Na této kazetě je možná víc mluvení než zpívání, ale tehdy patřilo obojí k vystupování rovnocenně. „Když děvečka...” je stará moravská balada, kterou chápu kosmologicky, a její symbolikou se člověk může prokopávat k velkému mýtu života, neuvěřitelně úsporně vyslovenému. Až ztratíme onen komplex obrození, tak znovu objevíme, že i v době „temna” jsme měli velkou literaturu, pravda, nesenou „negramoty”.
  Jaksi záměrně jsem za tuto píseň zařadil „Vnitřnosti zvířat”, což je jen trochu nesrozumitelně překroucené slovo Zvěrokruh. Zabýval jsem se v těch letech astrologií a starými mytologiemi, a z této nálady vznikla tato píseň vlastně je to jen poeticky zahalený astrologický pohled na svět.
  Hlavní písní na této kazetě je „Tady domov mám”, píseň, která je odpovědí na otázku české hymny: Kde domov můj? Jako dítě jsem neměl hymnu rád, zněla vždy vedle ruské, zdála se mi cizácká a hloupá. Když jsem ji ale slyšel v srpnu 1968 na Václavském náměstí zaplněném ruskými tanky, pod právě rozstříleným Národním muzeem, kdy hořelo několik domů kolem československého rádia, zněla ta píseň i její otázka docela jinak. A zněla takto ještě rok či dva a pak se zase vracela do zákrytu s hymnou ruskou a toto její „mizení” byl důvod, proč jsem potřeboval napsat tuto „odpověď”. Že tím příběh této písně nekončí, jsem pochopil až zde v Rotterdamu, když jsem po mnoha letech zjistil, že autor její hudby, František Škroup, je v Rotterdamu pohřben. Byl před sto dvaceti lety z Čech vyhnán podobným způsobem jako já a zde umřel. Autor „otázky” i autor „odpovědi” se přes století sešli v tom samém cizím městě. Co tedy ještě dodávat k dějinám české kultury?
  „Služebný chlebíček” je jedna z mála moravských a vůbec lidových písní, které jsou sociálně hořce laděny. Zajímavé na síle jejího obsahu je, že po koncertě na jaderné fyzice v Praze v roce 1976 mě kvůli ní prorektor této fakulty udal na Bartolomějské, že se posmívám „dělnické třídě”. Byl z toho jeden únavný celodenní výslech, a když se to „vysvětlilo”, dali mi estébáci do toho udavačského dopisu nahlédnout. Malý český Einstein napsal své udání výmluvně, jen s tou relativitou se mu to v hlavě trochu pojebalo.
  Píseň „Utonulá” byla napsána ze šoku i rozhořčení. V roce 1974 se ve Vltavě u Kampy utopila Naďa Voskovcová, děvče plné energie. Zabalila si občanku do igelitu, aby ji voda nerozložila, a vložila do ní lístek: „V tomto státě se nedá žít.” Našli ji asi po měsíci a lístek byl stále čitelný. Píseň je o ní a je věnována jí.
  Těžko říct, která píseň je pro mne nejzávažnější. Je jich víc a pocházejí z různých dob. „Tak jako květ” je jedna z nich. Mám pocit, že zcela přesně zachycuje zoufalství oněch normalizačních let, tehdy surové „vyhnání” ze života, ze života vlastního.