Vážení přátelé, Tento měsíc 21. dubna je mi sedmdesát a Galén vydává k tomu také dvouCD SLADKÉ ŽLUTÉ. Jsou to nahrávky z roku 1974 a většína těch písní už je ztracených a zapomenutých. Je to jakési dohledání minulosti, kdy se u nás ruskou okupací zastavil čas. Objednat si můžete tuto dvoudesku na www.galen.cz A tady jsou dvě písně z desek: SLADKÉ ŽLUTÉ a PAPÍREK BÍLÝ Srdečně zdravím – Jaroslav Hutka Následuje text, který jsem napsal do bookletu této dvoudesky… Noc u Langera Je to čtyřicet let. Žil a zpíval jsem v šedivém a zlomeném Československu s představou, že jsem tam nadosmrti uvězněn, že se nikdy nepodívám za hranice, že život už zůstane takový, jaký byl, a ruská okupace nikdy neskončí. Vavřincovi byly čtyři roky, bydleli jsme se Zorkou v jedna plus jedna bez koupelny a teplé vody a byli jsme chudí. Teď sedím v jižní Indii na zahrádce ve stínu nízkých kokosových palem naší domácí Claudie, v rybářské vesničce Agonda, kterou znám jak své boty a snažím se rozpomenout. Bylo mi dvacet sedm a myslel jsem, že mám život za sebou. Na jevišti jsem byl už sedm let. To bylo depresivně dlouho, protože díky politice to nikam nevedlo. Ano, byly to ideály, které mě u zpívání držely a ono vybledávající heslo z roku 1969, že věrni zůstaneme. Ale možná ještě víc paličatost a neschopnost a neochota se přizpůsobit tomu mocenskému hnusu. Perspektiva ale byla, že vše se rozplyne, rozmázne, skončí v prázdnu a zapomnění. Šafrán sice existoval už druhý rok, začalo se dařit nacházet publikum, které bylo schopno koncerty organizovat samo, vznikala písničkářská scéna, ale vše bylo na tenkém ledu. Někdy kolem roku 1974 jsem se skamarádil s Mílou Langerem. Byl starší než já a jako hudební kritik se zabýval country hudbou. Obdivoval Ameriku. Nesl si v sobě zvláštní důstojnost a pookupační život Československa těžko snášel. Později utekl na Západ. A nejspíš po nějaké z těch tehdejších nekonečných nočních debat, kam se náš život může ubírat, projevil přání mít některé moje písničky nahrány. Byl přesvědčen, že co nevidět budu zakázaný, a vše k tomu také směřovalo. Sešli jsme se u něj doma jednoho dne navečer. Koupil mi láhev červeného vína a řekl: hrej. Za obyčejným magnetofonem seděl Petr Benesch a hlídal nahrávací ručičky. Hrál jsem celou noc. Mně na tom záznamu ale nezáleželo. Obdivoval jsem v tu dobu stoika Epikteta, takže jsem sám sebe po sokratovsku přesvědčoval, že o sebezaznamenávání nestojím. Žil jsem tím, že vše je pravda jen v okamžiku, kdy se to děje a každý záznam je jen falešným a deformujícím stínem skutečné události. Není to pravda. Jsem rád, že máme písmo, magnetofony a fotografické aparáty a že se zachovala i tato výjimečná nahrávka. Pro mne to byla v té době útěcha, abych se nezbláznil z toho, že mé písně nebudou nikdy nabídnuty publiku normálním vydavatelstvím, které je rozešle do normálních obchodů. Nahrávali jsme jen jednu noc, bohužel. Dnes by mě zajímalo, jak jsem hrál i jiné písničky, měl jsem jich v tu dobu už spoustu. Nepamatuji si z té noci už téměř nic, kromě toho, že na konci jsem byl z vína ztuplý a zpíval strnule a pomaleji. Na této dvoudesce nejsou všechny písně, které jsme v tu noc nahráli. Texaská města, Jezevčík záchrance a Koulař jsou songy veselé a bez publika znějí prázdně. Slunce Mao, které jsme napsali s Petrem Kalandrou v roce 