Dvojí způsob svobody Deset let je kulaté výročí, bude se slavit a noviny, televize, rádia budou plná komentářů, úvah, historických a politických bilancí. Je vůbec možné objevit ještě něco nového na události, která se zdá být přece tak naprosto jednoznačná - svržení despotického režimu? Připomeňme si dobrodružnou četbu našeho mládí: Na rozlehlých prériích amerického Divokého západu se křížily cesty v podstatě dvojího druhu postav putujících za svým cílem cestami plnými nebezpečí a nástrah. Na straně jedné Indián-rudokožec, bojovník a lovec; na straně druhé běloch-dobyvatel, ale naprostý greenhorn, cizí a ztracený v divočině, silný pouze svou touhou po kořisti a palebnou silou svých zbraní. Pro oba bylo životní nutností najít pravou cestu tmavým lesem i nekonečnou savanou, odhalit včas nebezpečí a ulovit zvěř pro potravu, a pro oba tu byla dána stejná krajina. Zdálo by se tedy, že při troše pozornosti oba uvidí v podstatě totéž - a přece tam, kde indiánský stopař mohl z otisků v trávě jako z knihy vyčíst příběhy o tom, co se tu událo i celé dny předtím, zda se tu pohybovala a co dělala lovná zvěř, přítel či nepřítel, na tomtéž místě rozpoznal bílý muž nanejvýš tolik, že se tu přehnalo stádo buvolů. Nebylo to proto, že by Indián měl nutně lepší oči; rozdíl byl však v tom, že on se celý život učil vnímat i stopy zdánlivě zcela nepatrné a nicotné. Neboť kdyby se tuto knihu divočiny nenaučil číst pořádně, zaplatil by za to cenu nejvyšší. Dnešní svět je však světem bílého muže. Ten mezi pravdu přírody a svůj život postavil hradbu civilizace, chránící jeho osobní existenci před vším nebezpečím. Tím ale z jeho života zmizelo všechno, co by mu dalo poznat a pocítit, že onu knihu života čte špatně. Kdo chce dnes úspěšně dospět ke svému cíli, nepotřebuje respektovat skutečnost světa a pravdu života; rozhodující je schopnost vzbudit okamžitý dojem, zaujmout a strhnout davové publikum. Příběh je vlastně dnes stejně jako tehdy středobodem a základem úspěchu; dříve však byla pro přežití nezbytná schopnost ze skrytých stop vyčíst příběh skutečný, zatímco dnes se jedná o schopnost vyložit známý příběh tak, aby se to zalíbilo co nejvíce posluchačům. Ale protože toto publikum je také potomkem bílého muže, pak i ono už ztratilo vztah k pravdě života a žádá si příběh povrchně snadný, stravitelný, kde za něj bojuje někdo jiný, ale ono je vždycky bezpečným vítězem. Kruh povrchnosti se tak uzavřel. Můžeme ještě v takovém uzavřeném světě objevit, co se před deseti lety a během nich opravdu stalo? A kde začít? Kde je v nekonečném propletenci stop, otisků dějinných událostí ten pravý začátek, který nás dovede k cíli? Zkusme vyjít právě z toho, jakým způsobem bude události posledních deseti let asi hodnotit běžná politika a publicistika - neboť právě i ten způsob, jak se kdo na sebe dívá, vypovídá mnohé o něm samém. Lze odhadovat, že onen pohled zpět bude spíše rozpačitý, nežli naplněný pocitem oprávněné hrdosti a radostného štěstí. Jak je tohle ovšem možné? Neosvobodil se snad před deseti lety český lid od celá desetiletí trvajícího traumatu nadvlády cizí, otupělé, vše živoucí a pravdivé potlačující moci? Neotevřel si tu snad český národ dveře dokořán k všestrannému rozkvětu, k naplnění všech svých tužeb? Bezpochyby, politický a společenský převrat před deseti lety obsahoval i tento aspekt a oficiální státní činitelé při oficiálních státních oslavách bezpochyby splní svou státnickou povinnost a patřičně vynesou a vychválí výdobytky získané svobody. Jejich pokusy slavnostním aktem alespoň na chvíli vyvolat tehdejší atmosféru lidového souznění a opojného nadšení z převzetí vlády věcí svých do vlastních rukou však vyzní uměle, formálně a prázdně. Proč? Proč se obyvatelé České republiky asi nebudou spontánně a uvolněně radovat při vzpomínce na událost, po které předtím celá desetiletí marně toužili? Je český národ opravdu tak zapomnětlivý či je natolik přízemní, že si vůbec neváží své svobody? Možná; ale úplná odpověď bude ukryta spíše někde jinde. Uplynulo - a bylo prožito - dlouhých deset let promarněných šancí, deset let střízlivění z krásného snu. Česká společnost se dnes potácí odkudsi někam a není nikoho, kdo by jí dokázal