Dne 17. září 1988 jsme hráli s Třešňákem v Budapešti pro publikum z Československa. Přijelo asi dvě stě lidí a našli si nás v suterénním sále, pronajatém u jakési baletní skupiny. Bylo to pěkné, ale umělecky nepříliš podstatné. Oba hráváme málo, takže nejsme moc ve formě, a hlavně trpíme nedostatkem nového repertoáru, což je zase dáno oním řídkým a nezajímavým vystupováním v exilu. „Objektivní” člověk by tedy mohl o té Budapešti říct: příjemné, ale nic moc. Později mi však došlo, že se jednalo o událost historického významu. že totiž POPRVÉ od roku 1948 došlo k fyzickému setkání české politické emigrace s obyvateli Československa. No a jeden z toho publika, moravský „odběratel” Fosila, snad aby mi ty kazety, co jsem mu poslal, nějak „zaplatil”, mi dovezl hotový mástrtejp, který smontoval z jakéhosi mého představení v Olomouci. Zapomněl jsem se ho zeptat, kdy to představení bylo, po prvním poslechu jsem to odhadl na rok 1976 a takto jsem to uvedl na obal. Od té doby jsem si tu kazetu několikrát poslechl, a dnes jsem přesvědčen, že to pochází tak někdy z roku 1972-3. Většinu těch lidových písní, co jsou na kazetě, jsem zase zapomněl a píseň „Starala se máti má” hraju ještě s poslední slokou, kterou jsem začal časem považovat za moralistický dodatek ke staršímu textu, směřujícímu k jiné pointě.
  Nevím přesně, kolik lidových písní jsem probral. Když sečtu počet písní ve sbírkách, které jsem prošel, může to být patnáct až dvacet tisíc. Takže jsem i na pódiu z tohoto materiálu uváděl mnoho písní, a to proto, abych zjistil, zda „žijí”. Byl to dost dlouhý proces, než jsem dospěl k „ustálení” svého repertoáru moravských balad, a bylo k němu zapotřebí publika. Bez publika bych se na tom širokém a později i tak zapleveleném poli moravského folklóru nezorientoval.
  Jsem tedy na konci katalogu a je to nutné uzavřít. Mnoho jsem mluvil o folklóru, ale nerad bych, aby to vypadalo, že si ho romantizuji. Naopak je to pokus onu romantizaci setřít. Já totiž na rozdíl od skutečných „milovníků” vůbec nelituji toho, že doby, kdy folklór ještě žil, jsou nenávratně pryč. Byly to doby příliš tvrdé a pro život dosti nelidské. Čeho lituji je, že tehdejší existencionální kolektivní zkušenost byla nedostatečně zaznamenána, a ve většině případů nebyla zaznamenána vůbec. A tím přicházíme o zkušenost, ke které se už v dnešní době nemůžeme propracovat. Náš život už není a ani nemůže být tak hole vystaven přírodnímu živlu a jeho existence nevisí na tenounké, neustále napnuté nitce. Těsnou existenci jsme si zajistili a je to spíš naopak, onen suverénní přírodní živel začíná být ohrožen námi. Ale právě tímto životem v civilizaci ztrácíme vědomí oné jeho holosti, i když nás na konci stejně čeká v podobě smrti a zániku. A jsem přesvědčen, že kdybychom tehdejší zkušenost mohli a uměli přijmout a zanést ji do vědomí, lépe bychom rozeznávali hodnotu a nehodnotu současného života, lépe bychom životu rozuměli a věděli, co v něm musíme bránit, a též bychom to bránili. Totiž jeho nezávislost a nalezenou svobodu, prožitou svobodu. A v tomto smyslu má ta stará zkušenost, vyslovená skrze lidovou kulturu, nejen „kulturní” hodnotu, ale i přímo politickou palčivost.
  Mluvím tady chytré řeči a zapomněl jsem připsat ještě poslední odstavec ke kazetě Olomouc. Tuto kazetu jsem neupravoval, nechávám ji, jak jsem ji dostal. Je to záznam amatérský a je to též záznam mého hledání a tápání na poli lidové kultury, tápání, které jsem ten večer nazval „Předfreudovské tendence v lidové písni”. Doporučuji ji lidem, které zajímá též proces, nikoliv pouze produkty.

1. dubna 1989