1968, má zvukovou vadu. Z té doby existují sice už i amatérské záznamy koncertů, ale mnoho kousků z šedesátých let jsem už tehdy v repertoáru neměl, považoval jsem tu dobu za dávnou a zapadlou. Možná právě ty zapadlé písně Langer chtěl, v každém případě část nahrávek je unikátní. Neexistuje jiný zdroj, který by umožňoval nahlédnout do úplných začátků mého zpívání. Mílovi Langerovi a Petru Beneschovi patří dík. * * * Do písničkaření jsem spadl v roce 1966 bez plánu a přípravy. Na jaře jsem odešel z umělecké školy s tím, že se chci věnovat konečně už jen výtvarnému umění. Ale v tom samém jaru jsem potkal Vladimíra Veita a Hvězdoně Cignera a ti mě přemluvili, ať se k nim přidám, že uděláme bigbeat a budeme hrát dobré písničky, ke kterým budu bubnovat a psát texty. Koncem roku 1966 jsme zůstali s Veitem bez Hvězdoně, už ani nevím proč. Z bigbeatu sešlo, protože jsme neměli peníze na aparaturu. Ale jak jsme objevili u Dylana a Donovana, šlo vystupovat taky jenom tak s kytarou. Koupil jsem si tedy šestistrunku a začal se na ni učit. O Vánocích 1966 vznikla první písnička: Hospodskej. Neměl jsem nejmenší ponětí o hudbě ani o psaní poezie či písňových textů, ale do obojího jsem se pustil s vervou. Od dvanácti let jsem se věnoval výtvarnému umění a tahle zkušenost byla pro mne dostatečným základem k tomu, abych se pustil do psaní. Básníky a poezii jsem nesnášel, nevěřil jsem jim, zdálo se mi to buď blbě přeťuňťané, rozbředlé, zbabělé nebo komunistické. Na rozdíl od výtvarného umění a jeho dějin jsem o literatuře neměl nejmenší páru. Ze současné literatury jsem znal akorát pár samizdatových vydání překladů amerických beatniků – a ti mě oslovili. Nebylo to žádné brodění se v poetických sračkách, ale vyslovení pravdy. Ani já jsem nemínil psát poezii. Zní to dnes asi legračně, ale byla to správná cesta. Celý rok 1967 jsme se s Veitem připravovali. Chtěli jsme vystoupit s vlastním uceleným repertoárem. A 26. října 1967 se to podařilo: v F-klubu na Smíchově. Někdy od podzimu 1966 jsem začal chodit se Zorkou Růžovou, později mou první ženou. Vedle beatnické poezie mě ovlivnila i ona. Byla to moje mladší spolužačka z výtvarné školy, recitovala své básničky a do písňových textů jsme se pustili souběžně. Zpočátku byl nedostatek melodií, tak jsme si je půjčovali od Donovana a Dylana. Anglicky jsme neuměli, vůbec jsme neměli ponětí, o čem ti dva zpívají. Zorka byla jedna z prvních, kteří chodili na schody k Národnímu muzeu, podle vzoru beatniků v San Franciscu. Už od roku 1965 bylo cítit, že začíná vát nový vítr svobody, objevovalo se to v literatuře i hudbě a přicházelo to s mladou generací. V tu dobu se také objevil fenomén sebevraždy – jako pozitivní, téměř radostný fakt, že máme v rukou cosi, do čeho žádná moc nesahá: svůj vlastní život. Všichni jsme u sebe nosili žiletku. V roce 1966 spustil komunistický stát zběsilou akci proti dlouhým vlasům u kluků. Byla to velmi zvláštní zkušenost, protože v tomto případě většina obyvatelstva i intelektuálové byli na straně moci nebo k té věci byli zcela lhostejní. Byl to silný generační zážitek, stát zcela sami proti všem. Dlouhé vlasy byly obyvatelstvem jakž takž akceptovány až po ruské okupaci. Po více než roce příprav a romantického života v ohrožení, že budeme obviněni z příživnictví, jsem s Vladimírem Veitem