Bylo to v pátek před vánocemi. Zatelefonoval mi dívčí hlas, jestli bych nezahrál studentům v Delftu, ale že se začne až o půlnoci. Dřív nikdo nepřijde. Dobře. V jedenáct mě vyzvedli doma Ardi s Bobem, aby se dostali dovnitř. Nejsou studenti. Ona pracuje ve starobinci, kde baví dědky a babky, aby jim nebyla dlouhá chvíle. On učí handicapované zacházet s nástroji a už po patnácté propadl u řidičáku. Mají domek na hrázi, nevědí, kdo právě sedí ve vládě, a snaží se postát s pomocnou rukou tam, kde je světu těžko. Ona vyslovuje R skoro jako J, on skoro jako G, a je jich vždy plnej barák. Já se jí snažil v autě vysvětlit, že by měla jet jednodušší cestou, ona se na mě nechápavě podívala, a já se omluvil za Čecha ve mně, který pořád radí, jak by to jiní měli dělat líp.
  Klub byl ve starém delftském baráku, který vypadal jako kuří noha postavená do vody, zevnitř zlatě osvětlovaná záblesky zrovna přepočítávaného pirátského pokladu. Na plakát napsali Hudka, ale někdo to D přeškrtnul a napsal T. Barmanka říkala R po anglicku a oprava na plakátě jí nešla z hlavy.
  „Tebe tady znají?” a podala mi pivo.
  „Asi jo. V Delftu hrávám.”
  „Já přijdu jenom sem a tady jsi ještě nehrál, že ne?”
  „Holanďani sedí doma. Dobyvatel musí táhnout barák od baráku,” smála se a podala mi druhé pivo.
  Začal jsem o půl jedné. Do barové místnosti pod střechou se vešlo asi třicet lidí a ještě trochu diskotékové muziky z přízemí. Ale ani muzika, ani já jsme nerušili. Lidé seděli a naslouchali obojímu, snášenliví a nebolestínští. Po hodině jsem udělal přestávku. Několik diváků mi přineslo pivo s poznámkou, že je to hezký. Střapaté a strakaté děvče na barové stoličce s ráčkovacím R se podivovalo, že už patnáct let nedělám nic jiného než písničky, dlouhán s ulízanými vlasy vedle ní a s R jakoby ťukaným na bubínek si snažil představit to Československo, kde se o písničky zajímá i policie. Na druhou půlku se publikum vystřídalo a kolem třetí jsem to za radostných výkřiků zapích. Pak za mnou přišel člověk s R jako Němec od Kolína a radil mi hrát méně holandsky a víc česky, pak přišla holka s rotterdamským R a drmolila, že je šťastná, že zpívám holandsky, že by to mohla poslouchat pořád. Blonďatý hromotluk s dobráckýma očima a s R podobným spíš Ch na mne spustil, jak jsem to vlastně myslel s tou písničkou o míru, jestli jsem pro to, aby se tu rakety instalovaly.
  „Ale ty rakety jsou snad jen důsledek toho, že je Evropa rozdělená a pokud se nespojí, není pro nikoho šance na mír.” On se nad tím zamýšlel. Jenže západní nemocí je, že se žije přítomností, která se nezdá mít návaznost na minulost, a v rámci jakési tolerance se zdá příliš fantaskní, že by se mělo v Evropě něco předělávat.
  „A lidi na Východě by chtěli změnu a nebo to chce jenom pár intelektuálů jako tady?” zeptal se po demokraticku a já se přistihl, že vlastně nevím. a svoje zlé tušení, že změšťáčtělé obyvatelstvo obou částí Evropy možná o žádnou změnu nestojí, jsem neřekl. Pak přišla Nanda s Dirkem a bylo po debatě. Bydlí pod námi a jsou nám už pět let domácími a život nad nimi je život na časované pumě. Nanda je příběh, jak se z tygřice stala kvočna, Direk je příběh, jak se z nesmiřitelného levičáka stal obávaný šéf firmy. A to vše za pět let se všemi pohromami, které zažili od nás a my od nich. Direk dnes organizoval pro zaměstnance večírek.
