- Český rozhlas Vltava (M. Myšička) 6. 1. 2017 (Dva fejetony: Erasmova cena a Klíč od města)
Jelikož jsem třicet dvě léta prožil v Československu s přesvědčením, že se nikdy za hranice nepodívám, je mi čas od času nějak divně, že jsem tu a jaksi nenávratně nejsem tam. Teď, po dvou měsících v Berlíně, sedím už zase týden doma v Rotterdamu a v pondělí jedeme bezcílně stanovat někam do Pyrenejí, vlastně jen proto, že se nám zastesklo po skále a potoku. Do života zase vstoupila normalita a exotika se vynořuje na jiných místech. To když člověk někde zaslechne češtinu nebo píše takovýhle fejeton. A ne že by problémů s emigrací ubývalo. Pouze se staly normálními. Člověk prošel mlhou prvních let a nedošel do nového světa, ale zase jen do světa normálního, s celou tou nudou všedních dnů a zvláštností svátků. Z absurdního pendlování mezi bezhraničným neštěstím a hysterickou nadějí se vrací zase ten domácký pocit nespokojenosti právě s touto normalitou no a v tom už se dá zase žít. Trvalo to dlouho, ale vím, kdy to znovu začalo.
Před třemi lety, začátkem prosince, odjela Dana do jižní Francie na svatbu své sestry, Já nechtěl. Měl jsem už jenom pocit, že ve mně všechno umírá a nic se nerodí a chtělo se mi umřít s tím. Bylo mi na blití ze lží Západu i Východu a nový jazyk mi byl nezdolatelnou překážkou. Kontakty s Československem i s místním západním krajanským světem odumřely a já se nenáviděl za svou samotu a neschopnost. Každou noc mě pronásledovaly představy, že mi někdo usekává nohy a ruce a rve střeva z břicha, ve snech jsem prožíval všechny druhy mučení, ale ani tam jsem neviděl toho, kdo mi to činil. Jen jsem prožíval své mrzačení a i v tom jsem byl osamocen. A když Dana odjížděla, vyhovovalo mi to. Dokázali jsme tehdy proti sobě mlčet a to dělalo celou situaci ještě nesnesitelnější. Nedokázali jsme si pomoct a nebylo možno se odloučit. A zase se blížily vánoce a já si každou noc přál se už neprobudit. A vzpomínka, že kdesi v jakési zemi a v jakémsi velkém městě je ještě stále množství lidí, kteří se zajímají o mne a moje písně, byla jen jakýmsi ironickým výsměchem. Cítil jsem se podveden a lekal se pomyšlení, že to všechno může být jenom moje vlastní vina. A tak jsem seděl doma, kde se mi nechtělo být, ale nebylo kam jít. Žil jsem už dva roky ve městě, do kterého jsem stále ještě nedokázal vstoupit. Druhou noc, co byla Dana pryč, jsem přece jen vyšel. Nebo spíš vyběhl.
Rotterdam, kromě toho, že je to největší přístav na světě, je taky jedna velká vesnice, postavená z nízkých domků a sousedských vztahů. Omamné velkoměstské odcizení zde neexistuje, jen hřejivé i lepkavé přátelství vynucené bydlištěm, povoláním a stabilní hospodou. Člověk může žít jen v úzkém kruhu anebo nežít.
Běžel jsem jako šílený zamrzlým a prázdným městem, běžel jsem taky mrtvou a opuštěnou ulicí, kde se rok předtím přítel a kolega Hvězdoň ze zoufalství oběsil. Záviděl jsem mu a sebe jsem obviňoval ze slabošství, že bych nedokázal ani to. Vešel jsem do několika hospod, kde rotterdamský měšťák a hokynář pije malé pivo a srší lokálním humorem a nechává se ohlušovat blbou hudbou, která se všude prodere, pro kterou ani železná opona nikdy neplatila a platit nebude. Pak jsem si dal konečně pivo v té jedné intelektuálské hospodě, kde sice řvala muzika, pro kterou železná opona platí, ale která na této straně Evropy není symbolem svobody, ale zase jen příslušnosti k jakési další společenské vrstvě. Pro Čecha je holandská hospoda tragédie, neboť se tam nedá slovo ani slyšet, ani promluvit. Člověk může jen obzírat a být ohlušen. Tedy jsem seděl se svým malým pivem na židli, která nepatřila k žádnému stolu, ohlušen hudbou a pocitem, že všichni ti magazínově oblečení cizinci se na mě nenávistně dívají a jen čekají, kdy už zase konečně odejdu tam, kam patřím. Každý si má přece najít své místo. Pak dokážeme být spokojení a tolerantní. Netušil jsem tehdy, že ti lidé jsou stejně nešťastní jako já tehdy, pouze s tím rozdílem, že si už zvykli, že se v tom narodili, že se jim to stalo normálním, že jsou přesvědčeni, že to jinak nejde, neboť jinde je ještě k tomu všemu hlad a nesvoboda, jak se o tom denně píše v novinách. Vypadl jsem znovu na ulici, jako kdybych byl vykopnut.
„Jdeš se mnou?” zaslechl jsem měkký dívčí hlas. Vedle mě stála škaredá, pomalovaná, mladá prostitutka, která se třásla zimou.
„Proč?” zeptal jsem se zmateně.
„Venku je zima. Můžem být někde hodinku příjemně v teple.”
„No já nevím. Já jsem ještě s nikým, no myslím s někým jako jsi ty, nebyl.”
„Já už tady mrznu dvě hodiny a taky bych šla nejraději domů. Máš 75 guldenů?”
