Vydáním této desky se stalo cosi neodčinitelného. Zasuté, zapomenuté a prastaré moravské balady se více než po století vrátily zase mezi lidi, kteří je znovu prožili jako něco aktuálního. Sice jsem je už několik let hrál, ale moc se to nelíbilo. Publikum, znovu a zvolna se od roku 1970 formující, to spíš bralo jako moji úchylku. Často se, když jsem tyto balady spustil, část posluchačů zvedla a šla si ven zakouřit a počkala, až se zase vrátím k „normálním písničkám”. Mnozí to též chápali jako politický manévr - že jsem se těmi lidovkami kryl. Pravda, s lidovými písněmi jsem začal z politických důvodů, ale nebyl to manévr. Ruská okupace způsobila, že se mě dotkly věci, které souvisely s národní identitou. Do té doby mi bylo cokoliv národního odporné a lidové písně se mi, pokud jsem je nepovažoval za naprostou pitomost, zdály i jaksi bolševické. Logicky. Obrozenci z nich udělali impotentní cajdáky s nulovým obsahem, zamotaným do kýčových pentliček. Polepšovali lidovou kulturu tak dlouho, až se z ní stala rozbředlá spatlanina, které se pak bolševik snadno zmocnil a vyhlásil ji za svou. Já jsem díky Sušilově sbírce zahlédl cosi jiného a paličatě se toho chytil. Ale teprve vydáním desky „Stůj, břízo zelená” to došlo i ostatním. No a časem se mi podařilo, alespoň na mém poli, pro lidovou píseň vybojovat veliké vítězství, že jsem totiž bolševikovi lidové písně zase vyjmul z vlastnictví. Dokonce to šlo tak daleko, že se na mě jednou jeden estébák při výslechu rozeřval, že když ty lidové písně zpívám JÁ, jsou taky protistátní.
  A teď se musím přiznat, že jsem na rozpacích. Nejenže se mi tento katalog rozrůstá do rozměru další knížky, ale nějak jsem se zastyděl za ono hrabání se ve zmizelém. Nepříjemná emigrantská aktualizace minulosti? A přítomnost? Asi před deseti lety jsem potkal ve Švédsku Evžena Fialu, velmi progresívního a zápaďáckého „manažera” skupiny The Primitives z roku 1967. Začínali též v F-klubu na Smíchově a byli předchůdci skupiny The Plastic People. Seděli jsme v snad jediné hospodě v Goetheborgu, byl tam také jejich tehdejší zpěvák a oni vzpomínali. Když už se pak podruhé vrátili k příhodě o tom, jak v šedesátém sedmém ukradli v Karlových Varech jakési reflektory, tak mě to, tehdy čerstvého emigranta, rozmrzelo a vyjel jsem na ně: „To bylo, ale teď už jste deset let na Západě, tak řekněte taky něco o tom!” Oba se na mne podívali pohledem, kterému dnes už také rozumím, a Fiala řekl: „Ale tady se nic neděje.”
  Měla by to všechno už být historie, pohřbená ve své časové vrstvě, přikrytá hlínou dalších už také odumřelých historií, a snad by k ní měly sahat jen ty kořeny současné vegetace, které jdou hlouběji. Ale ono to tak není, bohužel. Je to sice všechno už dávno, ale historií se to nestalo, stále to leží obnaženě a rostliny tehdy zasazené nějak dodnes nedokázaly ukončit svůj růst. A dnes už také vím, že to není jen problém emigrace, ve které se dokáže zastavit čas i na mnoho desetiletí. I v Československu se zastavil čas. Současnosti nebyl povolen růst, a čím tedy minulost pohřbívat? Před pár týdny byla v Kolíně nad Rýnem spisovatelka Eda Kriseová z Prahy. Na její čtení přišlo asi dvacet Čechů. Pak nastala diskuse a já začal mít nepříjemný pocit, že to není třináct let, co jsme se naposledy viděli, ale že to bylo včera. Pokoušel jsem se vyptat se jí na poslední desetiletí v Československu, a spíše jsem ji uváděl do rozpaků.
