Hloubavý písničkář Abych dramaturgicky posílil věhlas hudební restaurace Černý Most, rozhodl jsem se pozvat k vystoupení písničkáře Jaroslava Hutku. Ostatně po úspěšném expozé Bluesberry jako by nám narostla křídla. Mistr sám po chvilkovém váhání nabídku přijal. Ujistil jsem jej, že ačkoliv název "restaurace" a ještě k tomu Černý Most nebudí příliš důvěru, prostředí samotné působí celkem příjemně a sem tam bývá i "nařezáno". Také obecenstvo je poměrně vyzrálé a hudbychtivé až na některé výjimky, které je občas nutno vyvést za límec. Původně jsem předpokládal větší diváckou účast, když už člověk dotáhne velkého umělce svým spoluobčanům až pod nos. Žel, jak se ukázalo, pro některé byla padesátikoruna za vstupné astronomickou částkou, kterou nebyli s to oželet, a raději roztáčeli kolotoče štěstí v přilehlém baru. Za svitu reflektorů na nově instalovaném pódiu po deváté večerní začal Jaroslav Hutka housti. Ačkoliv bylo téměř ticho, s dosavadními produkcemi nesouměřitelné, i zbylí šepotající "kecálisté" byli mistrem hned zkraje upozorněni, že buď on, anebo oni, ale v žádném případě dohromady. A tak jsme po chvíli všichni, oněmělí tím tichem, už jen nábožně poslouchali a toto naše vytržení jen občas přerušilo slabé vrznutí hospodských lítaček, když obsluha zanášela "pěnivce" mezi stažená hrdla. O přestávce Hutka rozbalil bazar k nadšení mnohých, kteří chtěli doplnit svoji diskografii a bibliotéku. Cédéčka, jež šla na dračku, jsou povětšinou točená v domácích podmínkách, s vlastním obalem a v megastorech na ně opravdu nenarazíte. Pro tápající umělce, kteří čekají v přítmí pokoje, až je někdo objeví, může být tento přístup inspirací k uchopení vlastního osudu do svých rukou. Legenda, jíž je zpěvák obestřen, trpělivé hledačství zaměřené na archivy lidové hudby, vyhraněný politický postoj a nesporné osobní charisma skýtají důvod navštívit některý z koncertů Jaroslava Hutky, představitele stále živoucího undergroundového písničkářství. Nebojte se občas vykročit za hranice všedních dnů. Petr Vaněk Na okraj koncertu: Petr Vaněk mi svým podrobným líčením vyfoukl vítr z plachet, takže nemá už cenu, abych tu rozvíjel vlastní, více méně podobné zážitky. Jen na doplnění a upřesnění atmosféry: bohužel ti, co rušili, se chovali mnohem nezdvořileji, než je výše popsáno, ale Jaroslav byl nad věcí. Nedal si to líbit a svými kousavými poznámkami, kterým se tu a tam sám pod vousy zachechtal, jim i nám ostatním dával přesně cílené "školení" o převaze ducha nad blbostí a malostí: "Jsou lidi, kteří mě nechtěj slyšet ani poslouchat, ale dívají se na mne jako na svatý obrázek. Pro ty mám plakát za deset korun. V kapitalismu platí - čím víc člověk utrácí, tím víc ušetří." Patrně vám vrtá hlavou, co znamená oněch 200 let "tomu nazad". Tímto rusismem Jarda velmi výstižně a zároveň ironicky charakterizoval stáří moravských balad ze sbírky Františka Sušila, které textově a hudebně upravil a v prvé půli večera interpretoval s filozofickým dovětkem, že Moraváci z vesnice a Sarter viděli život z podobného úhlu. "Balady jsou to nádherný, Dostojevskij by potřeboval 300 stran, aby to popsal, moravský baladě na to stačí pět minut." Sušilova sbírka z 19. století jich obsahuje asi 3 000. "Byly příliš inteligentní, tudíž v Čechách, kde co je podstatné, tak se nebere, zanikají." A jak se v dnešní době Mistr charakterizuje? "Sám sebe vyhrabávám jako zkamenělinu", a o dnešní době praví, že stále máme 70. léta. Tedy vzácný to okamžik - blbosti si můžete poslouchat v televizi. jš, Listy Prahy 14, květen 2004