pobyl na jevišti jen krátce, od podzimu 1967 do jara 1968. Začátkem roku 1968 jsem se dal dohromady s Petrem Kalandrou a jako první jsme už v březnu začali vystupovat na Karlově mostě. S Kalandrou jsme se prozpívali nádherným jarem a létem 1968, zpívali jsme dvojhlasně. Nejdůležitější vystoupení byla o sobotách a nedělích na náměstíčku Platýz u Národní třídy, kde zároveň vystavovala výtvarná skupina Pod plachtou 68. Vše skončilo 21. srpnem, kdy do Prahy vjely ruské tanky. Šok z ruské okupace jsme s Kalandrou zažili společně. Z ulice, kde přestalo být bezpečno, jsme se nastěhovali pod střechu Divadla Maringotka paní Kočové, maminky budoucího písničkáře Jana Buriana. Někdy koncem roku 1968 odjel Petr se svými rodiči na čtyři roky do Tuniska, kde jeho otec pracoval jako lékař. Možná je ven popoháněla také nejistota, co bude, jejich blízký příbuzný Záviš Kalandra byl totiž před lety popraven v rámci procesu s Miladou Horákovou. V Divadle Maringotka jsem si poprvé vyzkoušel, jaké to je táhnout celý koncert sám. Publikum na jaře roku 1969 bylo věrné a oddané, hledalo hluboké prožitky a vážné myšlenky, okupace dala životu na chvíli hlubší smysl. Jistě velkou působnost na celkovou náladu i politiku mělo v té době Palachovo a Zajícovo sebeupálení. Možná tyto oběti nakonec ovlivnily i represe, které se od Rusů očekávaly za zpackanou okupaci. Od podzimu 1969 jsem půl roku hrál s Vlastou Třešňákem, v nejdepresivnějším roce 1970 jsem byl ve dvojici s Hvězdoněm Cignerem, pak zase chvíli sám a v roce 1972 jsem utvořil dvojici se Štěpánem Rakem. Mezitím jsem průběžně a nepravidelně hrál s Radimem Hladíkem. V roce 1974 jsme se Šafránem poprvé obsadili Baráčnickou rychtu na Malé Straně, kde jsme vystupovali pravidelně jednou nebo dvakrát týdně. Myslím, že právě v Baráčnické rychtě jsme našli sebe sama i své publikum, ale to jsme v tu chvíli ještě nevěděli. Pořád jsme žili tím, že každý koncert může být poslední a že budeme všichni zakázáni. * * * Výběr písní na tomto CD je nahodilý. Nahrál jsem Langerovi ty písně, které on chtěl a které jsem si zapamatoval. Vyhnuli jsme se písním, které byly známé a v mém repertoáru nosné, jako Slunečnice, Pravděpodobné vzdálenosti, Litvínov, Hospodskej atd. Píseň Ach, ženo milá, jsem na jevišti nikdy nehrál. Dnes možná nejzajímavější je sestava písní, které složili a zpívali Dylan s Donovanem a které jsme hned na začátku se Zorkou opentlili svými texty. Ježíšek, Kva, kva, Postůj i teď jako král, Slunce mé, Sladké žluté, Chci tě znát, Měna. Zorce bylo v roce 1967 osmnáct, mně dvacet a přes všechnu politickou tupost našeho okolí, jsme si ten věk docela užívali. Ona byla na psaní svižnějši a šikovnější a velmi jsem to na ní obdivoval. Někdy před deseti lety jsem jí samopalnicky „vydal“ CD Pramínek. Její písně se vešly akorát na hodinové CD. Její asi nejznámější text je Tango o Praze. Uměla jak poťouchlou ironii, tak existen-cialistický stesk. Pramínek a Život se otáčí jsou její asi poslední písňové texty. V roce 1975 jsme se rozešli a o rok později se s naším synkem Vavřincem odstěhovala do Francie. Tam ještě psala poezii, ale k písním se už nikdy nevrátila, bylo to cosi našeho společného, co se rozchodem rozpadlo, i když jsme zůstali přátelé. Její text Kvartýr mi tehdy udělal obzvláštní radost. I když jsem napsal už hodně