Každá píseň má svůj příběh, svou dobu vzniku a svůj život, delší či kratší. „O čem vypráví zvon” patří do skupiny písní, jejichž témata jsem čerpal u pohádkáře H. Ch. Andersena. Byl to vliv P. Donovana. Jsou to: „Bludičky jsou ve městě”,„Hrob ouhoří”, „Přinuceni k návratu”, „Vzdušné dítě”, „Ještě neklepala pohádka”, „Cesta do země stínů”, „Sněženka” a „Zlý kníže”. Pohádková témata pro mne nebyla útěkem, spíše to byla touha pomocí mýtu vyjádřit a popsat současnost.
  Píseň „Abychom náhodou...” se ještě jednou vrací k tématu, které se mi otevřelo rok předtím písní „Litvínov”. Je psána stejným způsobem, je ale adresnější a tvrdší, je to výkřik zděšení nad tím, že lidé skutečně onu normalizaci akceptovali, že ji akceptovali dál, než museli, že si z této akceptace dokonce začali dělat i životní filosofii. Od té doby se též mluví o „vstřícné předposranosti”.
  „Poklička a pára” a „Tkanička” patří k písním o věcech. Jsou to: „Lžička”, „Kolík”, „Pyžamo”, „Bouračka”, „Kamna”, „Knoflík”, „Papírku bílý”. Tyto písně asi vznikly z touhy znovu se zmocnit toho okolního nejbližšího světa, znovu si sáhnout na to, oč byl člověk okupací a normalizací také okraden. Tyto písničky mě tehdy velmi těšily a těší mě dodnes.
  „Zastánce práva Jáchym” je fragment projektu, který jsme s Třešňákem velkoryse plánovali v roce 1971. Mělo se jednat o jakési konečné zúčtování s kovbojskými tématy. Založili jsme skupinu „Country blues band Já-ne-já-ne-to-ty-to-ty”. Během měsíce jsme složili asi třicet písní, nacvičili je, a než došlo k prvnímu vystoupení, skupina se zase rozpadla. Já si ponechal tři písně: „Zastánce práva Jáchym”, „Hadí rokle” a „Šest ztracených sukní”. Třešňák své písně zapomněl.
  „Es kondor pasa” byla píseň, při které jsem poprvé před sebou viděl publikum řvát i brečet smíchy. Rok 1970 byl rokem celonárodního zoufalství. Já jsem v roce 1969 ještě hrál před tisícovými davy po amfiteátrech, o rok později nebylo kde hrát ani zač jíst. Temná či mystická témata, kterých byly moje písně do té doby plné, přestala být jak pro publikum, tak i pro mne zajímavá. Byly to dny a týdny zoufalství. Po jednom velice depresivním představení na Smíchově jsem se konečně rozhodl k činu, k činu nejzoufalejšímu - že totiž začnu psát srandy. A ještě tu noc jsem napsal ono „Es kondor pasa”. Dal jsem se zase dohromady s muzikantem Hvězdoněm Cignerem a vznikla série písní lišících se od všeho, co bylo napsáno před nimi a po nich: „Es kondor pasa”, „Já mám strach”, „Hanči, čiči a čebabčiči”, „Koulař”, „Hromada smetí”, „Jezevčík zachránce”, „Mojmír a Magdaléna”. Moje tehdejší žena Zorka Růžová napsala „Rozcvičku”, „Tango o Praze” a „Stromek”. Tohle kolo jsme s normalizací vyhráli, a to možná i pro další české písničkaření.
  Kazetu končím písní „Proč, proč”, která též patří do roku 1970. Trvá asi patnáct minut a stala se okamžitě populární. Publikum ji dokázalo celou prořvat smíchy a s nadšením se mnou zpívalo refrény, což do té doby nebylo zvykem. V tom je ta píseň důležitá: zpěv se totiž začal ozývat i z hlediště. Někdy v roce 1970 či 1971 jsem hrál „Proč, proč” na jednom festivalu v přeplněné Lucerně. Textového dohližitele, kterého velké festivaly většinou bohužel měly, jsem ošidil tím, že jsem mu ukázal jen několik nevinných slok s plánem, že se pak vymluvím, že mě ty ostatní sloky napadly rovnou při zpívání. A čtyřtísícový dav se tak rozradoval, že nebyl k utišení. Byl jsem přesvědčen, že je to mé poslední vystoupení, ale že stálo za to. Nebylo poslední, ani mnoho pozdějších podobných.