Zorka Růžová byla více básnířkou než písňovou textařkou, a pokud psala písňové texty, psala je jaksi bokem a pro mne. Na této kazetě jsou všechny texty, které napsala, kromě písně „Stromek”, asi desetiminutového eposu o vánočním stromku, který se v Praze vzbouřil proti vánočním oslavám. Studovala na střední umělecko-průmyslové škole na Žižkově. Byl jsem o tři ročníky výš a poznal jsem ji, když jsem tam v roce 1965 organizoval dosti rozsáhlou revoluci. Rád jsem její básničky poslouchal a byla to první poezie, kterou jsem vůbec akceptoval. Sám jsem tehdy nic nepsal a neměl v tomto směru ani žádné plány. Chtěl jsem se stát malířem a poezii jsem považoval za nesmysl, za jakýsi pomatený útěk od života a reality. Když jsem se v roce 1966, po demonstrativním odchodu ze školy, rozhodl psát, nechtěl jsem psát „poezii”, ale „pravdu”. Zůstali jsme přáteli, vídával jsem ji mezi „beatníky” na schodech Národního muzea, díky ní jsem se dostal k americké beatnické poezii, a hlavně k básníku Gregory Corzovi, který nasměroval mé první kroky v psaní. Na písně jsem ještě nemyslel. Napsal jsem tehdy asi padesát básní, které jsem většinou ztratil, neboť jsem je rozdával „spřízněným duším”. V roce 1967 jsme se Zorkou začali společně žít. To už mě Veit a Hvězdoň přemluvili k písničkaření. Fandila nám a napsala pro nás texty „Kva, kva”, „Chci tě znát” a „Slunce mé”. Byla jediná z nás, která „uměla” psát, bezmezně jsem její básničky obdivoval a mnohému jsem se od ní naučil. Byla to intenzívní doba, ale já jsem své psaní pořád bral jen jako dočasné dobrodružství. Chtěl jsem toho, až se „vypíšu”, zase nechat.
  Zorka byla u mého zpívání od začátku a patřila k němu. Prožili jsme spolu také srpnovou okupaci. Bydleli jsme v domě na Vinohradské ulici mezi Čs. rozhlasem a Národním muzeem, všechno se nám odehrávalo pod okny. Mně bylo dvacet jedna, jí devatenáct. V roce 1969 jsme se vzali, v roce 1970 se narodil syn Vavřinec. Dostali jsme byt na Vyšehradě, ale nebylo zač jíst a beznaděj se dala přehazovat vidlema. Když jsem se „vzbouřil” a napsal píseň „Es kondor pasa” a potom další, oslovilo ji to také a napsala dvě už zmíněné skvělé písně „Rozcvička” a „Tango o Praze”. Nejznámější její píseň, dnes už snad i zlidovělá, je píseň „Cizinci”. Ale nejraději mám píseň „Kvartýr”, plnou poťouchlé ironie, která je až dojemně soucitná k oněm lidským sektorovým snům.

Na stěně v rámečku z Díla
Reprodukce Slavíčka
Krávy se v rybníce viděj
Tam u nás v Kameničkách

  V roce 1974 jsme se rozešli a o dva roky později se Zorka odstěhovala se synem Vavřincem do Paříže, kde později spoluzaložila malou firmu na látkové hračky. Psaní pozvolna zanechala a vše, co napsala předtím, zůstalo nevydáno. Když jsem loni (1988) poprvé hrál pařížskému krajanskému publiku, styděla se na koncert přijít. Syn Vavřinec vyrůstal ve stínu mých písní a nedávno mi některé hrál ve svém francouzském překladu. Nerozuměl jsem ani slovo.