Toto byla druhá deska lidových balad, kterou Supraphon vydal, a také to poslední, co mi v Československu vyšlo. V roce 1976 jsem už věděl, že hrání dlouho nepotrvá. Výslechy v Bartolomějské začaly být pravidelnější a z původního „domlouvání" se stalo vyhrožování. „Teď máme Plastiky a příště jste na řadě vy," prohodil jeden z mnoha stále se střídajících fízlů. V Supraphonu toho ještě moc nevěděli, a tak měli zájem zase nějaké ty „lidovky" vydat, ale pro jistotu ve spolupráci s ještě nějakou institucí. V tu dobu o mne projevil zájem také brněnský rozhlas, který netušil vůbec nic, ale když viděli moje vlasy, rovněž se rozhodli, že by mě raději natáčeli s někým napůl. Takzvané ředění odpovědnosti. Tak jsem chvíli pendloval mezi Prahou a Brnem a vznikla z toho šalamounská dohoda: brněnský rozhlas se mnou natočí koncert s podmínkou, že to Supraphon vydá na desce, a Supraphon to vydá na desce, když se bude jednat o koncert, který natočí brněnský rozhlas. To vyšlo, a když jsem se v Bartolomějské „udal", jak popisuji u kazety Fosil č. 6, byla už deska asi týden v obchodech.
  Tato deska byl další výběr lidových písní a už jsem též přesněji věděl, čím se vlastně zabývám. Jen píseň „Vandrovali hudci" není moravská, ale česká a našel jsem ji v Erbenově sbírce, ale on sám ji převzal z jakéhosi zápisu o dvě století staršího. Proto také nezní tak odporně „česky" jako ostatní lidové písně v Erbenově sbírce. Čechy byly „progresívnější" než Morava, tady se existencionální obsah písní zlomil daleko dřív. Erben šel navíc do terénu o jednu generaci později než Sušil a chyběl mu pro lidovou píseň cit, který Sušil měl. Erben už byl romantik a nacionalista.
  Na této kazetě jsou nejzávažnější písně „Starala se máti má" a „Žárlivec". První je naprosto čistou ukázkou toho, co nazývám moravským existencionalismem. Je to prožití „šoku" ze zbytečnosti existence. Matka se ptá syna, KAM ho vychová, a syn jí odpoví „revolučně po pravdě":

Na slavkovském hřbitově
Tam mám místo hotově

a začíná popisovat pohřeb, jakoby šlo o svatbu: chlapec se s nebem i zemí ožení do nebytí.

A nebeské hvězdičky
Budou moje družičky

A červení mravenci
Budou moji mládenci

a tam odtud, kam ho mezi „červy a žáby" zahrabou, už není cesty zpět.

Kdyby hrály dvě stě let (zvony)
Už nepřijdu na ten svět

  Není hora tak vysoká a propast tak hluboká, jak pesimistické a bezvýchodné toto je. Jenže tato píseň je tak nádherná, že očišťuje člověka jako modlitba.
  Píseň „Žárlivec" bych chtěl někdy rozebrat podle „geologických" časových vrstev, kterými tato píseň prorůstala od předkřesťanské kosmologie až k baroknímu šoku ze smyslu existence. Po téměř až filmovém rozvinutí krajinných obrazů přiblíží „kamera" jakýsi zprvu nejasný bod ve vzdálených horách, který není ani sněhem, ani sedícími labutěmi.

A to se tam bělá
Postel malovaná
A na ní šohajek
Hlavička krvavá

  Je to umírající „šohajek", který se z posledních sil ještě pokusí zavraždit svou milou, která sedí na kraji postele a pečuje o něj.

Bez ohlášek svatbu
Nám dvoum bych udělal
Co bych vzal do hrobu
Jinej by nedostal

Ale milá včas „ucítí zradu na jeho srdéčku" a před šavlí uskočí.

Kdo ti, moje milá
Kdo ti tu radu dal
Frajárenko moje
Ten dobře udělal

  V moravských baladách často zabije chlapec svou milou. Stačí, když na něj přijde „zlé myšlení". To ji pak i rozseká na devět kusů, vyloupe oči a tak vůbec. Ale není to třeba brát vždy doslova, je v tom mnoho symboliky. Popis vraždy či smrti je vždy co možná nejstručnější, nejvíce místa zabere ona reflexe toho, že život je odeslán do nicoty. Moravské balady mají tendenci děj zcela rozbít a dát co největší prostor právě oné reflexi marnosti, ale to byl pravděpodobně až vývoj barokní. Mám představu, že čím je děj nezřetelnější, tím je píseň mladší, a čím je děj jasnější, tím je „model" starší. Jako třeba píseň „Jura". Ale u některých balad mám právě pocit, že žily velmi dlouhým životem, přežívaly z jedné doby do druhé, každá doba je pochopila po svém, a tomuto chápání je přizpůsobila. „Žárlivec" byl pravděpodobně ve středověku ještě písní o umírajícím zbojníku, který se loučí se svou milou a buď ji nechá žít, nebo ji zabije. V baroku je už ale zbojník chápán jako lidská bytost, která se ubírá do nicoty. V „Žárlivci" už neumírá zbojník, ale šohajek, i když zbojnické rekvizity, šavle a hory, jsou stále přítomny. A objevuje se ještě jeden nový prvek. Šohajek se sice pokusí vystrojit své milé svatbu s nicotou, pokusí se ji zabít, ale jeho soustředění na onu nicotu už není tak absolutní. Jaksi se mu otevírá i vhled do života, neboť nelituje toho, že se mu vražda nepodaří, ale je tomu rád, je to pro něj úleva...
  Uvědomuji si, co je to za problematickou věc, pokusit se vyložit píseň. Člověk může nadělat víc škody než užitku. Písni se má naslouchat, jenže my jsme si díky obrozenecké cenzuře zvykli text neposlouchat, jaksi jsme i přestali předpokládat, že by v těch textech něco k chápání bylo. Takže bych chtěl upozornit, že písně „Koleda" a „Hruška" jsou velmi zřetelné a předmětně erotické.
  Historii vzniku této desky a vůbec to, jak jsem se k lidovým písním dostal, popisuji šířeji ve Fosil-magazínu č. 2. Měl jsem tehdy s touto deskou naspěch, a proto jsem spolkl i změnu původního názvu: „Hádala se duše s tělem". To se zdálo příliš „nemarxistické". Též jsem musel oželet píseň „Pánbů na poli". Byla při koncertu v etnografickém muzeu v Brně natočena, ale „folklorista" Jaromír Nečas, který měl nad natáčením patronát, ji nechal hned po koncertě z pásků vystřihnout a „sešrotovat". Tento Nečas napsal také na zadní stranu desky obsáhlý článek, kde mě vychvaloval do nebe za to, jak jsem tyto pradávné skvosty znovu vzbudil k životu. Bylo to dokonce už i vysázeno, když se k němu donesly neurčité zvěsti o mračnech stahujících se nad mou hlavou. Tedy to nechal zrušit, nahradil to kratičkou citací jednoho sběratele z minulého století a podepsal se mnohomluvným slovem: redakce. Obrozenec jeden!
  Na této kazetě mě doprovází Radim Hladík na kytaru a Fedor Frešo na basovou mandolínu a to, co tam davově zpívá, je zase jen publikum.