny skončily, vyhráli jsme.   "A o čem budeš teď zpívat?" ptali se lidi a já nevěděl, co odpovědět. Ale hlavně jsem zpíval, z mrtvých vod emigrace jsem byl zase v živém proudu života. A jeden z těch mnoha koncertů po celé republice byl v pražské Lucerně.   Koncert v pražské Lucerně 21. ledna 1990 je můj nejslavnější zaznamenaný samostatný koncert. Trval tři hodiny. Vydavatelství Galén se rozhodlo ho rozdělit na tři cd. Na prvních dvou je koncert jako dokument i s promluvami, které ho zařazují do času a atmosféry a třetí cd jen sestřih písní "do auta". To aby šly písničky také poslouchat bez keců.   Koncert byl prý vyprodán za čtyři dny a bylo tam čtyři tisíce lidí. Já tehdy dostal za natřískanou Lucernu honorář dva tisíce korun. Ale to nevadilo. V lednu 1990 nadšení z převratu stále panovalo a tohle byl ještě revoluční koncert. Nahrávka se zachovala u Petra Benesche, který koncert zvučil a tehdy zcela "revolučně" si to ze svého pultu už nahrával digitálně.   Petr Benesch byl zkušený zvukař a kamarád ještě z dob před mou emigrací a byl jsem rád, že právě on tento koncert zvučil. Měl by určitě dostat nějakou medaili za nahrávky, které z dob bolševismu zachoval. Všechny peníze, co vydělal, investoval do magnetofonových pásků, natáčel všechny koncerty, které zvučil, a myslím, že zvučil denně. Takže i já jsem u něj v archivu později našel nahraný téměř celý svůj repertoár z let 1971 - 1975 a snad u dvou desítek písní se zachoval pouze jeho záznam. A tohle může říct i celá tehdejší country a folková scéna. Zaznamenal dvacet let nebolševické hudební kultury v období ruské okupace, tedy období, kterému se přiblble říkalo Normalizace.   Jenže žádný převrat se nestane v dobu, kdy se koná. Vymění pouze se hlavy a nálepky, změní se atmosféra a možnosti, napíší se nové zákony, ale lidé zústávají stejní a jejich změna je dlouhodobá, zákeřně skrytá a nepolapitelná, jako čas sám. A tak to bylo i na koncertu v Lucerně. Publikum, které si svobodné zpívání přálo dlouho a hledalo ho ve sporých možnostech bolševismu, konečně dostalo šanci a koncert si užívalo, stejně jako já. Horší to bylo s perzonálem Lucerny. Totiž v bolševismu pinglové, šatnářky a kulisáci byli neurvalou nadřazenou vrstvou, která měla pocit, že prostor, ve kterém pracuje, jí patří. Návštěvník koncertu nebo hospody byl kdosi podřadný, kým nadřazená vrstva pohrdala, pouze ho potřebovala obrat. A to mělo nakonec ještě silnou setrvačnost i mnoho let po bolševickém pádu. Ostatně některé prodavačky v obchodech a číšníci v hospodách se tak chovají dodnes.   A já se tehdy vůči těmto lidovým vladykům dopustil neomalenosti, protože jsem na jejich teritoriu udělal svůj koncert příliš dlouhý. Oni už chtěli domů, tak na sebe začali upozorňovat. První půle proběhla, jak měla. Ale její délka už se zaměstnancům I tak zdála dlouhá. Stačila by na celý koncert. Po přestávce to dali najevo. I v plné Lucerně, kde je publikum tiše soustředěno na jednoho zpěváka, je samozřejmě velmi jasně slyšet ostré cinkání mincí, flašek a sklenic z bočních barů. Obvzlášť když páni vrchní v bílých košilích chtěli, aby to slyšet bylo. Jak jinak donutit zpěváka, ať už toho konečně nechá? Po přestávce už stejně žádná tržba není.   Dostal jsem se s nimi do křížku, požádal jsem je, aby byli zticha. Od pravého baru na mne jeden pingl začal pokřikovat, ať už vypadnu, že chce domů. Publikum v sále v tu chvíli sedělo zaraženě a bezmocně. Bolševismus sice téměř před dvěma měsíci padl, ale číšníci stáli pořád pevně na pozicích znárodněných zákazníků, kteří tedy ani náhodou nebyli jejich pány. Tyto části Petr Benesch z nahrávky, kterou mi před desetiletím dal, vyhodil, ale z toho, co na nahrávce zbylo, lze pochopit, že ten konflikt proběhl. A to jsem netušil, co mě ještě čeká při přídavcích.   Když jsem koncert skončil, tak jsem po mnohých úklonách zapadl za sametovou oponu. Ve velké předsíni za oponou bylo prázdno, kromě kulisáka v montérkách. Všichni čekali v sále na vyvrcholení koncertu.   "Přidávat ale budeš jenom jednu písničku!" vyjel na mne výhružně. "Už to máš i tak dost dlouhý a já se chci taky někdy dostat domů," dodal. Stál jsem za tím sametovým hadrem v hukotu mohutného potlesku a vůbec nechápal, co říká.   "Co?" zeptal jsem se ho nevěřícně. Tak mi to zopakoval ještě jednou a dodal, že pak už mě zpátky nepustí. Díval jsem se na něj jak na Marťana a vůbec mi nedocházelo, co tím myslí. Vylezl jsem zase zpět na jeviště a vypustil blba z hlavy. Po prvím přídavku mě nechal se ještě vrátit, jenže píseň Litvínov je dlouhá a pro toho vola asi zcela nepochopitelná, takže po ní mi oznámil, že už mě tam nepustí a zastoupil mi cestu. Za sametem tleskalo a jásalo několik tisíc lidí, ale zde jsem byl s tím pitomcem sám. Tak jsem halt čekal. Lidi asi mysleli, že je napínám.   "Tak jim běž říct, že mě tam už nepustíš", promluvil jsem k němu klidně. Za jeviště přiběhli nějací lidé s otázkou: "Ty už nepřidáváš?"   Kulisák ustoupil a já se zase vrátil na prkna. Nechal mě ještě pár písniček být, jen na mne pokřikoval nějaké poznámky, že už fakt chce domů, ale po písni PANBŮ NA POLI si stoupl přede mne a roztáhl ruce. Pár lidí v zákulisí na něj začalo ječet, co si to dovoluje, ale to mu bylo jedno. Vypadal, že by se snad i porval. S pomocí jiných jsem se ještě jednou prostrkal na jeviště a vlastně už jsem to chtěl také mít za sebou. Tak jsem zahrál MRAČÍ SE MRAČÍ. Když jsem zase zapadl za samet, tak mne zezadu obejmul do pevného sevření a nepustil. Já byl bezmocný, protože jsem před sebou držel kytaru a nemohl jsem se nijak ohnat, abych nepoškodil kytaru. Byl sice menší než já, ale pěkný pořízek, a řval mi do zátylku, že se tam už nevrátím, že jen přes jeho mrtvolu.   Odtrhli ho ode mne, ale to už byl stejně konec. Lidé vstávali a odcházeli k šatnám. Závěr mého možná nejslavnějšího koncertu. ...Tuším, že je v tom jakási symbolika. Jaroslav Hutka, 15. října 2014