V situaci, kdy společnost a stát se staly majetkem několika jednotlivců, se člověku zachovávajícímu humanistickou a civilizační tradici říká disident. Je to nenásilná bytost se svědomím. Jeho vina je v tom, že už si nepřeje být povalován proudem, který se stočil do nesmyslna, a jeho naděje je v doufání, že svět ještě nezvlčel a všimne si zoufalé potřeby jednotlivce žít s duší, tělem a tváří. Vzpouzí se nenásilně, protože přistoupit v naší situaci na násilí se stále ještě rovná prohře a ztrátě života, který chceme zachovat. Svět je rozdělen na hromady nepoužitelných zbraní, z jejichž vrcholů jsou vykřikovány reklamním způsobem lži i pravdy, vede se psychologická válka výkladních skříní a vzájemného osočování, že zboží, které se nabízí, stejně není k dostání, na což my, kterým bylo odňato slovo, máme také názor.
  V Čechách se bojuje o právo být sám sebou a moci to říci nahlas. Tato naše historicko-jazyková determinovanost vrhá přes deset milionů Čechů a Moravanů do potencionálního disidentství. Několik tisíc je v tom už reálně. Z nich několik jednotlivců je na tom zatím lépe, neboť úsilím a životem se jejich jména stala pojmy, které by šlo vsunout do slovníku českého jazyka. Zbývá těch několik tisíc, které jméno nechrání, a přesto nejsou ve vězení. Násilí má svůj vývoj. Ve společnosti s určitou úrovní je zkušenost, že přímé násilí, známé ze středověku a rozvojových zemí, může působit opačně a spíše lidi probouzí a sjednocuje. Proto manipulovatel musí měnit takt i okolnosti, abychom se dostali do jiného vztahu sami k sobě a ztráceli možnost sebeovládání a komunikování. Naše tělo je onen rukojmí, skrze kterého se lze vloupat do naší duše a do naší vůle. Civilizovaný člověk se cítí být součástí těla společnosti a ji celou nebo nějaký její úsek pociťuje jako kus svého těla. Proto už nemusí být mučen v temném sklepě. Stačí, když od něj začnou být odoperovávány části jeho civilizované bytosti. Povolání, pověst, domov, rodina, přátelé, zákonné jistoty, zájmy, vzdělání, jméno, možnost tvořit a možnost přístupu k tvořenému. Klasický politický vězeň je spokojený člověk, protože i když jeho biologická část vězí za železnými dveřmi, větší a podstatná část jeho bytosti zůstává na svobodě a stává se dokonce živější, účinnější a výkonnější. Političtí vězni jsou pro mocné překážkou a výbušninou, kterou si kladou pod své křeslo. Jenže to, co dříve bývalo vězením, je dnes už jen posledním stupněm internace. Člověk ještě se svým jménem a v prostředí, které si svým životním úsilím vybudoval, odmítne jít s proudem do nesmyslna. Hrdinně nastaví hruď a vzepře se. Ještě celý s neporušeným civilizačním tělem. V této chvíli tak trochu chce do basy. Ale není zavřen. Je pouze vyhozen z práce. Potom jeho žena. Děti začnou mít patálie se školou. Tedy se hledá hrdě podřadnější zaměstnání. Z toho jsou po nějaké době zase vyhozeni a začíná nesmyslná, grušovsky dotazníková pouť skrze ponížení a nejistotu za jakoukoliv prací. Zde člověk vykřikne, stěžuje si, podpisuje a snaží se dovolat. Daň za tento výkřik je ztráta soukromí, protože od této chvíle domů a do kapes vejdou bezejmenní mužové a chovají se k člověku jako k blíže neurčenému zločinci, který když si to vše nechá líbit, bude na tom lépe. Mizí přátelé, peníze, může dojít k vystěhování, člověku je prošňupána každá část minulosti, aby mohla být zneužita, začne se ztrácet pošta, přestane fungovat telefon, je odebrán cestovní pas a řidičský průkaz, člověk začne být tahán na pohovory na práh věznice a vše se vleče a stává nelogickým a nesmyslným.

