Jsem rád, že zase hraju
Vystupoval pro lidi, kteří se vešli do obýváku, hrál pro milion posluchačů na Letné. Než ho komunistický režim kvůli písničkám a podpisu Charty vyštval za hranice, brázdil studentské kluby a folkové festivaly, čelil administrativním zákazům i trestním stíháním. Poprvé v roce 1975 shodou okolností ve východních Čechách, v "rudém" Hradci Králové. "Hradec tak rudé město nebyl, ale byli tam příšerně rudí estébáci. V roce 1977 jsem měl dokonce koncert v hradeckém muzeu. Bylo narváno, a když asi po deseti dnech začali estébáci čmuchat, ničeho nedopátrali, nikdo nic nevěděl - klobouk dolů," vzpomíná písničkář.
Před časem jste kvůli potížím s rukou avizoval konec veřejného vystupování. Potíže zmizely?
Potíže nezmizely, naučil jsem se je pouze skrývat. Ale to rozhodnutí nehrát, které jsem si přidělil v roce 1997 ke svým padesátinám, mělo víc důvodů a myslel jsem ho velmi vážně. Vydržel jsem ale pouze rok a půl a jsem rád, že zase hraju.
Vystupujete v klubech i ve velkých sálech. Kde se vám hraje líp?
Já mám raději malá místa, kde vidím na lidi. Zpívání je pro mne pořád velmi důležitý prožitek života, jeho reflexe, jeho ohmatávání a to jde v intimnějším prostředí lépe. Nejsem bavič a na prkna, která znamenají svět, moc nevěřím.
Některá vystoupení absolvujete s Radimem Hladíkem, jiná odehrajete sám.
To je ekonomická záležitost. I když nejsme žádní holiči a říkáme si o rozumný honorář, někdy na nás oba pořadatel nemá, a tak jedu hrát sám.
Liší se pak nějak repertoár koncertu?
Hraju totéž co s Hladíkem, ale s ním je to pěknější.
Jak jste vlastně vpluli do společného hraní po deseti letech, kdy jste byl v Holandsku?
To šlo snadno, musel si akorát poslechnout pár nových písniček, ale až na jevišti! Nikdy jsme nezkoušeli, Hladík se zorientuje okamžitě.
Cítíte nějakou změnu mezi publikem sedmdesátých let a tím dnešním?
Tehdy bylo publikum jenom mladé a vůně zakázaného byla velmi přítomna, ale přece jen šlo o základní otázky smyslu života. Dnes chodí publikum všech generací a ty základní otázky se vrátily - v tom se to dnes velmi podobá sedmdesátým létům. Mizerná léta byla mezi devadesátým a osmadevadesátým. Lidi se nechali omámit klausovským blábolem, že peníze všechno spasí a že o nic jiného ani nejde. Teď procházíme studenou sprchou, že peníze jsou pouze prostředkem, nikoliv cílem. Jenže takovou sprchou prošli lidé v dějinách mnohokrát. Nic nového pod sluncem. Když však začnou lidé zase uvažovat, gauneři mají menší příležitost k podvodům. Takže teď jsme na tom trochu lépe než před pěti či deseti lety.
Sledujete domácí folkovou scénu? Proměnila se?
Nesleduju. Neobjevil jsem zatím nic, co by mě zaujalo.
Byl jste zřejmě první, kdo sáhnul do Sušilových či Erbenových sbírek národních písní. Co říkáte na současné úpravy lidových písní, jak je hrají například Čechomor, Lutka nebo Pavlica?
Sušil a Erben jsou dva různé světy. Ten Erbenův mě nezajímá, to už je vlastně zábavná hudba, jakýsi základ k dnešnímu popíku. Mě zaujal zapomenutý a obrozenci odstrčený svět Sušilův, kde jde o slovo a velkou literaturu a kde hudba je až na druhém místě. Čechomor z toho dělá dechovku. I když Pavlicovy hudební experimenty jsou zajímavější, vytratilo se mu to slovo a Lutka v tom hledá zase nějakou svou náboženskou ideologii, která tam není. Ty moravské balady jsou existencionální.
Své nahrávky rozšiřujete vlastními silami. Chystáte něco vydat i v nějakém oficiálním vydavatelství?
Nechystám nic. Já těch hudebních překupníků mám už po krk. Až se najde skutečně vydavatel, o něčem bych třeba začal přemýšlet. Teď jsem spokojen s tím, že si vystačím sám. Mám svobodu, kterou mi překupníci zajistit neumí.
Nedávno jste vy a Vlasta Třešňák odmítli zahrát v Národním divadle pro Václav Havla. S Třešňákem jste o tom hovořili předem, nebo jste se rozhodli nezávisle na sobě?
Rozhodli jsme se nezávisle, on mi to akorát zavolal a já mu řek, že taky nejdu. Mně by stačilo, kdyby tam nebyli Gott s Vondráčkovou, šlo mi o písničku Havlíčku Havle. Třešňákovi se ale dělalo blbě i z těch ostatních.
Víte, co si o tom Havel myslel?
Od něj žádná reakce nepřišla. Já si myslím, že na nás bude spíš naštvaný, ale to je jeho problém. O morálce se nedá mluvit jen do světa, člověk ji musí mít taky doma, možná hlavně doma.
Máte nějaké nové písně?
Nemám teď nové písně. Snad začnu zase nějaké psát, ale docela si vystačím s těmi starými, naopak je zajímavé, jak dneska zní.
Psával jste fejetony. Pokračujete? Nebude knížka?
Fejetony píšu dál a šířím je internetově. V něčem se to podobá starým dobám samizdatu, je to však snadnější. A knížky? Mám rozepsané čtyři, ale nejsem schopen najít si klid a čas, abych je dokončil. Je teď zase příliš mnoho koncertování.
Mladá fronta DNES, 2003-02-24, JAN HRUDKA