určit jasný směr. Není obecně platného, sjednocujícího, inspirujícího cíle, jedinou nezpochybnitelnou hodnotou je vlastní osobní prospěch. Ze zoufalství této národní nicoty se pak rodí návrhy a hesla jako "urychlený vstup do evropských struktur". Slyš a raduj se, národe český, lék na tvůj pocit marnosti a ztracenosti je znám: jakmile budeš ve strukturách, budeš zachráněn, budeš šťasten. Ve strukturách je spása, ve strukturách je radost. Dříve čekala věčná blaženost v beztřídní společnosti, nyní ve strukturách. Dá se předpokládat, že se čeští politici a publicisté v otázce příčin rozdělí do tří táborů, podle stranické příslušnosti a sympatií: Jedni budou tvrdit, že jim bohužel nebylo umožněno zůstat u moci dostatečně dlouho, aby mohli úspěšně dovést do vítězného konce Velké Dílo Reforem. Druzí vyjádří přesvědčení, že ti první byli u moci příliš dlouho, takže zavedli zemi do takového marastu, že ještě dlouho nebude možné se z toho dostat. A třetí budou hledět na obě strany předchozí se skepsí a despektem, vytýkající jim partajničení a diletantismus, a jako východisko budou žádat návrat ryzí občanskosti a vládu bezpartijních odborníků. Tyto stopy se točí v kruhu, nevedou nikam. Zdánlivá bezvýchodnost je však už sama o sobě východiskem: jednoznačně a naléhavě ukazuje nutnost prorazit tento kruh povrchnosti, hledat odpověď na otázku, proč tomu tak vlastně je. Chceme-li zjistit, co lidé postrádají v nové společnosti, musíme si připomenout, co od ní vlastně očekávali, co si o ní vysnili. Co před deseti lety dosud tak pasivní a trpný lid vyhnalo do ulic, do protestu proti moci? Odpověď je známá: Potřeba svobody. Stav nesvobody za starého režimu byl už nesnesitelný. Svobody bylo nepochybně dosaženo; proč jsou tedy lidé nespokojeni? To je otázka vlastně principiálně nezodpověditelná, obdobně jako antinomie náboženských učení: Když je Bůh dokonalý, jak to, že stvořil tak špatný svět? Přesto však i z této zdánlivě bezvýchodné situace vede jedna cesta: Ptejme se, o jakou svobodu šlo či jít mělo. Může být skutečně pravým něco, co je laciné? Může být pravou svoboda, která se udělí jednou provždy formálním státním aktem a vepsáním do paragrafů ústavy? Svoboda, o kterou není zapotřebí dále pečovat, kterou není třeba pěstovat, kterou není nutno znovu a znovu tříbit a hájit proti tisícům způsobů jejího obejití, zneužití, vyprázdnění, proti naší vlastní lhostejnosti a únavě? Může být pravou svoboda, která se vyčerpá prostě jen puštěním člověka ze řetězu, aniž ho zároveň usměrní korektivem mravnosti? Může být pravou svoboda, která člověku řekne Dělej si, co chceš - a přitom mu nedá nic, čím by tuto nekonečnou prázdnotu bezmezné volnosti mohl vyplnit? Může být pravou svoboda, která člověka odbyde pouhou hrstí paragrafovaných občanských práv, a přitom mu nedá nic obsažného právě jako - člověku? Může být pravou svobodou svoboda bez člověka? Folkový hudebník Jaroslav Hutka byl v emigraci jedním z mála, kdo se nenechali vtáhnout do fakticky povinného bezkritického chvalořečení Západu a jeho údajně dokonalé svobody. Se svou jedinečnou schopností vystihovat věci mluvil o rozlišování mezi svobodou a pouhou volností. Volnost, to je možnost jít, kam chci, dělat, co se mi právě zlíbí. Tato možnost je bezpochyby fundamentální součástí jakékoli skutečné svobody - ale na druhé straně v ní není nic, co by ji odlišovalo od volnosti zvířat žijících v divočině. Naproti tomu svoboda z člověka dělá více nežli pouhé zvíře, zakládá plnohodnotnou a smyslem a cílem naplněnou lidskou existenci. Ona svoboda, kterou před deseti lety vyzískal český lid, nebyla skutečnou, pravou lidskou svobodou, nýbrž pouhou náhražkou, imitací, animální volností pohybu, neomezeností ryze osobních aktivit. Dějinný klam spočíval v tom, že se tato pouhá podmínka svobody vydávala za pravou, skutečnou svobodu lidské bytosti odpovídající plné výši její civilizace. Že se pouhá formálie paragrafovaných občanských práv vydávala za živoucí lidský obsah. Že lidé v tom okamžiku, kdy už sahali po autentické, smyslem naplněné lidské svobodě, se nechali odbýt pouhým laciným, byť jakkoli třpytivým sklíčkem lhostejného: "Ale dělej si přece, co chceš!"   Právo, 1999-11-04, JOSEF POLÁČEK