Ve Fosil-magazínu č. 4 uvádím tuto kazetu větou: „I mé hudební hokynářství začíná mít své vrcholné produkty a tím je právě nová kazeta Nizozemí”. Je to pravda i lež. Po stránce technické a investiční se jedná skutečně o vrcholný produkt, je to natočeno v dobrém studiu se sedmi hudebníky, z nichž někteří jsou skutečně špičkoví, a můj domácí Direk, který pracoval v tu dobu v Indonésii a teď je v Severním Jemenu, mi na to půjčil 3000 guldenů. Po stránce umělecké i dramaturgické je to ale katastrofa. Jako hokynář, obzvlášť v nabídkovém katalogu, bych to neměl přiznávat, ale lidé nejsou hluší a mohli by si myslet, že jsem blbý. Příprava toho celého trvala asi rok, a když jsme začali natáčet, několikrát jsem se rozhodl toho nechat, ale vzrůstající dluh a naděje, že se to alespoň v holandské verzi prodá, mě vždycky pohnuly k tomu, pokračovat dál. Koncertování v holandštině se ovšem mezitím zcela zhroutilo a holandských kazet jsem prodal ještě méně než českých a těch jsem prodal asi sto dvacet. V obou případech se sotva zaplatily pouhé náklady na výrobu kazet, a z čeho splatím dluh Dirkovi, je ve hvězdách. Je mi to docela líto.
  Tedy už dramaturgie je zoufalství. Měl jsem plán udělat to v české a holandské verzi, ale musel jsem se samozřejmě při výběru řídit pouze tím, co bylo přeloženo do holandštiny, a jelikož vynikající holandský překladatel Gert Helmer rok předtím zemřel, nedalo se už ničím hnout. A také spolupráce s hudebníky začala být okamžitě nepříjemná. Ocitli se ve „skutečném” studiu a původní plán byl, že to holandsky bude deska, česky jen kazeta. Každý už se tedy viděl, jak to pustí všem svým tetičkám a dědečkům, a jelikož jsou technicky zručnějšími hráči než já, začali moje názory ignorovat. Nejhorší problémy byly s Benem Jurgensem, který hraje na klávesy. Na kazetách „Novinové sloupy” a „Vyjdi slunko” hraje výborně, ale mám podezření, že vlastně proto, že to nebral vážně. Jednalo se „pouze” o české písně, tedy se uvolnil, experimentoval, nechal si do toho ode mne mluvit a každou věc jsme natáčeli vždy tak dlouho, až jsem byl spokojen. „To musíš ty vědět, co se těm tvým Čechům bude líbit,” komentoval vždy kysele, když jsem chtěl něco změnit. Ale zde hrál pro „své” Holanďany, a od Čecha si do toho nenechal mluvit.
  Než budu v hanění této kazety pokračovat, musím říct, že jsou i lidé, kterým se tato kazeta líbí, obzvlášť v Čechách. A to si vždycky, když dostanu více takových nadšených reakcí a mám trochu popito, kazetu pustím, leju si co nejrychleji pivo do hlavy a na závěr mívám též pocit, že by ta kazeta nemusela být tak špatná. Je to jak z Werichova Čochtana: „Když měla něco na hlavě a stála po kolena ve vodě a smrákalo se a padala mha a vy jste se semhle dívala, tak jste měla pocit, že tajdle někde by mohla stát pěkná ženská...”
  Neměl jsem žádnou zkušenost ve spolupráci s hudebníky, proto jsem si také až pozdě uvědomil jejich naprosto falešný přístup. Nehráli totiž se mnou písničku, ale pokoušeli se ilustrovat její obsah. To je jako když se herec pokusí ještě grimasami vyjadřovat obsah slov, která říká. Ale ochotníkovi člověk také nikdy nevysvětlí, že to dělá blbě, naopak se bude ještě rozhořčovat, proč jsou někteří herci slavní, když „vůbec nehrajou”. Na to tedy většina písní zkapala. Nejvíc je mi snad líto písně „Refugee” (Uprchlík). Psal jsem ji rovnou anglicky na začátku svého pobytu zde a původně měla být veselá, neboť jsem chtěl jen písňově zpracovat definici emigranta, kterou jsem tehdy slyšel: „Emigrant je člověk, který přišel o vše kromě svého těžkého akcentu.” Ale při psaní se to stočilo i k vyslovení tragické situace, ve které se utečenec ocitá, aniž ona ironie zcela zmizela. Dostalo se to do pěkného citlivého a únosného balancu. Jenže kolegové to pochopili po svém a vybarvičkovali to tak dojemně, že z toho vznikl takový vídeňský cajdákový valčík, do kterého se tak zamilovali, že s ním odmítli pohnout. Všichni byli v tom tak zajedno, že já vůl jsem se dostal do pochybností, jestli náhodou nemají pravdu.
