Co tě teď nejvíce zaměstnává?
Mě zaměstnává pořád to samé. Je to stálé koncertování a ježdění. Ale pravda je, že poslední léta mě bere čas moje edice Samopal. To jsou CD, která si sestavím, zpracuji zvukově, po jednom nakopíruji, udělám si obaly, očísluji, podepíšu a jednotlivě prodám zákazníkovi. Celou tuhle mašineriji zvládám sám, ale je to spíš práce dělnická.
Připadáš si jako podnikatel?
Tak slovo podnikatel má díky blbému zpravodajství spíše ošklivý význam. To hned vidíš mafiána s pistolí a nějakou mrtvolu na dně přehrady. Já jsem pořád tím samým jako za bolševika. Starám se sám o sebe. Tam jsem se musel také starat a nikdo mi nepomohl. Tehdy jsem ale dostal paragraf "nedovolené podnikání". To už mi dnes nehrozí. Přesto podnikatel nejsem, pouze reaguji na okolí a snažím se svobodně žít.
Když jsi emigroval, dalo ti velkou práci naučit se být zodpovědný sám za sebe a o vše se postarat?
Já jsem se musel o sebe starat už od patnácti. Tehdy jsem odešel studovat z Olomouce do Prahy a byl jsem tu sám. Bylo to hrozně brzy, člověk je ještě napůl dítě, takže vypadnout z rodiny bylo trošku smutné. Ale od té doby se o sebe starám. A že by Západ byl nějaký komplikovanější na to postarat se o sebe? To tedy není. Spíše naopak. Byl měkčí, lehčí. Tady to bylo horší. Existoval tu trestný čin příživnictví. Kdybych na Západě uvízl v nečinnosti, tak mě nezavřou, ale postarají se o mne.
Co muzika, je pro tebe pořád to hlavní?
Já písničky teď nějak neskládám. Před pár lety jsem to odložil na budoucnost, protože mi to nešlo. Koncertování je ale stále to mé hlavní a také to hlavní, čím se živím. Koncerty a desky, to se nedá obejít, protože se svobodou přišly také osvobozené peníze. Složenek se stále navršuje více a člověk musí prostě více vydělat, aby dosáhl normálu.
Ve svých písničkách jsi často upozorňoval na to, co se kde děje. Dá se muzikou něco řešit?
Dá se reflektovat a když je politika zralá, tak písnička může jakoby situaci podržet. To bylo ale ve všech dobách. I za Rakouska byly občas takové situace, že kramářská píseň najednou způsobila politický skandál. Ale nezpůsobila to ta píseň. Ta byla pouze připravená a když se politika pohnula, tak ta písnička se v ní jakoby zatřpytila. Písní se nedá změnit nic. Dá se ale působit výchovně. Znám i významné lidi, kteří tvrdí, že je mé písně ovlivnily. Vyrůstali na nich. Jenže ne všichni. Takže tamti museli být nějak připraveni něco nového přijmout, a když by to nebyly moje písničky, asi by si našli něco jiného. Umění není schopno udělat politickou událost, ale dělá dějiny, to jo. Dodatečně ovšem.
Které muzikantské období považuješ za nejšťastnější a nejspokojenější?
Žádné,..smích! Co se autorských věcí týče a smyslu písničkaření, tak to jsou jednoznačně sedmdesátá léta. V té nesmyslné absurdní době okupace se mi nejen podařilo naskládat během deseti let celý můj repertoár, ale podařilo se i zároveň mít každý rok přes sto skutečně svobodných představení. Dnes lidé zbaběle tvrdí, že nebylo nic možné. Bylo a nebyl jsem sám. Byl v tom i Vlasta Třešňák, Vláďa Merta, byla nás celá parta. Takže po téhle stránce - kumštýřské, společenské, tvůrčí, boje o svobodu - všechny tyhle velké pojmy se mi vejdou do sedmdesátých let. Nedá se ale říct, že to bylo nejšťastnější období. Člověk byl 24 hodin denně v tom nablblém bolševismu a tenhle krásný příběh, který se mi podařil, končil tím, že jsem na konci prohrál, že jsem přistoupil na emigraci.
