Toto je poslední z desíti kazet Rychty 74, skutečné zkameněliny, vyhrabané ze sutin komplikované minulosti.
  Atmosféra strany A je zde trochu jiná než na předešlých kazetách, i nálada mého promlouvání, a je to proto, že nejde o nahrávku Rychty 74, ale je to natočeno o půl roku později v sále Tesly v Čáslavské ulici, kam jsme se po jedné sezóně na Rychtě všichni přesunuli. Pak jsme se na sezónu 1976/77 ještě jednou vrátili na Rychtu.
  Písně „Já mám strach" a „Mojmír a Magdaléna" pocházejí zase ze spolupráce s Hvězdoněm, kdy jsem byl donucen psát na nesmírně rozvětvené melodie. Ale nakonec jsem to zvládl a vznikl myslím docela zvláštní druh písní s velmi komplikovanými absurdními ději v téměř románovém rozsahu. Obzvlášť jsem býval pyšný na píseň „Mojmír a Magdaléna". Na té jsem si dal nesmírně záležet, je to takové svobodné rozvíjení blbostí držené dost pevným plánem. Byl jsem na ni pyšný i jako na literární skvost. Češi bohužel dnes nemají literární kritiku, a když, tak velmi zaostalou, takže tvorba Mertova, Třešňákova ani moje nebyla nikdy rozebrána a uspořádána, což je mrzuté. Psávali o nás akorát někteří hudební kritici, a to většinou špatně, zbaběle a pustě dojmologicky, jak mají ve zvyku. Hudební kritici většinou ani neumějí text poslouchat, a pokud ho zaslechnou, chybí jim k jeho rozboru základní vzdělání a postřeh. Nejčastěji uvíznou ve školáckém pohledu na to, jestli se to rýmuje a jestli náhodou není dlouhá slabika na krátkou notu. Asi by bylo vhodné konečně pochopit, že písničkářství či folk, jak se to dnes neutrálně nazývá, je hnutí víc literární než hudební, neboť jde vždy o verbální vyslovení a hudba toto vyslovení pouze podtrhuje.
  Strana B je z Rychty, je to záznam z našeho silvestrovského programu, který jsme nazvali „Huculský bál". Sešli jsme se tam všichni a také mnoho hostů, přišel si s námi zahrát i slavný beatový kytarista Radim Hladík. Začali jsme v osm a chtěli táhnout koncert až do tří do rána. Jenže publikum se dostavilo už přiopilé, takže průběh večera byl trochu jiný. Jelikož jsem neměl původně v plánu vydávat na kazetách desky „Stůj břízo zelená" a „Vandrovali hudci", začíná strana B moravskými baladami„Ach, má milá" a „Svatý Vavřín". „Svatý Vavřín" byl také první moravskou baladou, kterou jsem veřejně, bylo to na podzim 1969, zpíval, a doprovázel mě k tomu tehdy Hladík.
  „Václavek vrah" je klasická moravská balada, v níž se ona holá moravská existencionálnost začíná posouvat k hranici černého humoru. Příběh je vystavěn v geniálních zkratkách. Jaká nezávislost na společenských konvencích a morálce vlastně plyne ze svobodomyslné a bujaré žádosti vraha Václavka, aby byl pověšen tam, kde z něj může milá odhánět holuby, kteří ho budou ožírat! Milá sice odhání, ale marně.

A holubi jenom žrali
Jenom kosti zanechali

  Je s podivem, že obrozenci, když tyto balady zašantročili, zcela přehlédli jejich literární genialitu. Kdybych měl obrození hodnotit skrze to, jak se postavilo k lidové písni, musel bych říct, že se jednalo o pouhé lokální buranství, svázané vystrašenou morálkou.
  Tato kazeta, a tím i celá desetidílná Rychta 74, je uzavřena písní „Morava". Je to jeden z mých skutečných hitů, kterému Merta přezdíval „moravská internacionála". Je to píseň opěvující Brno a Moravu, jenže tak jsem to vůbec nemyslel. V roce 1972 jsem několik měsíců nebyl pozván do Brna a pociťoval jsem to jako osobní urážku. Pak přišlo pozvání a já se rozhodl si to s nimi vyřídit, tedy jsem napsal posměšnou píseň. Ale když jsem v Brně uvedl její premiéru, už během zpívání jsem s hrůzou zjistil, že se s tou písní stalo něco zcela jiného, než jsem zamýšlel, že se mi vysmekla. Začal jsem zpívat píseň posměšnou, a když jsem dozpíval, byla z ní píseň oslavná. Jaksi mi nezbylo, než se demokraticky přizpůsobit.
  Nad těmito kazetami se člověk může podivit, co všechno v těch nemožných dobách bylo možné. Ale i tak, je to jen stín toho, co se mezi lety 1967-74 dělo a nám podařilo. Jako bych ukazoval kotvu, která mi zůstala, a lidi by si měli podle ní představit, o jaký zaoceánský parník vlastně šlo. Nemám záznamy z našeho vystoupení s Veitem (1967) ani naše svižně plynoucí dvojzpěvy s Kalandrou (1968). V roce 1969 jsme vystupovali ve dvojici s Třešňákem a zpívali výhradně jeho písně, v tu dobu duchovně zaměřené. Nahrávky též nejsou a on ty písně už zapomněl. Koncerty s Hvězdoněm (1970) byly vždy dobře vystavěné a připravené a jeho srdcervoucí zpěv a dvoumetrová postava se také nedají znovu z minulosti vyčarovat. Hvězdoň spáchal v roce 1979 zde v Rotterdamu sebevraždu ze zoufalství z emigrace. Ani záznamy společných koncertů se Štěpánem Rakem (1971) a Radimem Hladíkem (1972) neexistují, a potom množství zájezdových představení... Hrával jsem skoro denně, někdy to bylo až nad lidské síly, ale živost publika a hluboká víra, že to má cenu, že tím cosi zachraňuji, mě vždycky znovu postavily na nohy. Dnes už je to všechno historie, kterou se pokusím ještě zvlášť popsat, a to vlastně jen proto, aby až někdo zase pojmenuje toto normalizační období další dobou „temna", nepohřbil v ní i nás. A kdyby se někomu zdálo, že vyhrabávám mrtvoly, musím říci na obranu: fosily. A kdo po mně dolarem, já po něm fosilem.