Je pouze lež, která se pravdě podobá?
Písničkář JAROSLAV HUTKA (21. 4. 1947) patří k velmi zaneprázdněným lidem. On sám i jeho práce vysílají do světa signál, že nuda se v jeho přítomností nemůže zdržovat. Charakterický hlas i zvonivý smích ho neopouštějí ani v momentech, kdy možná mnozí z nás vidí veškeré své naděje černě. Každé pondělí večer nyní vysílá Česká televize celkem 39 dílný seriál Příběhy železné opony, kterým diváka provází právě Hutka.
Za zpěváka, který dodával řadě z nás určité slunce do života v době totality, nejlépe vypovídají texty jeho písní, básní, fejetonů i pestré životní zkušenosti. V nich se zrcadlí i kus Hutkovy široké duše. Má stále co říci, neboť slova jím dávno i dnes napsaná, obvykle přesahují danou dobu. Je docela vhodný čas mu za ně poděkovat. Údajně kontroverzní folkař zanedlouho oslaví narozeniny, v příštím roce ho čeká kulaté jubileum.
Jak se vám vlastně žije v této době?
Současnost pro mě v podstatě znamená příjemnou změnu k lepšímu. Po všech stránkách. Když prolétnu svůj život, od padesátých let míří vlastně jen k lepšímu.
Zmínili jsme se o seriálu dokumentů Příběhy železné opony. Co pro vás znamená?
Je to splácení dluhu. Příběhy, bez kterých minulost nemůže být pravdivě pochopena. A léčba proti falešnému stesku po jakýchsi jistotách, které ten minulý režim měl zajišťovat. Ta skutečná jistota byl ostnatý drát napuštěný vysokém napětím a střelba po každém, kdo se chtěl vydat jinam.
Pomalu přichází jaro, navíc jste Jaroslav... Mělo či má vliv na vaši tvorbu některé z ročních období? Které je vaším nejoblíbenějším?
I když jsem ten Jaroslav, mně oslovuje začátek podzimu, to slavnostní barevné umírání. V tu dobu je také Praha nejkrásnější a člověk prostě musí o životě přemýšlet.
Na nedostatek práce si zřejmě nestěžujete. Přiblížíte nám své plány pro letošní rok?
Potřeboval bych na všechno trochu více času. Práce je spousta, spíš nestíhám. Dvě velké knížky mám dokončit pro TORST, Neodeslaný dopis a poesii za celý život, pak už je čas uzavřít další knížku fejetonů a dokončit celý projekt Samopal, tedy cédéčka, která si sám pálím a v nichž zpracovávám minulost, bude jich něco přes třicet. A také jsem přijal výzvu Zelených a kandiduji za ně do v tomto roce parlamentu ...no a konečně zase začít psát písničky.
Můžete charakterizovat vaše publikum?
Nevidím žádný rozdíl mezi Prahou a jinými kouty republiky. Poslední dobou se moji posluchači nějak stabilizují. Vytvořila se, jakoby se našla, menší skupina lidí, která nevyhledává komerci, nenechá se vláčet nabídkou, představující vlastně kšeft někoho, kdo investuje do kultury. Tito lidé přesně vědí, na co jdou, proč tuhle muziku chtějí. Věková skladba je velmi pestrá, žádná z kategorií nijak nepřevažuje. Nazval bych je inteligentním, příjemným publikem. Moje písně většinou znají. Už jsem zkrátka delší dobu profláknutej… Hraji převážně v malých sálech nebo klubech, ty bývají zaplněny. Sám mám stejně nejraději menší scény. Velké arény pro písničkáře skončily, zdá se, že jsou skutečně doménou oné kultury, do níž se investuje jen pro zisk. Ta si publikum vlastně kupuje a vyhledávají ji úplně jiní lidé, vychovaní na komerčních televizích a nablblých časopisech, jinak to snad ani nelze říci.. O mou propagaci se stará vždy pořadatel. Jistě, najdou se i místa, kam lidé prostě nepřijdou.
Náš časopis se okrajově dotýká i alternativních možností medicíny. Říká vám něco tato oblast?
Naštěstí nebývám často nemocen. Ale moje žena má v podstatě léčbu celé rodiny postavenou na homeopatii. U nás je tahle disciplína skutečně doma a mohu říci, že přináší viditelné výsledky. Podle toho, co kolem sebe vidím, mám skutečně pocit, že to funguje. Hrozbu choroby se snažíme podchytit už v jejích zárodcích.
Máte nějaký vztah k ezoterice? K otázkám smyslu našeho bytí, osudu, minulých životů, života a smrti...
Mohu říci, že čím jsem starší, jsem v těchto věcech také daleko opatrnější. Protože jak člověk stárne, uvědomuje si, jak je tajemství života hluboké.. Řekl bych, že mi byl přidělen jakýsi kritický rozum, člověk zkrátka musí být opatrný. Žádnou z těchto otázek však nevylučuji, protože když není důkaz pro, není také důkaz proti. Je třeba zůstávat otevřený. Sám bych nešel ke kartářce, ale rozhodně nechci nikoho zrazovat. Někdy v sedmdesátých letech jsem si začal dělat v hlavě pořádek a třídil si, co si v ní nechat a co ne. Nakonec jsem zůstal u astrologie. Ta se mi zdá exaktní, zpětně kontrolovatelná. Je sice fakt, že když lidem tvrdím, že jde o exaktní obor, někteří se mi smějí. Přesto z různých těchto nauk a disciplín má k exaktní vědě nejblíže.
