Tuhle kazetu mám ze všech svých fosilních kazet nejraději. Proto se pokusím být stručný, neboť pokušení rozepsat se na všechna ta témata je příliš veliké. Často si ji i sám poslouchám, snad abych se ujistil, že ještě zpívám, tedy jak říká už jednou citovaný Nohavica, že se ještě neumřelo. I horník Ivan, který po čtvrtém roce pobytu zde konečně dostal azyl, ale už neumí vidět svět jinak než přes optiku pivní sklenice, vždy když přijde, tak žebrá: „Pusť Janíčka.”
  Oba Holanďani, kteří mě na této kazetě doprovázejí, sice nemají o moravské lidové kultuře to nejmenší ponětí a z obsahů písní, které jsem jim v hrubých rysech překládal, byli většinou zděšeni, ale přece jen byly jejich kalvínské duše moravskou citlivostí přemoženy - obzvláště píseň „Janíček” je klenotem něžnosti, ovšem něžnosti moravské, tedy tragické. Už jsem mluvil o moravském existencionalismu a tahle kazeta je jeho velmi hutnou esencí. Pouze ženský „hrdinský epos” v písni „Bojovnice” je výjimkou. Ale to je jen proto, že jsem ji zařadil dodatečně, neboť jsem nebyl spokojen s nahrávkou písně „Zabitý Michálek”, a píseň „Bude vojna, bude” zní radostně, ale to je klam, který jsem neměl svědomí zrušit. Vyjímečně nezpívám píseň do konce.
  Tři zbojnické písně „Památka”, „Zbojníkova žena” a „Šibeničky” mluví o jiném zbojnictví než „bohatým brát a chudým dávat”. Kdysi jsem dělal pořad ze zbojnických písní a mohu říct, že v původní moravské tvorbě není ani jedna balada jánošíkovského typu. Zbojník byl vždy násilník a vrah a loupil tam, kde mu hrozilo nejmenší nebezpečí, takže za oběť mu padli vždy chudáci. Ale v jiném plánu symbolizují zbojníci vzpurnost a hrdost, nezlomitelnou světskou mocí.

Vědět tak, šibenko
že ty budeš moje
dal bych tě vyzlatit
nahoře i dole

  „Turecké” balady „Za Turka provdaná” a „Vdova” sice stojí na kazetě na různých místech, ale patří k sobě jako rub a líc. Morava kdysi hraničila s územím obsazeným Turky a mnoho moravských vesnic se ocitlo na území nikoho a byly vystaveny nájezdům císařským i sultánským a musely se pokusit vyjít na obě strany. Z obou stran přicházela jak smrt, tak svoboda. V jednom případě se děvče, než aby šlo s bohatým Turkem, utopí v Dunaji, v druhém případě nechá vdova kvůli svobodě, kterou jí Turek nabídne, svého bezbranného kojence umřít v lese...
  Titulní píseň „Vyjdi slunko” se mi zdá nejkrásnější a je také nejtragičtější. Začíná ovšem nadějně:

Vyjdi slunko, z té hory ven
Vstávej, milá, je nový den

  Rozebíral jsem tuto píseň podrobněji ve Fosil-magazínu č. 2 a nechci už tento katalog zatěžovat příliš důkladnými rozbory. Ale jako v bibli, ve starých mýtech nebo u Franze Kafky se vražda a smrt zjevují v příběhu nelogicky, a teprve po pochopení celého příběhu, dodatečně, dochází člověku její absurdní nevyhnutelnost. Ale nechci vás děsit ani odrazovat, tyto písně jsou skutečně krásné.