  „Ale čas přece nestál. Jaký cítíš rozdíl třeba mezi rokem 1976 a 1988?” snažil jsem se z ní dostat. Na chvíli se zamyslela a pak se trochu smutně usmála:
  „Žádný.”
  Možná byla tou ruskou okupací vzata půda pod nohama nám všem a zůstat i odejít je tatáž emigrace do bezčasí, a proto saháme do minulosti, snad abychom našli pevný bod, od kterého bychom se mohli odrazit do odcizené či zabavené současnosti. Teď sahám o dvacetiletí zpět, ale co je ten „pevný bod”, který chci nahmatat? Ohmatávám jen vor, který jsem tehdy začal vázat ze stoletých klád. Nebýt ruské okupace, nikdy bych se nedostal k moravským baladám, neměl bych žádnou potřebu opírat se o minulost, abych ve své současnosti stál na alespoň trochu pevné půdě. Když přítomnost zradí, je jedinou oporou minulost, bohužel i bohudík.
  Tedy zpět k té stále nezahojené minulosti. Deska „Stůj, břízo zelená” byla též mou první deskou, ale neuměl jsem se z ní radovat. Za těch pět let zpívání už měla být několikátou, a hlavně měly být vydávány moje vlastní věci. Toto zločinné blokování mých vlastních písní jsem si chtěl vynahradit přílohou a tu mi povolili. Dával jsem ji dohromady několik týdnů. Šlo o kombinaci deníků a úvah asi na čtyřicet stran. Líbilo se mi to, ale jedním mávnutím redaktorské ruky to bylo zahozeno. Tedy jsem několik týdnů pracoval na osmi linorytech, kterými jsem chtěl desku doprovodit a alespoň výtvarně ty písně vyjádřit jinak, než to dělal kýčař Svolinský. Mávnutím druhé redaktorské ruky to bylo též zahozeno. Došlo tedy ke kompromísku a přílohou se stal jeden přeložený list. Není tak špatný, ale malá vítězství zůstávají malá, i když bývají vybojována tíže než ta velká. A to jsou ty skutečně ďábelské zrady v životě. Já si dnes po desíti letech emigrace s úlevou uvědomuji, že jsem zůstal takový, jaký jsem býval, že jsem přežil. Ale přitom se každý, a já sám to dělám denně, zeptá: „A to je vše, čeho jsi za deset let na svobodě dosáhl?”
  Nejzávažnější na této kazetě je píseň „Smrt”, kvůli které se vydání desky tehdy o rok zpozdilo, neboť se redaktorovi Havelkovi zdála jaksi pesimistická. Já na ní ale trval. Jednou věcí jsem se však za celou tu dvouletou tahanici o vydání desky lidových písní alespoň trochu odškodnil. Tato deska je prý vůbec prvním živým záznamem koncertu, který Supraphon kdy vydal, a já musel slíbit, že tam nebudu chtít žádné mluvené slovo. Ty prastaré národní poklady se jim asi zdály už dostatečně problematické. Mástrtejp byl tedy skutečně hotov, sešla se komise a bylo podepsáno, že to může do výroby. Nato jsem zašel za zvukařem a se slovy: „Myslíš si, že to ti idioti budou ještě jednou poslouchat?” jsem ho přemluvil, abychom tam vsunuli povídání o tom, že kdyby klobása měla křídla, nebylo by ptáka nad ni. No a nikdo z panstva si toho nevšiml.
  Na této desce, teď vlastně fosilní kazetě, mě doprovází na kytaru Radim Hladík a v písni „Smrt” ještě Merta. Potlesky jsem nechal vystřihnout. K písni „Svatý Vavřín” a „Škaredý věneček” hraje Štěpán Rak. A to, co tam davově zpívá, je normální publikum.