  Desítiminutový písňový monument „Nizozemí” ale nezní tak špatně a byl zajímavý jak jeho vznik, tak i natáčení. „Nizozemí” jsem napsal v roce 1983. Potřeboval jsem se vyrovnat s Holandskem i s faktem, že jsem tu tak hloupě uvízl. Napsal jsem tedy text, ale nedokázal jsem k němu „najít” melodii. A jednoho dne mi telefonoval Jan Stavinoha z Amsterdamu, původně kytarista, dnes známý holandský spisovatel. Přečetl jsem mu ten text do telefonu a on zajódloval svou fistulí: „Ty vole, to je Shakespeare! Přečti mi to ještě jednou!” Musel jsem mu to přečíst ještě asi desetkrát a on slíbil, že se pokusí udělat muziku. Stavinoha, mimo to, že je fajn kluk, je zároveň velmi pitoreskní figurka. Už v dětství ho osud naťuk. Jeho rodiče byli jakýmisi velikými bolšány, chodil se k nim ožírat Gottwald a Stavinoha je zřejmě jediné české dítě, které se může pochlubit tím, že mu jednou Gottwald poblil hračky. V osmašedesátém vyčudil, od té doby žije zde, ale holandštinu moc neválí. „Život je příliš krátký na to, aby se člověk učil ještě holandsky,” prohlašuje. A dalším jeho tvrzením je, že není potřeba umět holandsky na to, aby se člověk stal holandským spisovatelem. Napřed se pokusil uplatnit jako kytarista a skladatel a když skončil jako učitel hry na kytaru, otrávilo ho to a rozhodl se stát spisovatelem. Jeho žena je Holanďanka a kunsthistorička a on jí ty své pošetilosti anglicko-holandsko-ruko-noho tak dlouho vysvětluje, až ona pochopí jakýsi záměr, odjede s tím na týden či dva na jejich chatu a tam z toho udělá knížku, kterou on podepíše, ta pak vyjde a má úspěch. Ale proč ne? V umění na metodě nezáleží, důležitý je výsledek a toho on dosahuje. Začal mi tedy posílat různé melodie na „Nizozemí”, ale nikam to nevedlo. Mezitím přijel na návštěvu z Berlína Dany Ambros, který začal překládat mé texty do němčiny. Nějak jsem ze zoufalství zadoufal, že když to nejde zde v Holandsku, mohl bych najít publikum blíže „střední Evropě”. Dany přeložil „Nizozemí” na posezení a já zavolal Stavinohovi, který se předtím dušoval, že už skutečně něco má: „Hele, Honzo, my teď jedeme k tobě, beru s sebou německýho překladatele, text už je přeloženej a mělo by se to v Berlíně brzo natočit.” Stavinoha se z toho „německého překladatele”, který je ve skutečnosti docela příjemným Slovákem, tak vyděsil, že za tu hodinu, kterou nám trvala cesta z Rotterdamu do Amsterdamu, složil tuto nádhernou melodii.
  O čtyři roky později jsme tedy tuto píseň nahrávali. Vše už bylo natočeno, chyběla jen sólová kytara Jana Rampa, který se ale už při předešlých písních ukázal jako neschopný kytarista. Jan Ramp se asi čtyři hodiny neúspěšně pokoušel trefit do písničky, zvukař pouštěl otráveně pás stále dokola, mně se každou hodinou zvedal dluh za studio a ostatní tiše seděli a depresívně se nudili. Asi ve dvě v noci došla zvukařovi trpělivost, nastavil ten desetiminutový flák znovu od začátku, vylítl ze své kukaně, vyrval Janovi kytaru z ruky a nahrál to sám a mohu říct, že skvěle. Já byl nadšen, Jan Ramp byl jako ve snách a z Bena Jurgense čišelo něco velmi zlého. Když jsme balili, podotkl zvukař věcně: „Jinak bychom se nikdy nedostali domů!”
