Deset kazet Rychty 74 bylo hotovo, Lutka byl hotový, na požádání zájemců, kteří se začali skrovně ozývat, jsem nechal přenést na kazety obě supraphonské desky... a co dál? Písní příliš neubylo a já už měl za sebou několik set hodin neustálého poslouchání sebe sama, stříhání, měření, kombinování a pořád jsem to byl já, pořád jen můj hlas a moje kytara znějící odkudsi z dávna, z jiné země a jiné souvislosti, než ve které jsem bloudil zde v Rotterdamu. Zachránil jsem kus své minulosti, vyhrabal svého vlastního fosila, to byla sice jakás takás úleva, ale vůbec to neukazovalo žádný směr pro mé písničkaření teď nebo v budoucnosti. A měl jsem sám sebe už také po krk. Když člověk dělá toto všechno osamoceně, bez živého a dýchajícího publika, a jedinou odezvou je sporé docházení dopisů z těch nejpodivnějších koutů světa, kam Čechy zavála emigrace, je snadné propadnout trudnomyslnosti. Ale abych to zkrátil. Zástupce domácího u nás vyměňoval kuchyňskou linku a sledoval mé nekonečné čarování s magnetofonovými pásky, a najednou přišel s nápadem, že bychom mohli zkusit něco společně. Hrál kdysi na basu v beatové kapele, věděl, že jsem kdysi býval jakýsi slavný zpěvák někde v Rumunsku nebo v Maďarsku, a měl kamaráda Bena, který má doma všelijaké ty elektrické klávesy. Já měl čtyřstopý Tascam, který zbyl po nakladatelství Šafrán, a byl jsem v náladě kývnout na cokoli, jen když už nebudu muset poslopuchat pořád dokola svou vlastní kytaru. Ta historie byla ovšem složitější a delší, ale teď ji nechám ležet. Začali jsme se tedy každé pondělí scházet a zvykat si na sebe a já byl přímo unesen z toho, že jsem poprvé slyšel své písně s nějakým větším doprovodem. Působilo to na mne přímo léčebně a písně mi zněly jako znovuzrozené. Blížily se moje čtyřicáté narozeniny, tedy jsme sebou trochu hodili a já si dal „Novinové sloupy" jako dárek, ostatně jediný.
  Je to kazeta hezká, vážná, dobře natočená a byla by to velmi hezká deska, jenže. Od této kazety jsem za dva roky prodal necelých dvě stě kousků, a tak to nechávám teď předělávat po padesáti. A i když výroba desky vyjde pořád levněji než výroba kazety, není možné s ní kramařit v tak malých nákladech. Pokoutní firma udělá nejméně pět set kusů, kvalitní firma nejméně tisíc a platit se musí hned a všechno. Kde na to vzít a co pak doma s těmi hromadami desek? Před pár dny mi poslal brněnský písničkář Slávek Janoušek svou první desku a psal, že vyšla v nákladu šedesáti tisíc plus dvacet tisíc kazet. Snad se Slávek neurazí, když ocituji kus jeho dopisu: „... Teď se vůbec s těmi deskami roztrhl pytel. Merta má mít letos na jaře rovnou dvě, před týdnem vyšel Pavel Dobeš, asi před čtrnácti dny Jarek Nohavica a Karel Plíhal s Emilem Pospíšilem budou mít druhou desku na podzim, Voňková taky. A co je důležité - konečně to jde bez textových úprav. V případě desky, kterou posílám, bylo možno si dramaturgicky vybírat ze všech písní, které byly odevzdány - žádná nebyla vyřazena - prostě ,úžasné věci' ... Momentálně je už odevzdaný pás na další LP, mělo by to být koncem roku... Takže, Jardo, přeju ti jednak příjemný poslech a pak (a to i sobě), aby se nám vyhýbaly krize - ne, jinak - aby přicházely nápady a chuť do písní a do života (neboť - jak pravil Nohavica - pokud se zpívá, ještě se neumřelo)..."
  Inu čím bych tě, Slávku, přetrumfoval? Že u nás v samoobsluze mají nejméně pět nebo patnáct druhů nakládaných okurek a dnes jsem si koupil flašku vína, která byla zkažená. A tvou desku poslouchat nebudu, protože nemám gramofon. A stejně už jsem ji slyšel. Jedna holka ze západních Čech mi už poslala tu kazetu. A teď jsem vstal a zabalil mu kazetu „Novinové sloupy”. Ať se mladík poučí, jak se to dělá na svobodě!
