Jelikož naše švédské gramofonové nakladatelství Šafrán přestalo existovat cestou pozvolného rozplynutí a ztráty kontaktu, nepočítal jsem s tím, že se mi dostane do ruky mástrtejp desky Pravděpodobné vzdálenosti, vydané tam jako první v roce 1978. Stalo se tak a deska je dávno „rozebrána”, a jelikož je to skutečně pěkný a profesionální záznam jednoho z mých posledních koncertů v Praze, rozhodl jsem se to též vydat, vlastně zpřístupnit. Slovo „zpřístupnit” asi vystihuje lépe moji činnost a v rámci „zpřístupňování díla” už nevypadá tak blbě, že polovina písní z této kazety už byla Fosilem jednou, či dokonce dvakrát zpřístupněna.
  Ale druhá polovina ještě zpřístupněna nebyla, tedy se držme jí, a konečně také přichází na řadu ona píseň „Havlíčku Havle”, kterou jsem nechal vystřihnout z kazety Nizozemí. Ale je to tak lepší. Místo mlácení bubnů je zde sympatické pražské publikum, zpívající refrény se mnou.
  Píseň „Havlíčku Havle” jsem napsal Havlovi v roce 1977, když byl poprvé uvězněn. Hrál jsem ji asi dva měsíce, pak si mě v pět ráno vyzvedli doma a dvě noci jsem pospal v Bartolomějské. Celou dobu po mně chtěli přiznání, že je to o Havlovi, ale já už neměl chuť se znovu „udávat” a česká policie také není žádná autorita, vůči které by normálně myslící člověk měl zapotřebí říkat pravdu, tak jsem tvrdil, že je to o Havlíčkovi. Sice zuřili, ale já jsem se oháněl Havlíčkovým epigramem:

Ostrý jako šavel
Havlíček Havel

  Ale celou tuto historii popisuji v knížce „Utkání se skálou”.
  Když už v tomto katalogu přiznávám všelijaké věci, musím též přiznat, že píseň „Církevní tatíci” jsem tehdy myslel na kardinála Tomáška. Za deset let se toho v Československu moc nezměnilo, ale on ano, tedy bych se omluvil, ale píseň stejně není úplně vystydlá. Doneslo se mi, že se dotkla mnoha katolických duchovních v exilu. Ale jestli si myslí, že je to o nich, tak to budou mít asi pravdu.
  Píseň „Sobě a tobě” jsem psal Vlastě Chramostové k padesátinám. Pozval jsem ji na koncert na Rychtě a tam jsem jí to „veřejně” věnoval. Text jsem myslel velmi ironicky, ale Veit, který k tomu dělal hudbu, to pochopil po svém a udělal na to takovou tklivě důstojnou melodii a to posunulo text směrem, který se mi docela líbí, neboť to lze chápat více způsoby a každý si musí vybrat ten svůj. Tato píseň je o Národním divadle a české žadonilské politice a loajální sebelásce, či tak nějak. V pohnutých dobách mají „národní symboly” velkou oslovovací schopnost, proto i tato píseň, díky Veitově melodii, zněla velmi důstojně, ale párkrát se přece jen stalo, že se někdo v sále začal smát a to se pak po něm celý sál rozhořčeně ohlédl a já jsem měl potom co dělat, abych udržel vážnou tvář.
  „Kat Mydlář” byl původně text, který mi jednou donesl Pavel Kohout, jestli bych to nechtěl zpívat, když už jsem měl tu galerii historických osobností. Tento text byl tehdy také výsledkem studií, které podnikl v rámci práce na románu Katyně. Já po tom ale sáhl trochu neuctivě, upravil to podle své představy kramářského jazyka, připsal refrény a dopsal poslední sloku, aby na konci bylo ještě ono kramářské morální poučení. Kohout je člověk zdvořilý a usměvavý a tvrdil, že mu to nevadí a že se mu to tak dokonce i líbí.