Mám podezření, že píseň „Litvínov” je právě to, zač by mi mohl jednou nějaký dobrák postavit pomník. Působí dokonce i v holandštině. A jsou lidé z jiných generací či okruhů, kteří moje písničkářství moc neberou, ale tuto píseň bez výhrady. Dokonce se mi o ní v jednom dopise pochvalně zmiňuje i spisovatel Milan Kundera. Možná jsem chtěl původně psát jen výčitku lidem, že normalizaci akceptovali a ze zbabělosti si vytvořili „realistickou” filosofii „za byt a stravu”. Ale nějak se této písni zachtělo sahat dál a tak vyslovila v jednoduchém jazyce volbu pro každého stále aktuální: pokusit se žít smysluplně, nebo se degradovat na snadnou kořist konzumenství.
  Druhou písní byla „Jihlava”. Je psána stejným krokem i stejným dialogem.   Mezi tyto písně jsem na kazetu vložil „Železný Brod”, ale nepatří k nim, napsal jsem ji o dva roky později. Psal jsem ji „jen” jako písničku o městě, které jsem měl rád. Hrával jsem v Železném Brodě pro žáky sklářské školy, byly to nádherné koncerty, a touto písničkou jsem se jim chtěl odměnit. V Železném Brodě jsem měl také svůj nejdelší koncert, trval osm a půl hodiny. Já bych tehdy i hrál dál, písní bylo pořád dost, ale publikum už nemohlo. Bylo ztahané jak holka po pěkné noci. Ale bývala i jiná publika, blbá, kdy já byl už po čtvrt hodině vyřízený, minuta za minutou se vlekla a já se nemohl dočkat konce. Třeba ve Svárově. Ale přece jen byla taková představení v menšině.
  Rok 1968 byl tak živý, že jaksi nebyl čas a nálada psát nové písně. Napsal jsem tehdy pouze dvě. „Voják” a „Slunce Mao”. Po ruské okupaci mi hlavou i srdce hučelo všechno možné, ale ani z toho píseň nevznikla. Byl jsem zmaten. Jednou nocí byl život i svět změněn.
  Sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969 jsem prožil jako hluboké zoufalství. Plně jsem chápal jeho záměr i popud, to snad tehdy chápali všichni, ale jaksi mě až fyzicky bolely jeho popáleniny, které už politickým činem nebyly, ty jenom bolely a na ně i umřel. Napsal jsem mu tak nějak soukromě píseň „Sněženka”. Pro útěchu a naději, a tady se přiznávám poprvé, že ta píseň je věnována jemu. Čím více se pak stával politickým symbolem a čím více se na něj potom zapomínalo, tím hůře se mi tato píseň hrála, až jsem ji odložil zcela. Je psána na andersenovský motiv, stejně jako „Zlý kníže”.
  Začal jsem psát dál, ale už to byly písně jiné, i já jsem se stal jiným. Rozhodl jsem se vzdát malování a zůstat u zpívání tak dlouho, jak to půjde. Vůbec ale jsem nepočítal s tím, že to bude trvat ještě léta, že se budu formovat v písničkáře sedmdesátých let, že objevím moravské balady, že založením skupiny Šafrán začneme solidně dláždit cestu českému písničkářství, které přesáhne dvě desetiletí a zasáhne i nové generace. No a že já budu mezitím ještě deset let sedět v Rotterdamu...