  „Víš, Jaroslav, že já nemám žádný šaty,” říkala Nanda s úplně českým R, „no a tohle jsem koupila dnes odpoledne, abych nevypadala před Dirkovejma zaměstnancema blbě. Oni mě předtím ještě neviděli a představ si, že všechny manželky přišly v kalhotách, aby se přizpůsobily Dirkovýmu světovýmu názoru. Víš, jak mi bylo? Poprvé v šatech a ještě ke všemu jediná? No a pak se Dirkovi smáli, že tady v zimě nosí bílej oblek a celý dva roky v Saudský Arábii nosil černej…” a zbytek jsem nerozuměl. Direk mi jednou říkal, že když jede vlakem a vlak zahne, on jede ve své fantazii dál rovně, že tedy má pro mne a umění pochopení. Má ve sklepě bubny, do kterých ho slyšívám v noci bouchat. Koupil je náhodou, protože byly levné. Direk se přimotal se dvěma sklenicemi něčeho fialového a říkal se svým R vyráženým odněkud z paty, že nic barevnějšího už neměli:
  „Fantastický! Já si myslím, že Holandsko je nejfantastičtější země na světě! Takovou svobodu nemají nikde!!” Vstal jsem a šel se zachránit na záchod. Od probuzení ho pronásleduje úžas k Holandsku, které k němu většinou není přátelské. Pohromy, které ho potkávají za měsíc, by vydaly mnohým na život. Ale nepřestává věřit. Když mu po návratu ze Saudské Arábie nedali věci, protože celníkům kompjútr na letišti žaloval, že není přihlášený na radnici v Rotterdamu, a pak na něj ještě dali na té radnici žalobu, že už devět let bydlí nelegálně ve svém domě, přišel nadšeně k nám a prohlásil, že taková svoboda je jenom v Holandsku, že totiž naše nájemnická legalita je tak mocná, že by nás nemohl vyhodit, i kdybychom tři roky neplatili činži. Měsíc nato přestavoval se svými kamarády dům a od té doby nejdou ve všech poschodích pořádně zavírat dveře. Při návratu ze záchodu jsem viděl Dirka tančit mezi stoly a projevovat návštěvníkům svou lásku a bál jsem se, že mu zase někdo nabije. Nanda mi pak zdlouhavě vyprávěla, jak nechala děti u kamarádky, která si zajela do Indonésie pro dítě, které si donesla rovnou z porodnice. Pak přišla barmanka s hřejivýma očima, všechny vyhnala a mě si tam nechala, aby mi zaplatila a popovídala si. Její máma je Španělka, ona studuje historii a dnes se nikdo o nic nezajímá a nikam nechodí. Opíral jsem se o klavír, který sem stěhovali oknem, okolo stály rozházené bílé zahradní stolečky a židličky a z nečekaných míst stále svítily lampy namířené do různých směrů a výsledek toho všeho byla pohoda. Lidé odešli, ale opuštěnost se nedostavila. Zde si žijí místa nezávisle na člověku. Lákavá pohostinnost předmětů a prostorů, která nevyžaduje hostovu vděčnost ani přítomnost. Mimočasová jedinečnost bez nároků na rozmach. Zoufalství pro básníky a reformisty, tichá radost pro malíře zátiší a chytače lelků.
  „A jdeme do parku, tam je podnik, kterej nikdy nezavírá,” říkal Direk před našima, kde už netrpělivě postával, než mě Ardi s Bobem zase přivezou. „Já si myslím, že Rotterdam je stejně světové město,” dodal. A tak jsme šli. Bylo k páté a já si světovost představoval stále spíše jako nedosažitelnost, on ji viděl na dohled v parku za dvěma zvedacími mosty.
  Ten náš Rotterdam je v noci vesnicky tichý, park je opuštěný a uprostřed stojí zase ten holandský barák z papírových stěn podepřených velkými okny, dům, který střízlivě oznamuje, že vše, co dům potřebuje, jsou dveře, okno, střecha, ale architekt je zbytečný. Uvnitř domu byl sál rozpůlený pódiem, za sálem jeden pult na pití a druhý na jídlo do ruky a všechny prostory jakoby zebrovitě natřeny jasnými fleky světelných pruhů, ve kterých se pohybovali lidé všech barev, věků, oblečení a délek vlasů, od vláčných míšenek po hranaté Holanďanky z chudinských čtvrtí a naopak. Nebylo nic, co by lidi spojovalo, kromě toho, že si nevadili. Prťavej Ital z Neapole si mi stěžoval, že vláda nesmí státním úředníkům snižovat platy, a chtěl dát všechny vlády do basy a tam umlátit.
  „Co asi všechny ty lidi dělaj?” ptal se udiveně Direk.
  „Nic,” říkám nějak se zalíbením.
  „Fantastické! To je možné jenom v Holandku!” a jde tančit, než ho zase Nanda z parketu vyhodí, protože šlape lidem na nohy. Kolem šesté jsem už naplněn, nasycen a unaven. Jdeme domů. Direk přede mnou funí a rozhlíží se, Nanda mu vyčítá, že už by se mohl naučit konečně mezi lidma tančit. Neví, že by to byla jeho smrt. Okolo je tma a zamrzlé kanály. Park leží pod hrází i pod hladinou řeky. Za týden budou vánoce. Dívám se na nebe. Pásy rychle letících mraků se protahují mezi hvězdami a mně se zdá, že jsem nebe už roky neviděl. S podivným klidem v duši prožívám mír. Mír být sám sebou a pro sebe, mír svého R, mír půvabné a komické individuálnosti. Mír Západu. Mír, který se nebojí své živočišné osamělosti. Ach bože. Revoltovat proti smrti nebo se oddat svému životu? Zůstanu cizincem. Tím, kterým jsem se stal pozvolna už v dospívání. Cizincem zápasícím o pojmenování, které má být spíš slyšeno jako volání o pomoc. Budu se dále děsit míjení a dále jen míjení vyslovovat.

28. ledna 1984