Píseň „Světlo a stín” je psána pod vlivem Šímových obrazů a je krásná. Možná je hloupé to tak říkat, když jsem ji sám napsal. Napsal, a pak zapomněl. Po roce 1974 jsem radikálně měnil repertoár, vydal se na jinou cestu a „minulost” odložil. Začalo se i měnit politické klima, končila depresivní normalizační izolovanost, začali se objevovat disidenti, potkávat se. Na druhé straně ovšem se už protektorátní režim stabilizoval, stal se sebejistou a dobře organizovanou hydrou, „národ” se uklidil do stínu a ta poslední roztroušená hrstka neohnutých začal nápadně trčet. Inu schylovalo se k poslednímu konfliktu, k poslednímu vyřizování účtů, k poslednímu odplevelení poražené společnosti. Že z toho nakonec nebyla poslední čistka, ale první střetnutí, s tím nová blbá moc nepočítala, ale ani nikdo jiný. Normalizační neforemný obrněný transportér rozjezdil bez potíží celé národní pole; jak ho mohlo tedy napadnout, že se zarazí o disidentský patníček?
  Píseň „Světlo a stín” jsem tedy přestal hrát, text se kamsi zatoulal, já byl v roce 1978 donucen emigrovat a v emigraci jsem si vzpomínání z pudu sebezáchovy zakázal. Takže když jsem si někdy začátkem roku 1986 v Rotterdamu pouštěl nahrávky Rychty 74, narazil jsem také na tuto píseň a prožil šok. Skutečně jsem tuto píseň napsal? Pouštěl jsem si ji celou noc dokola a nemohl se nasytit. Život je ve své krátkosti přesto dost dlouhý na to, aby sám sebe zapomínal. Objevil jsem takto víc písní, ale objev písně „Světlo a stín” byl pro mne nejsilnějším zážitkem, a tak se mi zdá, že se přeci jen nemusím stydět, když říkám, že je krásná.
  Rád bych ještě upozornil na Davidův žalm č. 10 ze strany A. Pochází z Amsterodamského kancionálu J. A. Komenského, pravděpodobně první „exilové” publikace české literatury. Už v tom všem jedeme pár století. V roce 1971 jsem udělal v divadle Atelier celý pořad z těchto žalmů. Na kazetě Hospodskej, tj. Fosil č. 5, je ještě Žalm č. 12.
  Píseň „Koňské dostihy” jsem chtěl vyřadit. Ani „tehdy”, ani teď jsem se s ní úplně nesešel, a tu se stala, na jaře 1986 zde v Rotterdamu, věc málem mystická. Přišel dopis z Čech od člověka, který mě znal už jen z nahrávek a celý tento dopis pojednával o této písni. Zahrál jsem ji tehdy jen párkrát a přesto to stačilo k tomu, aby se i přes desetiletí stala někomu tou nejpodstatnější písní, jakou kdy slyšel. Tak jsem ty „Dostihy” začal poslouchat jiným uchem, až jsem sám sebe přemluvil a vydal ji také.
  „Lžička” byla první píseň o věcech, s ročním předstihem, ale nebyl to ještě záměr. Je psána pod vlivem taoismu: vše dává, slouží, živí člověka, a přitom nepodléhá změně. A i když to tak nevypadá, pracoval jsem na ní velmi dlouho. Chtěl jsem též po taoisticku celou tu „moudrost” skrýt a pozornost odvést k jednoduchému veselému příběhu.