Tuto kazetu otevírám písní „Pravděpodobné vzdálenosti”, jednou z mých prvních a dodnes nejpodstatnějších písní. Když jsem ji psal, zdaleka jsem si neuvědomoval její dosah. Začala mi docházet teprve při zpívání. Zpočátku mi pár lidí vyčetlo její „pesimističnost”, neboť je to jednoznačné vyjádření marnosti našeho života, ale na mne tato píseň dodnes působí „optimisticky” tím, že se ono nevyjádřitelné, relativní PODAŘILO vyjádřit. Život sice zaniká a člověk s ním, v tom jsme jako lidé vydáni napospas přírodě, vesmíru či bohu, ale v jedné věci získáváme moc skoro až absolutní: v pochopení a VYSLOVENÍ; tím jako bychom vyrazili smrti kosu z hnátů.
  „Pravděpodobné vzdálenosti” ale také sehrály dvojí závažnou roli ve vývoji písničkářství. Jednak že písnička s kytarou, jednoduše interpretovaná v nenáročné melodii, může vkročit i na pole umění. Byl to jeden z prvních kroků, kterým se písničkářství z lehkého žánru stává samostatným uměleckým směrem. A pak se podařilo to, co se dnes už zdá samozřejmé: rozbít akademickou pověru o technice textu. Píseň se skoro nerýmuje, na délce řádků a počtu slabik nezáleží a místo pravidla „co tón, to slabika” se na některé tóny shlukují často i skupiny slov. O rozbití pevné textové formy se sice dávno přede mnou zasloužil Bob Dylan, ale u nás panoval názor, že to jde jen v angličtině. Mně záleželo velmi na důkazu, že to v češtině jde také, že to není věc stavby jazyka, ale přístupu k němu. Poprvé jsem to udělal v písni „Nemůžeš za to”, ale tu jsem časem odložil, nezdála se mi dobrá. „Pravděpodobné vzdálenosti” zůstaly a zněly tak přesvědčivě, že už nebylo třeba o této věci diskutovat. O další písni „Měna” platí zhruba totéž.
  Na stranu A jsem také zařadil dvě písně Vladimíra Merty. Architekt, filmový režisér, a hlavně písničkář Merta hraje v Československu dodnes a stal se hvězdou první velikosti, aniž se dopustil té nejmenší nečestnosti. Je to důkazem toho, že to šlo a jde. Vytvořil monumentální písničkářské dílo. Měl jsem záměr vydat řadu jeho kazet, ale když se dozvěděl, že jsem publikoval tyto dvě písně z tehdejší Rychty, měl mi to za zlé a musel jsem mu slíbit, že už žádnou jeho věc nezveřejním. Snaží se už léta prosadit vydání svých písní „legálně”, a teď se dokonce zdá, že se mu to i podaří. Českou poezii sedmdesátých a osmdesátých let si bez něj nelze představit. Je též vynikajícím a zcela nenapodobitelným kytaristou.
  Na straně B bych chtěl upozornit na dvě písně: „Sociální balada” a „Náměšť”. „Sociální balada” skutečně zlidověla, mnoho lidí ani neví, že pochází ode mne, a na druhé straně zase mnoho lidí zná mé jméno jen díky této písni. Vyklouzla mi zpod ruky v roce 1969, kdy jsem psal trochu přihlouplé mystické písně. Skoro u všech zdařilých písní ani pořádně nevím, jak vznikly, až se mi někdy zdálo, že se jim prostě chtělo na svět, a tak mne k tomu použily a já si jejich existence všiml až v okamžiku, kdy jsem je zpíval před publikem. Jedna z trapných zkušeností mé desetileté emigrace je, že bez publika se písničky dají psát jen stěží, a hlavně se vůbec nedá rozpoznat jejich smysl.
  Druhá píseň je „Náměšť”. To je dnes v Československu moje nejpopulárnější píseň, stala se dokonce jakousi hymnou a bývá často i v těchto letech davově zpívána při různých příležitostech. Mám z toho až zlomyslnou radost. Zamýšlel jsem ji totiž napsat jako hymnu. V roce 1973 jsme měli stále ještě naději, že se nám podaří zorganizovat další velký festival, jeden z řady tehdejších festivalů, tentokrát ale největší. Mělo to být v přírodním amfiteátru v Náměšti na Hané, který pojme padesát tisíc lidí. Měl trvat nepřetržitě čtyři dny, skupin a zpěváků bylo tehdy ještě dost a příprava a organizace se až podezřele snadno dařily. Měl jsem to celé tak trochu na svědomí a chtěl jsem též, aby měl tento festival svou hymnu a aby se jí zase nestala píseň „We shall overcome”. Sice jsem tuto píseň v roce 1969 přeložil i zpíval, ale nelíbilo se mi to. Tento typ písní se moc překládat nedá.
  „Náměšť” je moje nejkratší píseň, ale psal jsem ji dva měsíce, denně se s ní mořil. Je nad lidské síly vyzpívat hymnicky a stručně závažná témata, jakými jsou svoboda, víra, pravda atd., aby to neznělo trapně, odpudivě a vylhaně, obzvlášť po tolika letech bolševického i jiného zneužívání těchto pojmů. Z několika set slok jsem zachoval pět. Píseň byla tedy hotová, bylo předprodáno dvacet tisíc lístků, chybělo už jen čtrnáct dní do zahájení, a přišel zákaz. V den plánovaného začátku festivalu kontrolovala policie všechny vlaky v Olomouci a Prostějově, a kdo měl lístek do Náměště, toho vyhodili z vlaku, dokonce i staré babky. Silnice byly zablokované. Přesto se tam sešlo, většinou pochodem přes lesy, pole a louky, asi pět tisíc lidí a trochu se s policií pofackovali. Neměl jsem pro tu píseň jméno, nazval jsem ji tedy „Náměšť”, abych alespoň takto tento festival zachoval, a to se podařilo. Náměšť vstoupil do mnoha dalších festivalů a vstupuje dodnes a teď bych byl už i ochoten věřit, že se přece jen ten festival v Náměšti jednou konat bude a že tam i ten „Náměšť” zazpívám. Ale aby se náhodou nestalo, že to tam bude zpívat vnuk či pravnučka s lehkým francouzským akcentem a nebude to v Náměšti, ale v Pešti.