Člověk ztrácí svůj svět, své soukromí, své jméno, své zázemí a jemu známá skutečnost se z nového místa začne jaksi měnit a člověk se začne měnit v ní. Je obležen, vyhladověn, vykořeněn, vyřazen a v této chvíli je nabídnuto vězení. Vše vypadá zcela jinak a perspektiva uvěznění je jen další zoufalé zhoršení už dost špatné situace, s možností návratu do ještě bezvýchodnější. Objeví se strach, který se do té chvíle zdál tak vzdálený. Teď už je o co se bát. Člověk přišel o vše a může přijít i o to poslední — o fyzickou blízkost nejbližších a právo rozhodovat nad svými pohyby. Dostavuje se pocit viny, otupení, nechuť, beznaděj, pocit vlastní nedůležitosti a stav trosečnické izolovanosti. Nezřetelná existence na prahu vězení. A tím je zároveň zlomen tiše a bez limitu základní princip civilizace: právo člověka na život. Toto právo se netýká pouze zachování biologického organismu. Narodili jsme se s nadáním vnímat, tvořit a cítit se součástí světa. Nikdo nemá právo deformovat nebo odstraňovat ani tyto orgány lidské bytosti nebo trestat za to, že orgán, jakým je též vědomí, vlastním a užívám. Jediná současná možná obrana je zase jít od počátku, pojmenovávat skutečnost, a tím se jí zmocnit, dělat ji srozumitelnou v proporcích okolí, utřídit pojmy a zřetelně a ve vší širokosti ji vyslovit a tímto vyslovením před zraky světa udeřit násilníka po držce. Umět si najít a vydobýt zpět své tělo.
  Historie složitým a dramatickým způsobem došla k tomu, že druh činnosti vyplývající z nevyhnutelných lidských potřeb sebenalezení byl nazván uměním. Společenská a individuální potřeba umění byla uznána, uzákoněna a pochopena jako samozřejmá. Ale v posledních letech se stala problematickou. Zdá se být zřetelné, že tato deformace se prohlubuje do podoby, kterou mívala jen v dobách nejúpadkovější lidské historie, neboť se zde stala trestnou tvorba, tedy vnímatelné formování vědomí. Nejčistší ze všech je případ Jiřího Gruši, který napsal román, jehož opis půjčil několika přátelům, a za to putoval do basy. Z toho vzniká otázka, zda když se cítí republika ohrožena uměleckou formulací vnitřních a soukromých pocitů občana, jestli už se také necítí ohrožena čirým a neformulovaným vědomím a jestli člověk už není trestán za své vnímání a vidění, tedy za svou gramotnou existenci, za rasu.
  Základ emancipačního národního boje v Evropě byl položen Kostnickým sněmem. Pro nás tragicky. Ale tehdy přece jen bylo oznámeno, že národ se pozná podle jazyka a podle něj se mají určit hranice země. A jistě jen skrze jazyk se cítím Čechem se vším, co k tomu přísluší. A je pravda, že pokud budeme schopni pojmenovat skutečnost a zkušenost naši a světa, potud budeme. Až se nám stane bližším a přesnějším jiný jazyk, rozplyneme se. Toto bylo před necelými dvěma sty lety obrozenci pochopeno, a proto dnes jsme. Do duše se mi vkrádá velmi zlé podezření. Česká literatura a skrze ni živý jazyk jsou pod palbou, jakou od poloviny sedmnáctého století nepamatují. A zásahy proti literatuře a slovu jistě právem pociťujeme jako ohrožení národní identity. Pokud je srozumitelný a v příměru pravdivý můj civilizační rozměr těla, prokrveného živým jazykem, lze i jaksi jinak rozumět pojmu genocida.

20. září 1978