„No to mám. Ale to je přece všechno tak nenormální, tak podivný.” Podívala se na mě nechápavě.
„Co je na tom podivnýho? Že jdeš se mnou? To je snad úplně normální. Je to jenom tady k tomu hotelu,” ukázala asi o sto metrů dál. „Tam se můžem ohřát a bude nám dobře. Teda jdeš?” a naznačila pohyb tím směrem.
S jakousi hořkou ironií jsem si uvědomil, že v tomto městě se mnou mluví už jenom kurvy. Pohnul jsem se a bylo mi, jako by mi celý svět ujížděl pod nohama a já to nemohl zastavit, a jediné, co mě absurdně hřálo, byla její ošklivost a nepřitažlivost. Tuto pravdu tedy žiju! Co to všechno znamená a kým to vlastně jsem?
Vešli jsme bočním vchodem do hotelu a zastavili se v prvním patře před zamčenými dveřmi.
„Kruci fix! Musím jít pro klíč! To stojí dvacet guldenů. Máš je?” Vytáhl jsem stovku. Odběhla s ní, vrátila se s klíčem a ručníkem, vpustila mě dovnitř a řekla, že hned přijde. Sedl jsem si v tlusté prošívané bundě na židli vedle široké postele pro dva a měl jsem náladu jako tahle hotelová místnost. Prázdnota, neosobnost, opotřebovanost, levnost a dočasný pronájem. Žiju dočasně ve svém těle a nepatří mi, už ani o něm neumím rozhodovat. Zapálil jsem si cigaretu a neuměl si představit, co bude následovat. Začalo mi být v bundě horko, ale nesvlékl jsem ji. Zapálil jsem si druhou cigaretu a pak třetí. Když jsem v popelníku viděl svůj čtvrtý vajgl, začal jsem být nervózní. Jak to všechno trvá! Všechno! Rozepnul jsem si bundu, vstal a začal se procházet po místnosti. A najednou ze mne spadl balvan. Ježíši Kriste, ona zdrhla, kurva jedna! a začal jsem se smát. Lehl jsem si pohodlně na širokou postel a zapálil si další cigaretu. A celou hodinu mi teď tahle místnost patří! Pak mě přijde někdo vyhodit. Co řekne? Začnu se s ním přít, že jsme nedostal zboží, které jsem si zaplatil, a co je to vlastně za podnik? Ha! A rozesmál jsem se na celé kolo. Pak jsem vstal.
„Před půl hodinou si jedna holka tady vyzvedla u někoho klíč. U koho?” zeptal jsem se výhružně vrátného v nočním podniku v přízemí.
„Myslíš klíč od pokoje? To bylo u mně.”
„No a kde je ta holka? Zaplatil jsem jí a ona už se neobjevila.”
„Tu já neznám, ta tady nepracuje.”
„A jak to, žes jí dal klíč od pokoje, když ji neznáš?”
„No, ona sem občas přijde, ale já vůbec nevím, kdo to je. Sem chodí spousta takovejch holek. Tys ji potkal na ulici?” zeptal se jízlivě.
„Neříkej, že dáš klíč nějaký, kterou neznáš,” řekl jsem nabroušeně a najednou jsem si s pocitem závratného štěstí uvědomil, že moje holandština už je přece jen tak daleko, že se dokážu pohádat i s vrátným od bordelu. Rázem se mi vrátila už dávno nepoznaná sebejistota.
„Tak tedy buď dostanu tu holku, anebo prachy zpět!” oznámil jsem rozhodně, aniž jsem to tak myslel.
„Říkám, že ji neznám. To si na ni musíš počkat tam, kde stává.”
„Tomu celýmu nevěřím. Ty ji znáš. Neznámýmu bys klíč nedal.”
„A kde je vlastně ten klíč?” zeptal se teď věcně.
„Jakej klíč?” otázal jsem se zase tentokrát já ironicky, neboť jsem ho držel v kapse.
„No, přece ten klíč od pokoje!”
„Už jsem to jednou říkal: Odemkla, odešla a já bych rád věděl, kam.”
„A klíč tam nenechala?”
„To mě vůbec nezajímá. Já bych pouze rád věděl, kam ona s mejma prachama zmizela.”
Šli jsme nahoru, já vzal ze stolku cigarety a strčil je do kapsy ke klíči. Vrátný prohlížel z obou stran dveře, pak pokoj, pak vešel ještě do vedlejší místnosti a pak se vrátil se vzteklým výrazem.
„Tak kde je ten klíč? Musí tady bejt!”
„No asi si ho odnesla,” říkal jsem pobaveně, opřenej o futro.
„To není možný! Vždycky ten klíč nechává ve dveřích!”
„Teda ji znáš? Tak mi můžeš říct, kde ji najdu.” Vrátný se na mne dlouze podíval. Já se stále ironicky usmíval. Byl mladší a menší. Díval se na mne mlčky a kalkuloval šanci první rány proti někomu, kdo drží v pěsti klíč. Ten už nedostane. Ironicky jsem se usmíval a ani mi to nestálo za to vytahovat ruce z kapes. Pak sklopil oči a beze slova zmizel z ringu. Scházel jsem pomalu ze schodů a velmi blahodárně cítil, že proti mně opravdu neměl šanci. On nemohl chápat, co jsem všechno prožil, ale ve svém pasáckém mozku dobře cítil, že by si to odnes. Na ulici jsem šel pak pomalu, s mírem v duši a bez ohlédnutí a věděl velmi dobře, kudy i kam. A v kapse jsem si hřál klíč od města.