- Český rozhlas Vltava (M. Myšička) 6. 1. 2017 (Dva fejetony: Erasmova cena a Klíč od města)
Jsou dva české národy. Ten před rokem 1968, nadějně se vzbouzející z klackovité puberty padesátých let, a pak ten druhý po roce 1975. Z rozumu oženěný s realitou. Mezi tím zeje temná a krutá propast normalizace, kterou kdosi aktuálně nazval Biafrou ducha. Ale i tehdy se podařilo několika zpěvákům s kytarou po nejisté a krkolomné lávce několika set koncertů převést orvané tělo opuštěné milenky svobody z jednoho národa do druhého. Pak začala i chráněná disidentská zvířata obdělávat vlastní záhumenek a stavět samizdatové stodoly na petlici a jejich stínová těla, prodlužovaná nízkým východním sluncem, vrhala na západ jasnější obrysy. A jiní osamělí a zaražení chodci pocítili hlínu pod nohama i marnost čekání. Vypukla nová epocha a v ní jsme pak všichni splynuli v tělo, které se začalo těžkopádně pohybovat ve svědomí národa druhého, toho po roce 1975. Ale i to že je dávno. Zase jedno desetiletí uplynulo a naděje sice neumírá, ale ani nežije.
Sedíme s Vlastou Třešňákem ve stínu Havlova těla, dopadajícího do mého bytu v Rotterdamu. Je už daleko po půlnoci. Mlčíme. Zítra má být zde v katedrále předána Erasmova cena. Jestli Havlovi nebo Chartě, to není zcela jasné. Erasmova nadace, holandská vláda, parlament a veřejné mínění se na tom tak úplně neshodli. Vládní hokynáři byli pro to, zachovat s Hradčany atmosféru dobrých ekonomických vztahů, lidé čtoucí také něco jiného než burzovní zprávy nechtěli Chartu coby Jonáše hodit přes palubu. Cena Havlovi byl tedy únosný kompromis. Havel ale napsal, že ta cena je stejně pro Chartu. Hokynáři rozhodli, že toto se tedy nebude číst nahlas. Nastal druhý, oboustranně užitečný poprask. Takže se poprvé bude předávání ceny účastnit královský dům i s královnou, a tak se mnoho Holanďanů také dozví, že Erasmova cena vůbec existuje.
„Máš sako?” ptám se Třešňáka.
„Půjčil jsem si. A ty?”
„Koupil jsem si za čtyři guldeny u Armády spásy.” Zase mlčíme. Blbě jsme se narodili. Příliš pozdě pro pravou proletářskou minulost, pozdější kravatovou protireformaci i pro ona stínová těla. Dnes večer byl slavnostní večírek na spřátelení holandských politiků s českým angažovaným exilem. Byli jsme tam pozváni také, za tamty zpěváky s kytarou. Žádná strana nám nenaslouchala. V propasti normalizace se to rozléhalo mocněji, ale také jsme hráli někomu jinému. Najednou se český angažovaný exil zvedl a že by se šel někam najíst. Holandská politika zůstala překvapeně zase jen sama se sebou. O českých večírcích slyšeli jiné pověsti. Exulantům se ale zdálo, že se dá ožít jen s plným žaludkem. Česká politika pochodovala zase jen do hospody. Tam jsme jedli maso ze zahraničních krav, vyprávěli si vtipy z podkarpatského chovu a na konci se nemohli úplně dohodnout, kdo to zaplatí.
„Víš,” přeruší Třešňák ticho, „ten Havel je fakt dobrej kluk. Známe ho, ne? Z padesáti procent je náš, těch druhých padesát patří jim.” Dohodnuto. Jdem spát.
Ráno vstává Dana rychle, já se loudám. Z dalších dveří vychází rozespalý poslanec Horáček. Shání se po žehličce. Toho se halt Češi už nezbaví, i když zezelenají. Mezi lepší lidi musí jít oblečeni jak na balkánskou svatbu nebo na vesnický pohřeb. Bílá vyžehlená košulenka a černý oblek.
