Zhrzený Hutka to už lépe (o sobě) říct nemohl
Člověk, který má v sobě jen špetku slušnosti, se alespoň v den smutku o nebožtíkovi zdrží jakéhokoliv komentáře (o mrtvých jen dobře), tím více pokud jde o nekorektní moralizování, jak nám to předvedl Jaroslav Hutka, enfant terrible příležitostných, zneuznalých periferních písničkářů a zpěváků.
Tento veskrze zhrzený, opomíjený, v poslední době zvláště na morbidních písních (o prezidentu Zemanovi) se přiživující ubožák Hutka, se v souvislosti s úmrtím Karla Gotta měl tu potřebu vyzvracet své dlouho zadržované emoce, když se na adresu K. Gotta vyjádřil natolik otevřeně, že lépe se k charakteru své osoby ani vyjádřit nemohl. Pravda, to co o sobě říká není zas nic mimořádného či tajného a je také dlouho všeobecně známé, Hutka to však nikdy s takovou (nechtěnou) otevřeností nikdy veřejně nepřiznal.
Pokud se budeme držet Hutkova vyjádření jistě dlouho zadržovaného pocitu všeobecného nezájmu o jeho osobu, jeho upozadění ve společnosti (na rozdíl od prominentů pražské kavárny, kteří jej mají uznávaného bojovníka za demokracii), hlavně pak jeho dlouho zadržované závisti, přerůstající až k výsměšné nenávisti, lze mu s velkým sebezapřením, moralizující komentář ke Karlu Gottovi prominout.
Ne snad proto, že by si to zasloužil, ale spíše jen ze soucitu podle známého rčení …blahoslavení chudí duchem, neboť nevědí co činí.
Jako důkaz jeho chronické osobní závisti jsou tyto Hutkovy výroky:
„ Karel Gott stal slavným „z rozhodnutí strany a vlády“, ...v té slávě držen dvacet let od rána do večera na všech lidem dostupných mediích a jiná nejsou, a slouží jako radostná vlajka na věži ve svěžím optimistickém větru … byli i ti, kterým toho dáno nebylo. Bylo nás víc, co jsme měli nadání, nekopírovali jsme úspěšné světové hity, měli píli, ale vytvářeli písně proti proudu a zákazům,“. To je vyznání, resp. přiznání, které snad nemůže přehlédnout ani sám Bůh (čímž není myšlen K. Gott). To je ten zásadní faktor, který říká, proč je Hutka nejen nespokojen a také proč je vůči Karlu Gottovi tak n ekorektně agresivní, proč nenávidí společnost, která mu není ochotna tleskat, lépe řečeno, proč jej lidé nemají rádi. To na rozdíl právě od Karla Gotta, kterého měli lidé nejen rádi, oni jej milovali, zbožňovali. A Hutka? NIC, dlouhých padesát let NIC!
To není zdaleka vše, co na sebe Hutka ve svém plačtivém rozjímání prozradil.„Šlápl jsem teď do sudu plného jedovatých hadů a věčně živé žumpy, no jo, není to poprvé. Že by tím pádem media přestala hrát moje písničky nehrozí, ona už je dávno nehrají... Ona se stala už tou krajinou kýče, ve které lidé lenivého ducha většinu hodin před usnutím žijí, ona jsou už tím rozvinutým červeným kobercem, po kterém spasitelé osvíceni totalitou přicházejí. Pro mne to je jako být za živa mumifikován“ dodává smutně totálně zhrzený Hutka.
Pokud si probereme smysl Hutkou vyřčeného, můžeme snadno konstatovat, jak hluboce a těžce je svým životem, potažmo životem zneuznalého písničkáře, tak těžce frustrován. Například při konstatování… bylo nás víc, co jsme měli nadání, nekopírovali jsme úspěšné světové hity, měli píli, ale vytvářeli písně proti proudu a zákazům,“ Hutkovi bohužel nedochází, že myslet si, že má nadání, resp. talent, je otázka subjektivního názoru. Mít nadání může či musí konstatovat a potvrdit někdo, kdo může a je schopen jeho nadání respektovat a dále rozvíjet. To byl případ Karla Gotta, nikoli však ubohého Jaroslava Hutky! O tom, zda měl píli nebo ne, nás může pan Hutka přesvědčovat sebevíc, ale jeho údajná píle je de facto k ničemu, natož k rádoby uměleckém úspěchu, protože neměl to hlavní, co měl Gott: talent a morální kredit!
Hutka, protože to patří do koloritu jeho nevědomé sebekritiky, ač nerad také velmi přiznává, že media dávno přestala hrát jeho písničky, což je nepochybně také jeden z mnoha důvodů nebetyčné závisti a žárlivosti na úspěchy K. Gotta, jehož písně, Hutkovi k zlosti, zněly a zní den co den! Hutka také neskrývá, že mu vadí, že Gott přebíral (podle Hutky kopíroval) světové hity, zatímco on ve snaze být „svůj“ se lopotil s vlastní tvorbou, přesněji písněmi vzdoru, písněmi a texty proti proudu, navzdory zákazům. Počiny, jak se jistě domnívá, že jsou hodny hrdinství či uznání, kterého se však od nevděčného „národa“ nedočkal! A tak by strašně rád a ono ne a ne a ne!
Závěrem citát, který je vrcholem jeho společenské netaktnosti, neurvalosti, charakterové a mravní pokleslosti: „Takový zpěvák (rozuměj K.G.) nakonec pro ten hnusný režim pracuje i v rakvi!“ To jsou slova, která mluví za vše, co sžírá Hutkovo ego. K tomu se jen těžko hledá vysvětlení, lidské pochopení a proto nedoceněnému pěvci, závistivci a morálnímu ubožákovi Hutkovi je patřičnější touto cestou vzkázat: Zápachem hluboké závisti, nenávisti, morální zkaženosti, bezcharakterností, falešnou domýšlivostí postižený pokrytec, duševní a morální mrzák Hutkova formátu, stejně jako za živa, bude smrdět i v hrobě!“ Amen.
Jiří Baťa, První zprávy