melodií, stále se považuji za přivandrovalce v krajině hudby a jde mi to pomalu. Jenže v roce 1971 jsem byl rozejitý jak s Vladimírem Veitem, tak s Hvězdoněm Cignerem, takže jsem si musel začít psát hudbu sám. Tímto způsobem vznikla i docela blbá píseň Vodník. Zorce se ten text nelíbil, tak na tu melodii napsala Kvartýr, a to mě nadchlo dvakrát. Nejen, že vznikla bezvadně poťouchlá píseň, ale bylo to poprvé, kdy někdo napsal text na mou hudbu. Snad někdy koncem roku 1971 jsem se seznámil se Štěpánem Rakem. Ne kvůli tomu, že byl koncertní mistr na kytaru, ale proto, že se zabýval astrologií. Ve Viole měl kytarový koncert s názvem Zvěrokruh. S hvězdama jsme si padli hned do noty, začal jsem k němu chodit na astrologické návštěvy a na jedné z nich jsme se dohodli na společném vystupování. Nelíbila se mu moje melodie, kterou jsem měl k písni Litvínov, tak napsal jinou a lepší – a tak vznikla i píseň Ve stínu na kraji lesa a Zorčin Život se otáčí. S astrologií souvisí i píseň Vnitřnosti zvířat. To má být jiný název pro zvěrokruh. Astrolog a malíř Vratislav Žižka mi tehdy tvrdil, že všechny staré texty jsou vlastně skryté astrologické symboly nebo vysvětlivky. Pokusil jsem se napsat text, do kterého astrologii také verš po verši zakóduju – a vznikla z toho pěkná hluboká píseň, jejímž některým astrologickým kódům dnes už ale ani já sám nerozumím. Vnitřnosti zvířat patří do skupiny „druhé“ spolupráce s Vladimírem Veitem. V roce 1968 jsme se rozešli ne zrovna přátelsky, moje spolupráce s Petrem Kalandrou byl pro něj podraz. Někdy v roce 1973 se zase objevil a přišel mě navštívit. Neměl zrovna do čeho píchnout a mě přebývalo několik textů, protože na psaní melodií jsem byl pomalý. Vnitřnosti zvířat, Světlo a stín, Kolík a Zorčin Pramínek patří do této „druhé“ spolupráce. Ve fázi „první“ spolupráce s Vladimírem Veitem v roce 1967 jsme společně napsali 37 písní, na této dvoudesce jsou z nich Život tě naučí a Vzdušné dítě. Vzdušné dítě patří k sérii písní, jejichž texty vycházejí z Andersenových pohádek. A bylo to snad někdy koncem roku 1967, byli jsme s Veitem na návštěvě u mých rodičů v Olomouci, a já jeden večer napsal na Donovanovu melodii text Ježíšek. Veita se to dotklo a řekl mi, že umí také hezké melodie. Hned ten večer měl jednu takovou hotovou a já na ni druhý den napsal Vzdušné dítě. Poslední autor hudby na těchto deskách je Hvězdoň Cigner. Jeden ze dvou vlasáčů, kteří způsobili, že jsem se dal na písničkářskou dráhu. Společný způsob skládání písní jsme našli až v roce 1970, kdy vznikla série veselých písní, kdy jsem se přizpůsobil jeho melodiím a psal texty na ně. Na jeden rok tak vznikl úplně jiný písničkářský žánr, jako Jezevčík záchrance, Tango o Praze, Hromada smetí, Koulař a další. Hvězdoň neuměl psát na text, nesedělo mu to. S písní Kája nebyl nikdy spokojen, ale ta ve své době měla svůj smysl, dokonce oslovila i Vlastu Třešňáka, který pak napsal píseň Kája 2. Hvězdoň se považoval spíš za skladatele vážné hudby, podle toho pojal i text Sněženka. Tato píseň vznikla začátkem roku 1969, měl jsem při ní na pozadí mysli obraz sebeupálení Jana Palacha. Hvězdoň byl problematický člověk, který trpěl schizofrenií, což jsme z počátku nikdo nebrali příliš vážně. Patřilo k době, všichni považovali za blázny a já si také skrze blázinec řešil modrou