Rozhodl ses odejít, litoval jsi, že jsi neřešil věci tady?
Já asi tak po čtvrt roce v emigraci, když jsem se probral, toho začal nesmírně litovat. Považoval jsem to za chybu a selhání. Člověk udělá cosi ze zmatku a pak už není cesty zpátky. Emigrace byla definitivní a já jsem se fakticky rozhodl pár měsíců před tím. Mě tehdy přemluvila moje bývalá žena. A jelikož jsem neuměl cizí jazyky a nikdy jsem nebyl v zahraničí, protože mi nedali pas, tak tohle byla moje první cesta ven a natrvalo. Až v Holandsku jsem zjistil, že jsem se připravil o všechno. Jasně, byl jsem na svobodě. Začala nová kapitola. Ale svobodný jsem nebyl. Nechápal jsem okolí, neuměl jsem na to reagovat. Prostě jsem byl najednou malým dítětem, které není schopno se o sebe postarat a to není svoboda. Ne vždy platí, že když tě hodí do vody, tak se naučíš plavat. On každý, kdo emigroval, do té vody musel skočit, ale není to tak, že by to šlo samo a rychle. Bylo taky mnoho sebevražd. A i lidí, kteří se už nikdy pořádně na své vlastní nohy nepostavili. Ono když je toho moc tak se to stává utrpením. A člověk se v tom prostě utopí. Já se snažil, co jsem mohl, ale nebyl jsem na to vůbec připravený. Najednou jsem si nevěděl rady a nikdo ti neporadí, protože ještě nikoho ani neznáš. A pak, když už znáš a vyznáš se, tak už tu radu nepotřebuješ. Začátek je vždy strašlivá ztráta času, energie a velké zmatení a v tu chvíli by člověk potřeboval pomoc a jakékoliv vodítko do nového prostředí a to se nedostává. Bolí mě srdce z toho, jak se tahle naše Česká republika chová hnusně vůči uprchlíkům a emigrantům. Ti lidé tady musí zbytečně trpět a je blbý, že my tomu jen přihlížíme.
Nebral si z druhé strany emigraci jako šanci dostat se o kus dál?
Já to takhle nechápal. Já měl pocit, že písničkami a koncertováním je možné být doma více v předu a tam jsem z toho měl pocit, že jsem ze všeho vypadl, dostal se i kumštýřsky na scestí, stálo mě zbytečně moc energie učit se jazyky a pochopit prostředí. I vztah s mou bývalou ženou byl téměř katastrofický celou dobu, takže to vše bylo strašně vyčerpávající.
Rozdělilo vás nové prostředí?
Samozřejmě také, protože tady jsem byl předtím někým a tam jsem byl nikým. To pro tu holku je najednou šok. Vedle ní se vyměnila figura. Ten suverénní a obdivovaný hrdina se najednou stane trdlem, které se nevyzná a neumí ani otevřít hubu. A když ta holka má potřebu mít vedle sebe někoho zářícího, tak to je pro ni pak rána.
Hrál jsi venku?
No hrál. Já jsem takový učenlivý, tak pak jsem hrál anglicky, holandsky i německy. Holandsky jsem vydal dvě desky a holandštinu jsem dotáhl nejdál. Tam jsem měl i pravidelné koncerty a tím jsem se živil. Na druhou stranu samozřejmě pro mojí vlastní hrdost emigrace nebyla úplná katastrofa. Byl jsem schopen v cizím prostředí se uživit cizím jazykem a to je fajn. Ale v Holandsku být písničkářem - to je pošetilost. Je to obchodnická, pragmatická a kalvinistická země. Tam uhnat nějaké publikum, které člověka uživí, to je téměř jako dostat Nobelovu cenu.
Co tě naučil pobyt za hranicemi?