Myslíte si, že platí rčení "každý svého štěstí strůjcem"?
Fungovat to samozřejmě může, ale člověk těžko rozeznává, kdy podlehne iluzi, nebo kdy realizuje své skryté přání, kdy má dost odvahy se rozhodnout podle svého. Člověk se rodí s určitými zcela určitými dispozicemi a každý máme naděleny jiné. Ale v dnešní době už to nemusí být tak strašná osudová zátěž, naše osudy se moderní společností jaksi odlehčily a můžeme se stávat snadněji jejich pány. Život si lze víc uvědomovat. Ona schopnost uvědomění už osud osvobozuje.
Zmoudříme vůbec někdy?
Usuzuji, že v horizontu nejbližších dvaceti let se ještě bude mnoho věcí zlepšovat, ta tendence tu nyní je. Vezměme to tak trochu z globálního pohledu, což je dnes oblíbené slovo. Sám sbírám zkameněliny a jen doufám, že náš druh života, který máme, na naší zemi zůstane. Ale je zapotřebí v mnoha ohledech brzdit. Škodíme přírodě a už o tom také začínáme pořádně vědět. Měli bychom především přesvědčit mocné, kteří mají možnosti rozhodovat, že musíme začít používat rozum. Snášet jim argumenty a nečekat, až ty mocné přesvědčí realita sama. Pak už bude dost pozdě. Bohužel, zde jsem pesimistický. Uveďme si malý příklad z kultury. Ví se, co kultura je a co není. Ta opravdová může ovlivňovat psychické zdraví lidí až po jejich celkovou kulturnost, a tím i bezpečnost společnosti. Právě proto by měla být zpřístupněna, rozvíjena. Přesto je potlačována komercí a kvalita se stává potřebou jen pro elitu. Prostředí je otrávené. V oblasti průmyslu je to podobné.
Nedrásá vám duši současný způsob života?
Víte, já už si ho takto zažil v Holandsku. Druh otevírání materiální svobody je na jednu stranu příjemný, umožňuje spoustu věcí. Ale platíme za něj daň a jakobychom o ní nechtěli slyšet. Nazvěme ji třeba budoucnostní. Jde vlastně o volnost a svobodu. Nejde o dva stejné výrazy, pojmy totožné kvality. Zdá se, že současná civilizace má tendenci být pohodlná, žít si příjemně, ale jaksi nevidí konec oné volnosti. Se svobodou to nemá nic společného. Ta souvisí s vědomím, inteligencí, se vzděláním, chápavostí, s neustálou schopností reflektovat věci. Já se za "bolševika" necítil nesvobodný, nebál jsem se. Je mi nesmírně líto, že to byl tak blbej režim, ale každý si osobní svobodu najít mohl, ale tu volnost neměl nikdo. Dnes je volnost k dispozici, ale svoboda je to vzácné zboží.
Každého z nás hodně utvářelo dětství. Jaké bylo to vaše?
Prvních pět let bylo nádherných. Otec měl ještě před znárodněním obchod s nábytkem. Měli jsme velký dům v Olomouci, kousek od náměstí s pěkným dvorem. Útlé dětství jsem prožil právě v tomhle tichém domě a mám na to velice krásné vzpomínky. Potom nás o vánocích 1952 vystěhovali: přijeli vojáci, ztropili povyk, měli i samopaly. Byli jsme zkrátka nepřátelé státu. Já jsem ale tu drsnou realitu zase tolik nevnímal. Jsme naštěstí evropská civilizace, já byl nejmladší a tudíž se o mne postarali. Neměl jsem hlad a ani si neuvědomoval, jak strašné chvíle prožívají rodiče. Když dítě cítí okolo sebe lásku, je mu jedno, co se děje. Bydleli jsme na policejní strážnici, ale pro mne to bylo pod krásným hradem, vedle kouzelných lesů, já chodil do jednotřídky a zdálo se mi to docela bezvadný. Jenže dětství pozvolna končilo a s naším návratem do Olomouce mi začala docházet skutečnost. Ocitli jsme se na periférii, přestal jsem být tím malinkým a chráněným dítětem. Přišlo zcela zákonitě hodně nepříjemné překvapení. Za čas následovalo studium v Praze, výrazně mě ovlivnila doba, prostředí. Místo malířiny došlo na psaní písniček.Ohlédnu-li se zpátky, od momentu vystěhování jsem vlastně stále na cestách. Osud? Kdo ví. Jistota domova a všeho, co s ním souvisí, funguje vlastně až teď.
Tušíte, kde se ve vás vzal literární a hudební talent?
Patrně narážíte na rodinu. Ale nic podobného tam nebylo. Ve vlastním horoskopu bych literární sklony našel, ale doma ne. Do hlavního města jsem odešel na uměleckou školu, už na základní škole jsem se rozmýšlel mezi matematikou a malováním. Malování později vyhrálo. Ale jenom na chvíli. Zůstaly mně "malůvky" ze studií, když nyní vydávám cédéčka edice SAMOPAL, vytvářím si obaly. Ale na skutečně vážné malování pořád nemám čas.
Jste velmi zaneprázdněný člověk. Dokážete vůbec odpočívat?
Snažím se v sobě především udržet klid, uvědomovat si sám sebe. Nést to jako příjemný, vědomý pocit. Má to blízko k józe, i když se jí nějak cílevědomě nezabývám.
Zuzana Musílková, Generace