  A teď zase zpět do hřejivé jistoty fosilní minulosti. Na této kazetě, kterou jsem Janouškovi poslal, jsou písně, které jsem začal psát od roku 1975, kdy se mi měnil styl a měnila se i situace v Československu. Já začal být znovu „slavný”, ale už jsem zažil první trestní stíhání a první výslech v Bartolomějské. Spřátelil jsem se s prvními disidenty a začal ztrácet trpělivost. Původní filosofii, podle které jsem žil od roku 1969, tedy ignorovat okupaci a pokusit se vytvořit svůj vlastní, na „nich” nezávislý svět, jsem pozvolna opouštěl, už jsem neměl na ono ignorování dost vnitřní síly. Rozešel jsem se se Zorkou Růžovou, začal jsem žít s jiným děvčetem, ale neměli jsme kde bydlet, takže jsme skoro dva roky pouze přespávali u přátel, někdy pár dní, někdy pár týdnů, v jednom případě pár měsíců, ale bylo to všechno nesmírně náročné. Skoro denně jsem hrál, stále bylo potřeba něco organizovat a psát nové věci a k tomu ještě přibylo ono aktuální a neustálé ohrožení státem. Kde jsem na to tehdy bral energii ví pánbů. Ale nedaly se už psát písničky jako dříve, podle širokého plánu, který se pozvolna zužoval, až z toho byla píseň. Celý můj pracovní stůl se teď musel vejít do náprsní kapsy a být kdekoliv, ve vlaku, v hospodě, v tramvaji, k dispozici. Jako první takto vznikla píseň „Ulice”. Rovnou v rýmech a z jedné vody jako akvarel. Tím jsem také dostal zcela jiný vztah k rýmu, k jeho schopnosti vázat nesouvisející a lámat obraz. A poetiku jsem též rehabilitoval. Témata začala být sociálnější a útočnější. Začal jsem být zralý na konflikt a začal jsem si ho i přát. U mnoha lidí vznikají sebevražedné sklony z vyčerpání a možná se něco takového ve mně vyvíjelo. Je to filosofie uštvaného zvířete: když jste si mě upekli, tak si mě i snězte.
  Jiří Gruša mi tehdy ještě v Čechách slíbil, že právě tyto písně literárně rozebere. Chválil je. Ale teď se právě ocitá v jednom emigračním vývojovém stadiu: „Víš, já už teď píšu jenom německy,” tak budeme muset chvíli počkat, než ho to zase přejde. Tedy se zmíním o písničkách zkráceně sám. „Novinové sloupy” jsem napsal ve vlaku do Brna, když jsem si na zkrácení cesty omylem koupil Mladý svět. Podvod, kterým nás tisk uvrhuje do falešné skutečnosti. Ale kdyby tuto píseň někdo dokázal přeložit do nějakého západního jazyka, rozuměli by tomu lidé tady také. „Českou poťouchlost” jsem psal, když byl zase souzen či zatčen, nevím už, Ivan Jirous. Nikdy jsem mu to neřekl a přiznávám to vlastně poprvé. Líbily se mi naše ideologické rozpory, a tak jsem nechtěl, aby věděl, že mu vlastně fandím. „Pracující děvčata” jsem napsal v jakési kavárně ve Frýdku-Místku a nějak jsem při tom myslel na Bezruče. „Studentské koleje” bylo rozloučení se studentskými kolejemi, kde už se po roce 1975 nedalo hrát, neboť udavačů začalo být víc než publika. „Instituce” souvisejí s mou knížkou Dvorky. Byl to vedlejší produkt psaní mé první novely. „Půlnoc” jsem napsal v Brně, je to nálada města po setmění, když není kam jít. V Utrechtu bydlí jedna holka z Brna, a když jsem jí to říkal, tak se rozhořčila a osopila se na mne: „Ale to je píseň o Utrechtu, ne o Brně.” Inu emigrace je těžká věc.
  O „Ulici” jsem se už zmínil a „Krajina” je trochu nepísničkářský portrét místa, odkud pochází děda a matka a kde jsem prožíval dětství. Je to pokus o krajinomalbu. K poslední písni „Hluboko tam ve vědomí” nemám co říct, mluví mi z duše pořád.