Nejdůležitější poznatek je, že svět je kulatej. Tím, že jsem tam byl dostatečně dlouho a že jsem tam zažil všední den, tak přestal být Západ oním snovým Západem. Oni mají také nějaký režim a každá země má svůj druh demokracie. Zpočátku v mé neznalecké naivitě, kdy jsem měl představu, že to bude dokonalejší a srovnanější, mě to šokovalo. Na mnoho věcí jsem nadával jako za bolševika. Na lidskou blbost tam člověk narazil také. Ale je příjemné poznání, že ten vrcholný svět téhle doby a téhle civilizace, ten bělošský, západoevropský, americký, australský svět, že to není žádná neuvěřitelná výšina. Je ta normalita, kterou bychom měli začít měřit a nedívat se na to jako na něco cizího, ještě ke všemu nebezpečného.
Chceš žít dál v Praze nebo uvažuješ o jiném městě?
Teď už jsem tu zase 15 let. Já se mimo Čechy nejsem schopen pořádně uživit. Nebo sebe bych asi uživil, ale mám děti a ženu, chci si toho taky konečně užít a musím tedy žít tam, kde mi to jde nejlépe a to je v Praze a v Čechách. Mám holt takovéhle povolání. Jinak Španělsko by pro mě bylo lákavé na život. Lidé tam jsou fajn, počasí fajn, jídlo mají fajn, víno také. To je taková země, kam měl praotec Čech dojít. Tady jsme moc na severu a nemáme moře.
Jak vnímáš náš vstup do EU?
No my už tam jednou nohou jsme. Prvním květnem se v každodenním životě nezmění radikálně nic. Pouze se definitivně "oštempluje" to, co už fakticky napůl platí a pozvolným vývojem začnou platit další věci, jak se čím dál víc budeme s Evropou sbližovat. A to je pro nás nadějné. Jak ukazuje teď i těch 15 let od převratu, my nejsme schopni si sami vládnout. Na to jsme nedovyvinutí, popletení a nezodpovědní. Čeští politici to je katastrofální banda řekl bych až darebáků, kteří si jedou své kšefty a kteří nemají jakoukoliv podstatnější odpovědnost nebo ani nevědí, co je to odpovědnost vůči společnosti. A hlavou státu se nám stal jeden z největších nešťastníků tohoto postkomunistického vývoje a teď nám z Hradu radí, jak Evropa je špatně a co všechno je špatně. On je špatně na tom svém místě. Vstup do EU je pro nás naděje, že úroveň Evropy a otevřenosti nás posune někam, kde to bude mít trošku smysl a snad se naučíme být samostatnější. Takže já se těším. Máme štěstí, že na nás teď netrčí žádný Kreml, ani žádný Berlín. Kdyby byl zase jakýkoliv mizerný režim někde v Evropě, tak by nás zase sežral, protože jsme malí, neschopní a nesamostatní. Takže tohle úžasné štěstí, že padáme do otevřené Evropy, je snad největší věc z celé naší historie.
Měl bys typ na českého zástupce do vrcholných evropských orgánů?
První, kdo mě napadl, je Karel Schwarzenberg. Češi by samozřejmě začali řvát, že to je šlechta a cizinec, ale myslím si, že on je dostatečně český, aby věděl co to znamená věrnost vůči zemi a pak je to profesionál. Bylo by příjemné mít tam někoho na této úrovni. Teď mě další člověk nenapadá.
Založil jsi také před volbami politickou stranu, žije?
Já ji nezaložil, tu si založili Balbíni. Já nejsem ani člen. Jmenuje se to Balbínova poetická strana a mají jen 5 členů. Jeden z nich je tajný - aby věděli, který to je. Jsou na doživotí a nemohou přibírat další členy. To mají ve stanovách, aby ve chvíli, kdy budou mít úspěch, se jim tam nenahrnuli oportunisté. Já za ně vždy jen kandiduji..smích! Tyhle zkušenosti z mé politické kariéry jsou strašně příjemné, protože už v těch minulých volbách, kdy jsem kandidoval do českého parlamentu, se ukázalo, že jsem byl naprosto svobodný kandidát a mohl jsem urazit i své voliče. Ke kandidatuře jsem si mohl říci, co jsem chtěl a lidé při tom měli volbu, jestli mě zvolí nebo ne. Takhle si to představuji i teď, kdy budu kandidovat do Evropského parlamentu. Já míním zároveň, na rozdíl od jiných kandidátů, vyslovit za koho nekandiduji, aby bylo jasno a abych také, kdyby mě eventuelně zvolili, mi nikdo nevyčítal, že jsem lhal. Že jsem říkal něco jiného než dělám. Ne, to co řeknu, to bude!!!
