Rozhovor pro časopis Grafoman Zpíval jste i v Nizozemí, v době emigrace? První rok emigrace jsem měl mnoho koncertů pro české krajany po Evropě a také po Kanadě a Americe, ale vzájemmně vztahy i sympatie vychladly a tyto české koncerty po napsání kritickéh fejetonu Požár v bazaru se zcela zastavily. Mělo to tu výhodu, že jsem se mohl věnovat Holandsku a holandštině, takže od roku 1982 už jsem začal zpívat holandsky, našel jsem výborného překladatele Gerta Helmmerse a tak jsem měl kromě několika jednoduchých písní, které jsem napsal holandsky já sám, všechny moje podstatné písně skvěle přeloženy do holandštiny, včetně některých moravských balad. Vydal jsem v roce 1984 gramofonovou desku, která se jmenovala Hier is mijn thuis. Měl jsem i dost koncertů, abych se uživil. Kolem roku 1985 jsem se začal zabývat němčinou, začal budovat německý repertoár, v roce 1988 jsem se přestěhoval do Německa a začal pozvolna vystupovat, ale přišel převrat, tak jsem se vrátil 25. listopadu domů. Definitivně. Jak a kdy jste se dozvěděl o Sametové revoluci? Večer 17. listopadu jsem doma v Kolíně na Rýnem poslouchal anglické BBC a z té zprávy o akci na Národní třídě jsem pochopil, že se něco defiinitivně rozjelo i v Československu. Telefonoval jsem přátelům do Prahy a pak jsem koupil první volnou letenku do Prahy, ta byla shodou okolností na 25. listopadu. Netušil jsem, jestli mě pustí přes hranice, neměl jsem vízum ani české občanství, nakonec to vyšlo. Podivné, neuvěřitelné a zázračné. Jaké jste měl vztahy se zpěváky z Českloslovenska (s kým jste si rozuměl a s kým naopak ne)? No, znal jsem tehdy i nějaké zpěváky z komerce, tehdy byl ten svět menší a lidi se více stýkali, ale fakticky jsem si rozuměl jen s písničkáři, založili jsme partu pod jménem Šafrán, byl to docela široký okruh a než jsem se seznámil v polovině roku 1975 s undegroundem a disidenty, stýkal jsem se jenom s nimi. Třešňák, Merta, Voňková, Lutka a hromada dalších. Jakou Vaši písničku máte nejraději (popřípadě proč)? To neumím říct, většinou mám nejraději vždy ty poslední a to jsou teď ŘÍJEN a LESNÍ TŮŇ. Jsou nové, obě trochu romantické, ta první je krajinomalebná, je to obraz října a ta druhá je milostná. Ale já mám víceméně rád všechny svoje písničky. Neskládám je pro úspěch, ale pro nějaký hlubší smysl písničkářství, žiju s nimi už přes půl století, jsou mým světem i duší. Můžete stručně srovnat prostředí pro hudební tvorbu dnes a za socialismu? To se nedá moc srovnávat. Je to sice stále stejná země a stejní lidé, ale dvě nesrovnatelná prostředí. Tehdy byla všude šedivost, strach a omšelost a bránit svou svobodu a nezávislost bylo nebezpečné. Byl jsem chudý a občas nebylo ani co jíst, bydlení bylo ubohé, šlo o to si uhájit duši, stručně, jak zpívá Sváťa Karásek, říct ďáblovi ne. Dnes mají lidé jiné starosti a jiné strachy, jsme svobodni, takže svoboda přestala být naléhavá, lidé se méně fyzicky stýkají, ale jsou informováni, když chtějí, tak i správně. Tehdy byl svět šedivý, izolovaný, dnes je barevný, otevřený a rozmanitý. Vývoj je rychlý a na to asi nejsme biologicky či vývojově připraveni, tak nás to často vede do zmatku, ale to je jiná věc. Obecně se dá říct, že tehdy byl svět blbý a dnes je dobrý, tehdy byl jednoduchý, dnes je komplikovaný... Marie Radová, Grafoman, 2019