Na této kazetě jsou dvě písně, které „tehdy" psaly historii: „Slunečnice" a „Ježíšek". Napsal jsem je v roce 1967 sám pro sebe, „vybočovaly" z mého beatnického a existencionálního záměru. Mínil jsem si je nechat „k soukromé potřebě", a když jsme je s Veitem přece jen zařadili, dost dlouho jsem se styděl, pociťoval jsem je zcela intimně. Jenže právě toto byly ty dvě první písně, po kterých publikum skutečně chňaplo, a pro mnoho lidí se staly stejným intimním bohatstvím, jakým byly pro mne. Když se píseň „rozhodne", že se podaří, pak se zrodí jako živá bytost, která se sama a nezávisle vydá do života. Má svůj osud a své lásky, nese si s sebou vlastní svět a já autor a interpret o tom většinou ani nevím, ani se toho neúčastním. Já ji jen vykopnu z hnízda a ona si už letí, a dokonce je jí jedno, jestli ji zapomenu, zavrhnu nebo jí dokonce budu nevěrný písněmi jiného obsahu. Loni na jaře jsem byl s kytarou na druhém konci světa, v Austrálii, a když jsem hrál v Sydney, seděla v první řadě čtyřicátnice, která stále polohlasem žebrala: „Slunečnici, Slunečnici..." Byla už dvacet let v emigraci a celou dobu ji tato píseň provázela, byla jí partnerem a lékem proti beznaději.
  Vím, že je a bylo mnoho lidí, pro které „Slunečnice" a „Ježíšek" byly vyslovením času před srpnem i po něm, snad i vyslovením nadčasu. Před pár lety jsem potkal ve Švýcarsku úspěšného malíře, prodávajícího obrazy za tisíce franků, který mi oznámil, že kdykoliv zahraji „Slunečnici" a on tam bude, dostanu obraz. Dostal jsem dva. Pak už vždycky jen čekával v hospodě s otázkou: „Hrál jsi?” „Hrál.” „Naštěstí jsem tam nebyl,” a zaplatil mi pivo.
  Už jsem napsal, že Lutka se rozhodl k písničkaření po vyslechnutí písně „Pravděpodobné vzdálenosti”. Třešňák se mi nedávno ve Frankfurtu po dvaceti letech přátelství přiznal, že on začínal písní „Ježíšek”. Samozřejmě na talentu obou dvou nemám nejmenší zásluhy a tyto písně byle jen jakýmisi hřebíky, o které se jejich vlastní pytel roztrhl, ale v obou případech je k podivení, že se vyvalil obsah zcela odlišný povaze onoho hřebíku.
  „Hrob ouhoří”vznikl také na Andersenovy motivy, ale myslel jsem ho pouze eroticky, což bylo tehdy pochopeno, píseň vyvolávala v sále vždy bouřlivou reakci, ale v době Rychty 74 už píseň pohasínala.
  „Zedníka” jsem hrál jen krátce, neboť se mi začal zdát pitomý. Ale tím, že jsem ho párkrát zahrál, jsem přece jen způsobil, že z hnízda vylétl. V roce 1975 jsem se spřátelil s Václavem Havlem. Já jsem o jeho existenci do té doby nevěděl, myslel jsem, že emigroval, cizí rádia jsem neposlouchal a Západ mi byl celkem ukradenej. On zase neměl tušení o našem písničkaření. Takových setkání bylo v roce 1975 mnoho. Ale Havel, přestože je dnes až jakýmsi nadnárodním hrdinou, je v duši hravým děckem. Byl tehdy naším písničkařením nadšen a o rok později, když mu někdo daroval kazeťák, se rozhodl, že bude chodit po hospodách a nahrávat to, co lidé zpívají. Byl to krátký nával touhy zmapovat lidového hudebního génia a dětské okouzlení z technické hračky. Pak mi to pustil a zarráčkoval:„Jarrdo...” dál se to nedovolím citovat, ale bylo to nějak v tom smyslu, že aktuální lidová tvořivost stále existuje, a pustil mi hospodskou nahrávku písně„Zedník”.
  „První texaské město” napsal Třešňák v našem westernovém měsíci. Přišel ke mně na návštěvu na Vyšehrad a já měl doma flašku rumu, kterou jsem odmítl otevřít. Naléhal. „Když napíšeš western, tak ji otevřu,” dal jsem si podmínku. Vzal kytaru, zapadl do vedlejší místnosti a asi za dvě minuty se vrátil a spustil: „V jednom texaským městě...” Flaška padla. Pak jsem k tomu dopsal ještě asi deset dalších měst, ale ty jsem ještě nenahrál.