Kazeta začíná písní „Hospodskej" a tou také začínala má písničkářská dráha. Byla první:

Lidi, to je hmota
která se sama sežírá
Lidi, to je kus zlata
který se samo vykrádá
Nemyslej na samotu
Každej na svou smrt zapomíná
V mý hospodě je špína
a špína slunce nehledá...

  Další píseň „Lidi" je o pět let starší, ale svým způsobem na „Hospodského" navazuje. Její vznik je zajímavý. V roce 1972 jsem hrával na brněnských studentských kolejích. Koncertoval jsem tam často, sály byly plné, ale nikdy nebyl průser. Studenti začali udávat až od roku 1975. Po jednom skvělém několikahodinovém představení na Leninových kolejích došlo k diskusi, sálem vládlo nadšení a kdosi mě požádal, jestli bych jim do příště nemohl napsat píseň. Slíbil jsem. Když jsem ale za měsíc přišel s touto písní, zůstali lidé sedět jako opaření a zapomněli i zatleskat a až do konce se nálada představení už nezvedla. Pochopili, co já už věděl. Riskuju jen já. Ale byla to moje volba. V roce 1970 mi říkal Miroslav Horníček: „Přece se nenechám zavřít za to, že budu říkat nahlas něco, co se ostatní říct bojí." Všichni museli tehdy volit a tato volba byla pochopitelná. Já takto volit neuměl, ne však z hrdinství, ale ze strachu. Ze strachu před sebou a o sebe. Když je pro člověka život tíživý problém a člověk pak začne psát, aby se vůbec v životě vyznal, není vlastně ani žádná volba možná. Člověk se buď svou svízelností probírá dál, nebo začne směřovat k sebevraždě. Ale toto je velmi ošemetné téma. Je to právě téma písně „Lidi". Tuto píseň mi hrál Vavřinec také francouzsky, ale nepoznal jsem ji. Vymyslil si k ní jinou melodii a na rozdíl od stručného a úderného českého textu měl papír hustě popsaný dlouhými francouzskými větami.
  „A toto je překlad které písně?" zeptal jsem se.
  „Normalizace," odpověděl.
  „Takovou píseň jsem nikdy nenapsal, asi jsi přeložil píseň někoho jiného." Vavřinec vytáhl český text písně „Lidi".
  „To je přece píseň o normalizaci," bránil se, a já uznal.
  Dojímá mě, že chce na mé písničkářství navazovat, i když to nebude v češtině. Obdobně se mnou hnulo, když jsem před dvěma lety ve Frankfurtu, kde jsem se marně pokoušel dát dohromady jakousi pravidelnou scénu v Café Kafka, pozval na „pódium" Jakuba, Třešňákova syna, který se narodil ve stejném roce jako Vavřinec. Má to být čtvrtá písničkářská generace, generace našich dětí?
  Na A stranu této kazety jsem ještě zařadil kolegu ze Šafránu Petra Lutku. Rozhodl se být písničkářem v roce 1969, když slyšel v rádiu moje Pravděpodobné vzdálenosti. Rok nato jsem ho viděl při jeho prvním vystoupení na festivalu v Uherském Brodě. Zpíval po čaplinovsku veselé úderné bajky. Začal jsem ho zvát do Prahy a přemluvil jsem ho, aby šel také do Prahy studovat, aby s námi mohl vystupovat. Pochází z Lipníka nad Bečvou. Považuji ho za druhou písničkářskou generaci, stejně jako Dášu Voňkovou, dnes Andrtovou, kterou jsem do Prahy přivlekl z Krkonoš. Ale to všechno je dnes už dávná historie. Dnešní třetí písničkářská generace si asi těžko uvědomuje, že je už třetí. Vždyť podmínky pro ně jsou pořád jaksi stejné a oni museli také začínat bez „ochrany" kulturních institucí, na vlastní pěst a pro vlastní svědomí.
  Stranu B začínám písní „Kamna", písní, která obsáhla přes polovinu mého trestního spisu v roce 1978. Je to až čítankové, že slepá moc ve své zuřivosti sáhne vždy neomylně po tom nejnevinnějším. Na této nahrávce je píseň v půli přetržená, neboť jsem zapomněl text a pak mi ho kdosi z publika napověděl.
  „Voják" pochází z roku 1968, kdy jsme s Petrem Kalandrou „vystupovali" na Karlově mostě a na náměstíčku Platýz. Začalo se o mně v novinách psát, že jsem protestní zpěvák, a to se mi nelíbilo, tedy jsem napsal „skutečný" protest song.
  Píseň „Kája" je ze série „těch prvních", později se dostala do stínu těch povedenějších hravých či srandovních písní, ale tehdy ještě písně toho druhu neexistovaly. Mnoho tehdejších písničkářů, kteří pak nadobro zmizeli v propadlišti kolem roku 1970, jí bylo ovlivněno.
  Kazetu končím „Žalmem 12", ale o něm jsem se už zmiňoval.