Sušilovské zrcadlo Nové cesty starých písní Slovy „kdo dnes nesáhl po Sušilovi, jako by nebyl” folkový písničkář Vladimír Merta ve sborníku nazvaném Sušilovské zrcadlo trochu provokuje. Naráží jimi na nynější boom kapel a hudebníků, kteří se zhusta obracejí k tuzemským lidovým písním, stavějí na nich svůj repertoár a přitom často čerpají ze sbírky Moravských národních písní zapsaných v první polovině devatenáctého století páterem Františkem Sušilem. Sám Merta je jedním z nich a jeho interpretace „Sušila”, na níž se podílí spolu se zpěvačkou Janou Lewitovou, patří k nejpozoruhodnějším. Sborník uspořádal hudebník a vydavatel Jiří Plocek. S otázkou, jakou rezonanci ve vás Sušilova sbírka vzbudila, oslovil dvacítku osobností, pro které je kniha s 2361 texty a 2091 nápěvy někdy pracovním „nástrojem” - badatelským či inspirujícím k tvorbě, pro další pak alespoň poutavým čtením. Někteří z nich ji doslova nazývají biblí či na tři prsty tlustým evangeliem (jako spisovatel a překladatel Antonín Přidal) Příspěvky do sborníku jsou někdy velmi osobní, ale z jiných lze vyčíst i podstatná fakta o Františku Sušilovi a způsobu jeho práce romantického „folkloristy”. V tom směru jsou důležité například úryvky vybrané z knihy Živá píseň (1949), neméně legendární než Sušilova sbírka, od již nežijícího Vladimíra Úlehly či příspěvek etnografa Dušana Holého případně hudebního vědce Jana Trojana, který Sušila považuje za největšího obrozence na Moravě. V sušilovském sborníku pak samozřejmě nesmějí chybět Jaroslav Hutka, který na Sušila v sedmdesátých letech upozornil široké publikum, a František Černý z Čechomoru, kapely, která, nebýt Sušila, by možná nikdy nebyla.     Ivan Hartman, Folklorum, Hospodářské noviny, 12.8.2005