„A kdyby si něčeho všimli, řekni, že spíme. To oni pochopí,” říkám na rozloučenou Daně. Horáček nás nechápe, ale nic mi nevymlouvá. Odcházejí a Třešňák si staví vodu na čaj. Sedíme a kouříme. K nedaleké katedrále přijíždí konvoj s královskou rodinou. Policajti i královna se usmívají.
„Zastavíme se pro Ivana,” říká Třešňák a natahuje si bundu. Policajti si stahují slavnostní rukavice. Ivan je horník, který už rok a půl čeká v Rotterdamu na politický azyl. Ještě si tak dva roky počká. Nesmí zatím pracovat. Tak piš, řekl jsem mu. Napsal román Pestré vrstvy. Je náš na sto procent, tak mu to asi nevydají. Připojuje se k nám a míříme k prvnímu bazaru, jak jsem včera v noci slíbil. Přeplněná katedrála povstává a prostřední lodí vchází královská rodina, holandská vláda, atomový fyzik se ženou a herec Tříska. Královna se dívá na skupinu pohřebně oblečených Čechů. Procházíme prodejní halou s průmyslovým odpadem. Kupuji si za gulden velký plátěný pytel, klukům se tu nic nehodí. V katedrále jsou předneseny úvodní projevy. Atomový fyzik ztělesňující Havla občas prohodí s královnou tiché srdečné slovo. Sedí vedle sebe. Ukazuji klukům mohutnou sochu Pieta Heina. Pirát, pak admirál a vynálezce akcií. Před rokem ho hokynáři z naší ulice slavnostně otočili, aby ukazoval kamsi na moře, a ne do vnitrozemí. Říká se tomu pouliční demokracie. Teď tedy k nám stojí pirát prdelí. Ukazuju klukům větrný mlýn. Před rokem tam byla ještě malá středověká ruina. Uklidili ji a postavili mlýn nový, dvakrát tak velký, aby bylo vidět už z dálky, jaká je to památka. Vedu kluky k Armádě spásy ve Španělské ulici. Princ Bernhard mluví o porozumění v Evropě. Hluboce smysluplně a moudře. Pak bere cenu a sestupuje ze svého místa. Atomový fyzik povstává. Vystupujeme po několika schodech do kumbálku necpaného starým oblečením. Třešňák usmlouvá zimní bundu na dva guldeny a já si s babama notuju, že ten dřívější obchod byl lepší. Máme tam odtud nábytek i oblečení. Dochází k předání ceny a nastupuje herec Tříska. Jsme už zase na ulici. Třískův dramatický přednes Havlovy děkovné řeči se hezky rozléhá středověkou klenbou. Při zmínce, že Havel tuto cenu chápe jako cenu Chartě 77, se ozve bouřlivý potlesk. Královna se usmívá, ministr zahraničí se mračí a Češi se rozhlížejí po dunících prostorách. Havel ještě vzkazuje, že je blázen a ať jsou všichni blázni a že Evropa je duchovně nerozdělitelná. V bazaru dědků s doutníkama si chce Třešňák koupit štětce na malování. Dědek si nás prohlídne a odmítá pustit za regály. Třešňák mu ukazuje deset guldenů a dědek povoluje. V katedrále zní Suita pro varhany od Františka Tůmy. Ještě vstupujeme do bazaru pro hudebníky. Ivanovi to moc neříká. Angažovaný exil vstupuje podle seznamu ke královně. My na seznamu nejsme. Po katedrále jsou rozmístěny misky s pečivem a servírky roznášejí červené a bílé víno. V roce 1566 vyčistil holandský lid revolučně kostely od ozdob i obrazů, takže si tam dnes člověk připadá jako v tělocvičně, s tím rozdílem, že v tělocvičně se nekouří a nepije. Třešňák jde do bufetu na