V pátek 6. ledna 1978 filozof Ladislav Hejdánek ztratil botu. Stalo se to na dvoře. Byl vytažen ze zaměstnání, tažen za rukávy montérek po zemi, kopán a tak ztratil botu, kterou už nenašel. Státní bezpečnost ho táhla na výslech. Byla jedna hodina. Kdyby byl někdo filmoval, co se dělo dalších osm hodin, tak by natočil příběh, o kterém by se jistě diváci dohodli, že patří do doby trochu jiného socialismu. Na filmu by se objevil i policejní kameraman, který nafilmoval ubohou a směšnou ruinu člověka - podívej diváku, jak vypadá ten mluvčí Charty 77! Odporné, viď!
  Tentýž den, rok předtím, byli nafilmováni jiní čtyři. Tři spisovatelé a herec. Vezli svou petici do vlády, ale než dojeli, byli dovezeni do úřadoven ministerstva vnitra a petice jim byla odebrána. Proto se asi vláda nedozvěděla, že jí občané vezli nějaké psaní, a tak nedošlo k žádanému dialogu. Zato začala nová kapitola dialogu občanů s policií. Ze společnosti se oddělila dvě tělesa značné váhy a začala, těsně k sobě přimknuta, kolem sebe kroužit. Těleso Státní bezpečnosti a Charty 77. Možná jsou to jen rub a líc naší národní měny. Možná je to ono biblické oddělení noci ode dne, aby už déle nebyla tma nad propastí. Možná je to utkání ducha a hmoty. Nevím. Ale fauluje se v něm! K prvnímu výročí zabavení textu Charty 77 vezeného vládě byl policií zkopán její mluvčí dr. Hejdánek. Předešlý mluvčí, profesor Patočka, šel z výslechu do nemocnice, kde zemřel. Tehdy i spisovatel Pavel Kohout utržil pár kopanců. Podivné argumenty pro dialog. Ale kopnout do mluvčího ve výroční den Charty je víc než symbolické. Charta také žádala svobodu od strachu. Snad k tomu teď dojde samo od sebe, protože se zdá, že se už nebudeme mít o co bát, že bude ztraceno vše. Že projdeme tou podivnou mezí, za kterou se dá už jen získávat. Ale stejně. Kopat do filozofa ve dvacátém století - vlastně proč ne? Už se to dělo. Nevím, kde pořád beru dojem, že zrovna tohle století by mělo být nějak lidsky posvátné. Snad se mi to zdá proto, že v něm lidé tak strašně trpěli. Děly se dvě nejděsnější války. Epiktétos tvrdil, že vše, co lidé dělají, dělají proto, že to považují za dobré. Každý však vidí dobro v něčem jiném a to je celá tragédie. Ale přece jen. V lidském světě platí jakási dohoda, alespoň vkusu, že kopat do filozofů není dobré. Ale jak vidět, jsou lidé, kteří to za dobré považují. Jinak by to nedělali. Je to dobro mocnějšího. Kdo považuje moc za dobro, musí mít dojem, že vždy, když moc a sílu předvede, děje se dobro. Proto mocní s nelibostí nesou na tomto světě přítomnost nesilného podivína, který mluví o krátkosti života, o vesmíru, času a relativitě věcí, o pošetilosti a moudrosti, o marnosti a smyslu krásy i života, o iluzi moci, o pomíjivosti síly a nutnosti zastat se slabých a bezbranných. Který mluví o tom, že hodnota není ve věcech, ale v člověku. Takovému podivínovi říkáme filozof. Jde životem na vlastní pěst a nastavuje zrcadlo. Říká, že skutečný zápas se odehrává v srdci a skutečná moc je ve vidění. Vymyslel pravdu, to podivné slovo, které znamená hledat a tvořit takový svět, ve kterém by byl život méně marný. A zde se cítí vyznavač síly ohrožen, protože se na světě objevilo cosi, co nejde ani přikrýt, ani se toho zmocnit. Filozof odhaluje pravdu, a ta, jednou vyslovena, není už ovladatelná ani skrze filozofa. Stává se skutečností, prochází neporušena staletími i režimy a to je k vzteku. Filozofa lze napojit jedem, přibít na kříž, upálit na hranici nebo nakopnout, ale pravda se už dávno rozběhla, rozsvětlila se, setkala se se skutečností a spojila se s ní v jeden celek.
  Dialogy s policií jsou dlouhé, podrobné, mysticky obsáhlé, nelogické a plné nebezpečných úskalí, děsivé i humorné, ale hlavně vnucené a bezvýchodné. Nikdo, kdo vejde nebo je přinesen či přivlečen, neví, jestli tento den nebo tento rok dojde domů. Nikdo z nás si není jist, když zazvoní zvonek u dveří, jestli je to pošťačka, kamarád nebo policie. Vstoupili nám do života a my jsme vstoupili do života jim. Vzájemně o sobě píšeme. Naše psaní má literární úroveň a touhu osvobodit člověka od stresu, strachu a nepravdy. Policejní psaní nemá literární ambice, je to předstupeň vězení, nahání strach, uvádí nás do stresu a nepravdivého vnímání skutečnosti. My se bráníme. Žijeme život, snažíme se na něj dívat a podávat svědectví. Vidím, že snové historické doby, kdy filozofie byla tak srostlá se životem, že vyznavače síly a moci doháněla k šílenství, nepominuly. Sebevzdělávání je spojeno s nebezpečím, poezie a zpívání je spojeno s nebezpečím, jít si svou cestou je spojeno s nebezpečím, žádat dodržování planých zákonů je spojeno s nebezpečím. Musíme za to platit omezením, sebezapřením, utrpením a odvahou. Ano. Věci samy o sobě nemají hodnotu. Jsou zhodnocovány velikostí oběti, jakou je za ně člověk ochoten dát. Žijeme zase ve velké době. Začínáme být ochotni za knihy, názory, postoje, pravdy a krásu a vzdělání dávat i život. Žití se nám přestává slévat s jeho formou, ale spojujeme ho s jeho obsahem a smyslem. Přestáváme filozofovat a tvořit pro úspěch a odměnu, ale proto, aby byl život méně marný. Zase mezi námi žijí filozofové, kteří jsou ochotni pro svobodu svého vidění držet kopanec nebo víc.
  Nedávno se mluvilo o tom, že morální hodnota Charty 77 je v tom, že je vykoupena ochotou dnes už jednoho tisíce lidí trpět a vystavit se nebezpečí. Má svým obsahem nadnárodní a všelidské poslání i smysl, a proto by nemusela od dobrých lidí pouze přijímat uznání a sympatie, ale sama by mohla uznání vyslovit a udělit. I to je určitá forma dialogu. Kdysi dávno ztratila anglická královna na plese podvazek a trapas byl vyřešen tím, že se v Anglii od té doby dává Podvazkový řád. Je to řád královský a přitom velmi lidský. Proč by Charta nemohla udělovat Řád ztracené boty? Botu ztratil filozof tažený policií po dvoře. To už samo v sobě obsahuje, komu a za co by se dával.

17. ledna 1978