knížku. Koncem sedmdesátých let se Hvězdoň dostal na sedm měsíců do blázince v Bohnicích, kde ho léčili inzulínovými šoky a velmi mu ublížili. Rozhodl se utéct na Západ. Myslím, že větší strach měl z tehdejšího léčení duševních chorob než z komunistů. Utíkal za mnou do Holandska v rámci nějakého zájezdu. Asi po roce na něj z emigrace padla strašná tíha a spáchal v Rotterdamu sebevraždu. Bylo děsivé v cizí zemi pohřbívat kamaráda a kolegu, měl jsem z toho dlouho sebemrskačské sny. Po poradě s jeho ženou, kterou pustili na pohřeb – malé děcko muselo zůstat doma –, jsme Hvězdoně nechali rozprášit nad mořem. Sebevrahyně je jedna z existencialistických moravských balad ze Sušilovy sbírky. Langerovi jsem ji nahrál, abych se pochlubil, jak pěkně umím hrát na kytaru, a je to opravdu to nejsložitější, co jsem kdy na kytaru vymyslel. Jsem rád, že se ten záznam zachoval. Ostatní písně mají mou melodii a byl jsem na ně hrdý, protože znamenaly nezávislost. Byl jsem schopen si všechno udělat sám, včetně plakátů, které jsem ve velkých formátech pilně ryl do lina. Bouračka má přímý vztah k Langerovi a jeho energické ženě. Jel jsem s nimi kamsi, ona řídila a vrazila do auta před sebou. Vylezli a řešili problém, zatímco já zůstal na zadním sedadle a do sešitku cosi sepisoval. Když se vrátili do auta, přečetl jsem jim hotový text. Ze zbylých písní bych se dotkl ještě písně Papírku bílý. Je to jedna z nejkrásnějších písní, které jsem napsal, ale vždycky jsem se styděl ji hrát a poslední tři desetiletí ani pořádně nevím jak. Ta stále čeká v Popelčině oříšku na své objevení. Jaroslav Hutka 19. dubna 2017, 18:10:12 Milý Jardo, tento rok je bohatý na sedmdesátky. Předem blahopřeji k narozkám ( jestli se nemýlím, tak se ve stejné datu narodil i Lenin). Velký dík patří Lubošovi Houdkovi, to je svatý chlap, co pokladů už vydal a ještě vydá. Přeji hlavně hodně zdraví ( pokud se toho dožiji, budu na tom z pět let stejně). Ať to stále skládá, píše a hraje. To vše přeje pamětník Tomáš Pohl Díky za přání, Lenin se naštěstí narodil až 22. dubna. Unikl jsem i Hitlerovi, ten je zase 20. dubna...Jarda Hutka Je vidět, že už se to dlouho neslavilo. Jen, aby nám to vydrželo. Díky za opravu a dobré ráno Tomáš Pohl Odesílatel: Michal Prokop Datum: 20. dubna 2017, 11:07:25 Milý Jardo, všechno nejlepší ti přeju a vítám tě mezi zralé muže. Užij si to. Michal Prokop Odesílatel: Jindřich Tluka Datum: 20. dubna 2017, 22:26:55 Čau Jardo, udělals mi radost, díky: nejen tím, že ses dožil "70" (já letos 60 - to taky není k zahození), ale i vzpomínáním, svým písničkářským životopisem. Pročítal jsem ho a sedla si ke mně taková docela příjemná melancholie nebo snad nostalgie... asi obě. Vždyť jsem většinu těch lidí a jejich osudů a příběhů více či méně znal... Šafrán byl pro mě úplně nejvíc - v 70. letech ho však v Hradci znal ne až každý... Už léta mám v hlavě jednu otázku a rád jsem, že se mi vrací. Totiž. kolik bylo a je lidí, kterým si svými písničkami a koncerty (kolik jich bylo, víš?), kdy aspoň na chvíli mohli zapomenout na své trable, udělal radost. Mě v životě vlastně žádné trable neprovázely, ale i tak si myslím, že patřím k těm nejvděčnějším... Jardo, DÍKY. Měj a mějte se fajn a těším se, že se třebas někde letos - v tom "našem" roce - uvidíme. Těším se už teď. Ahoj ahoj Jindra Tluka