izraelskou šoarmu, my s Ivanem si sedáme do hospody vedle. Hospoda je vyzdobena jako přeplácaná barokní kaplička. Možná tu výzdobu tehdy nezničili, pouze přenesli. Černoch za barem je očividně potěšen, že jsme také cizinci. Poslanec Horáček vysvětluje královně program Zelených. Dávám si svého panáka. Vstupuje květinářka odvedle a pije totéž. Má pěknej zadek, směje se a běží zpět ke květinám. Ke katedrále jsou přistaveny autobusy a hosté jedou o několik ulic dál na slavnostní oběd na radnici. Dana přiděluje kamarádům naše dvě místa. Na obrovských tabulích uprostřed chrámově vyzdobené radnice je studený bufet ve stylu holandských zátiší vrcholné klasické doby. Před začátkem jídla je chvíle ticha pro ty, kteří se před jídlem modlí. Třešňák si pochvaluje šoarmu a lituje, že ve Frankfurtu nic takového není, Ivan, který nesmí za hranice a musí se každý týden hlásit na policii, se usmívá, já sleduji květinářku, jak na baru aranžuje čerstvé květiny. Na radnici se vedou projevy. Pavel Kohout upozorňuje na autora české hymny Škroupa, jehož hrob jsem mu v úterý ukázal. Divné jsou cesty autorů českých písní. Před dvanácti lety jsem napsal písňovou odpověď na otázku Kde domov můj? Teď je mi trochu divně z toho, že jsme se se Škroupem sešli v tomtéž cizím městě. Nad hodovními stoly visí Havlova věta: Ať si jde každý svou vlastní cestou.
„Nešli bychom někam do kina?” navrhuje Třešňák.
„To bychom museli do centra.”
„Tak si pučíme nějakej film.” Bloudíme po videotéce. Třešňák vybírá film a mě si zapisují do kompjútru. Dana jednou koupila vložky do bot, ty přišly do slosování a my vyhráli video. Používáme ho jako ukazatele času. Na tiskové konferenci se začínají říkat chytré řeči. Taky bych jim něco chytrého řekl, ale takhle je to lepší. Člověk se pak stydí, když to čte v novinách.
Doma si dáváme panáka, polívku a zasunujeme kazetu. Na obrazovce se objeví titul „Dobrý, zlý a ošklivý” a v tom okamžiku vystupuje po schodech Dana se dvěma exilovými papaláši. „Tož a teď zme s filmem v řiti,” říká Ivan a den se zase nudně táhne ve vtipné české skupině.
Večer, při hostině na rozloučenou, se ke mně otáčí jedna Holanďanka.
„Proč jsi tam nebyl?”
„Abychom si zachovali svět barevnější,” odpovídám s úsměvem. Rozhlíží se, kývá, zdá se, že chápe.
Druhý den hraju v jednom městečku a Třešňák s Ivanem nechtějí, protože je to holandsky. Půjdou do hospody sami a povede Ivan. Vlezou někam, o čem jim není hned jasno, jestli je to hospoda nebo bordel. Majitel se jich ochotně ujímá, oni naznačují, že s penězi je to horší, že jsou Češi.
„Teď tu dostal jeden Čech Erasmovu cenu,” říká majitel hambince.
„Kvůli tomu jsme tady,” odpovídá Třešňák.
„To nikdy nezapomenem! Čechy a Havla my v Rotterdamu nikdy nezapomenem!” řve majitel. „My taky ne!” řve Třešňák.
„A znáš toho Havla? Osobně?”
„Je to kamarád, telefonujem si spolu.”
„Tak hele, tady je moje adresa. Kdykoli Havel přijede do Rotterdamu, má u mě postel! Kdykoliv! To mu vyřiď, ať to ví!” Třešňák strká adresu do kapsy a v noci mi ji ukazuje. Těch našich padesát procent je oceněno též.