  Ale skutečným jablkem sváru se stala píseň „Mistře Jene”. Be Jurgens a pak i ostatní ji od začátku odmítali, ale měl jsem dojem, že spíš proto, že si s tím nevěděli rady, i když Ben byl velmi rezolutní.   Ben vypadá jako Lenin, nebo spíš jako jeho o půl metru větší dvojče. S horníkem Ivanem jsme ho hned přezdili na Vladimíra Iljiče. Čte každou noc Dostojevského, vystudoval architekturu, je nezaměstnaný, doma si hraje na ty elektronické věci a jeho největší posedlostí jsou barevné lepty. Sice nejsou hezké, ale jsou neuvěřitelně pracné. Kupříkladu vyleptá do posledního lístečku vytinťaný strom nebo věž, Takové pseudogotické věže holandského typu jsou mu nejmilejší, a pak to samé s několika jemnými obměnami ještě jednou vyleptá do dalších měděných plátů, škrábe to jemně nabroušenou jehlou a pak to natiskne pře sebe v různých nevýrazných barvách. Pod lupou je to zajímavé, ale na stěně to vypadá hrozně. Umí jemně škrábat, ale vůbec neumí kreslit. A má psici podvraťáka, a když jsme po pondělcích natáčeli ty první dvě kazety, zdržel mě vždycky ještě daleko přes půlnoc, abychom si trochu zafilosofovali, a když se rozjel, nechal si tím pejskem vášnivě a nekonečně ojebávat nastavenou nohu. Všechno to bylo tak zoufale a bezútěšně holandské jako na těch jejich starých obrazech.
  Tedy jsem dal „Mistra Jana” stranou a jelikož jsem už neměl víc holandských překladů, rozhodl jsem se natočit s nimi píseň „Havlíčku Havle”. Je svižná a Havel dostal rok předtím Erasmovu cenu, a i když tato cena v Holandsku není příliš známá, doufal jsem, že alespoň Havla budou znát. Tak jsme to natočili i s mlácením bubnů, ale sběh dalších událostí tomu nepřál. Dostal jsem se totiž v tu dobu do velmi příkrého rozporu s Nadací Charty 77 ve Stockholmu. Mé jméno stojí na listině garantů této nadace a jsem tam též jediný, kdo tu Chartu i podepsal. V onom konfliktu šlo o cíle této nadace a o způsob spolupráce s mým Fosilem. V exilu jsou konflikty snadné a asi i nevyhnutelné a bral jsem to jako konflikt interní. Ale vedení nadace se rozhodlo, že moji zuřivou korespondenci propašuje Havlovi, který nadaci věnoval Erasmovu cenu, tedy dvě stě tisíc guldenů. Já se o tomto tahu dozvěděl ve Vídni v jedné české hospodě od náhodného pijáka piva. Zatelefonoval jsem Havlovi a byl z toho velmi rozpačitý a nepříjemný rozhovor. A přes telefon, obzvlášť odposlouchávaný, toho nejde příliš vysvětlovat, a tak jsem se z bezmoci a asi i uražené ješitnosti rozhodl píseň „Havlíčku Havle” z mástrtejpu zase vystřihnout a kolegům, kteří už viděli desku na pultech obchodů, jsem položil nůž na krk: Buď píseň „Mistře Jene”, nebo vše ruším. Došlo k hysterickému výbuchu a z Bena vylezlo, že žádnou píseň o Janu Husovi nahrávat nebude, protože Hus je KACÍŘ! Já myslel, že mě omejou. Jenže Ben, který je sice mladší než já, byl do sedmnácti let zavřený v katolickém klášteře a tam skutečně Husa považovali, a možná ještě stále považují, za velmi nebezpečného arcikacíře. Holandsko je dodnes zemí církevního hemžení a v šedesátých letech, kdy už světem hučely jiné ideje, byl zde konflikt katolíků a protestantů stále na ostří nože. To také vysvětluje onu velmi zuřivou holandskou reakci na návštěvu papeže před několika málo lety, kdy po něm házeli prezervativy atd. Oni berou papeže ještě jaksi středověce vážně a mají potřebu se „vzpouzet” proti jeho otcovské autoritě. Ale posmívat se jim za to nebudem, že ne?
  Tedy jsem požádal z Prahy čerstvě vyčuzeného klasického kytaristu Pavla Steidla, aby mi pomohl, v naději, že on jako Čech se už do dvacátého století propracoval. Také se mi líbilo, že vystudoval kytaru u Štěpána Raka, a dokonce v době, kdy jsem s Rakem natáčel dvě písničky na desku „Stůj břízo zelená”, ještě kytaru v ruce ani nedržel. Tak jsme to dali dohromady, ostatní kolegové, když to slyšeli, se rozhodli též připojit a tím to také všechno skončilo. Já se pak naštěstí rozhodl vydat holandskou verzi také jen na kazetě v nákladu sto a začal jsem zase mít rád svou vlastní kytaru.