K první straně této kazety příliš komentářů nemám. Píseň „Hladová zeď” je myšlena jako politická obžaloba, ale nemá to ani jednoduchost, ani plakátovitost politické písně. Snažil jsem se jít hlouběji, tentokrát už básnickou metodou, neboť tato píseň je vlastně jakýmsi odrazem mé velké soukromé události, totiž objevu básníka Vladimíra Holana. Jeho jméno, stejně jako mnohá jiná, jsem sice znal, ale jelikož jsem pouze věděl, že psal v pětačtyřicátém o „Rusácích” a že se později z něj stal „intelektuál”, prostě jsem ho nečetl. Stydím se za to. O to větší byl tedy můj úžas, úžas nad jeho hloubkou a až krutě nevybíravou politickou pravdivostí. Byl mi do té doby „utajen” pokřiveným zpopularizováním. Tak můžeme dopadnout a také dopadáme všichni.
  Co se týče strany B, musím se přiznat k „podvodu”, neboť zde se nejedná o Rychtu 74. Tyto nahrávky pocházejí z roku 1976 z divadla v Nerudovce. Je to část pásku, který jsem nabídl v roce 1976 Supraphonu k vydání a málem to bylo přijato. Jenže jsem se omylem „udal” na StB, a tak z toho nic nebylo. U jednoho nekonečně se táhnoucího výslechu mi estébák začal tvrdit, že nejsem zpěvák, ale pouhý provokatér. „A co ty dvě desky u Supraphonu?” optal jsem se hloupě. Estébák za stolem, na kterém ležel můj přetlustý fascikl, zbledl, podepřel se rukama o desku stolu, pozvolna se vztyčoval a pak zařval: „Vám vyšly desky?” Já bych si byl v té chvíli vzteky urazil hlavu. Ale kdo to mohl vědět, že se jim pod svícnem zatmělo? Běželi hned na Supraphon a okamžitě to odnesla naše společná deska Šafránu. Byla už hotová, a dokonce ve skladu. Všech dvacet tisíc kusů šlo do stoupy. „Je to nejméně miliónová škoda,” vyčítal jsem u příštího výslechu. „To by byla, kdyby se to prodalo,” odvětil estébák v logice JEJICH ekonomického myšlení.
  „Jezevčík záchrance” byla svého času píseň slavná, v roce 1971 byla vyhlášena za píseň roku. Ještě mám na to diplom. Hvězdoň neuměl psát hudbu na text, tedy jsem musel já psát text na melodii. A on vždy napsal nějakou symfonii. Proto jsou ty písně na jeho hudbu tak rozsáhlé. Považoval se za velkého skladatele, a když přinesl melodii na „Jezevčíka záchrance”, představoval si, že vznikne bombastický monument, který předčí i tu nejkýčovitější Gottovu kantátu. Ta melodie je skutečně ohavná a já si s ní nevěděl rady. On mi to na pásek též hezky operně nalalal a doprovodil to dramaticky na piáno. Katastrofa. Pak se mi najednou na ty děsivé nástupní takty přilepila slova: „To bude blbej den...” a pak už to jelo. Když jsem to pak Hvězdoňovi zazpíval, vypadal na mrtvici a celou noc jsme ho se Zorkou přesvědčovali, že tak je to nejlepší. Když jsme to pak nějaký čas později zpívali na Folk a country festivalu v Lucerně, pochopil též. Publikum řvalo smíchy, přízemí vypadalo jako obilné pole ve větru, hlavy se vztyčovaly a zase mizely mezi koleny. Doba byla tragická a depresívní, lidé byli napnutí a frustrovaní a do toho jsme my přišli se symfonickou koncepcí o jezevčíkovi záchranci. Ovšem já dnes nemůžu napodobit Hvězdoňův dojímavě tragický zpěv refrénů. Ten večer jsme zpívali ještě „Koulaře” a účinek byl podobný. V publiku byly zase asi čtyři tisíce lidí.