Šel bys do senátu nebo do parlamentu?
Šel. Mám celoživotní důvod. Jde mi o svobodu a nezávislost, ale samozřejmě to v takových strašlivých mlýnech na charakter, jako jsou ty parlamenty, není snadné. Bylo by těžké přežít v té tlupě darebáků, s těmi vlky žíti a jejich píseň nevýti. Mám ale představu, že bych šel sám za sebe a v podstatě jim kazil tu jejich velmi zjednodušenou práci. Ovšem to se týká parlamentu těch malých stran na Malé straně. Teď se kandiduje do Evropy. Štrasburk je krásný město a já mám pocit, že bych si s Evropanama měl o čem promluvit. Nehájil bych ale žádné české nacionální zájmy, protože to je právě to, čeho bychom se měli zbavit, těhle jednoduchých, nablblých a nebezpečných nacionalismů, které šíří prezident Klaus.
Také píšeš, o čem jsou tvé knížky?
Z dávna to jsou takové novelky. Jedna se jmenuje Dvorky. To byl příběh dospívajícího kluka v sedmdesátých létech o tom, jak si zachovat v té době charakter - problematická věc. Teď jsem dostal zrovna pár reakcí na tuhle knížku od mladých lidí, jak se nic nezměnilo. Svým způsobem je to pro mě satisfakce. Když totiž člověk píše něco upřímně a k věci, tak když se to podaří, tak to zůstává jaksi mimo čas a platí to vždycky. I většina mých písniček z těch sedmdesátých i ze šedesátých let platí do dneška.
Další moje knížka byla Plechovka. To byl takový zvláštní, trochu kafkovský příběh a psychický zápas s bytím v tom režimu. Myslím si, že literárně je to moje nejlepší věc.
Pak jsem napsal dokument Utkání se skálou. To je o tehdejším režimu, mém zavření a o výsleších, ale ještě to tu po převratu nevyšlo. Asi si to budu muset zase vydat sám.
Dále hlavní knížka byla Požár v bazaru - fejetony co jsem si vydal v Holandsku, kde jsem založil edici Sebetlač. Tady pak vyšla v nákladu 100 000. O tom se člověku dnes může jen snít. Ještě jsem vydal další fejetony v devadesátých letech Podzim je tady a teď chystám další znovu fejetony za posledních sedm let a to bude trochu zpatlaný s internetem.
Mezitím mi také vyšly básničky Koryta krve a teď jsou na vydání dvě velké knihy. Je to celoživotní poezie a pak z 85 roku knížka, kterou pořád dokončuji. Je z emigrace a bude mít také asi 500 stran a bude se jmenovat Neodeslaný dopis.
Jak odpočíváš, je to třeba při malování?
Já teď nemám čas malovat, a možná ani odvahu.To je ta blbost, když má člověk laťku příliš vysoko. A já ani nevím co je správný odpočinek. Asi práce, když člověka baví. Ale červenec a srpen nikdy nekoncertuji. To si chci užít hezkého počasí, kterého je tu málo a jet s rodinou někam na jih.
Maluješ také erotické obrázky?
Naposledy, co jsem dělal takovou větší věc, tak to byly grafiky, ale to bylo už v roce 1973, týkalo se to lidových balad a tam jsou částečně i erotické věci. Ono to s kumštem nějak souvisí.
Co si myslíš o časopisech jako je Hustler a další?
Upřímně řečeno, já je ke svému životu nepotřebuji, ale docela se mi zdá v pořádku, že to je, protože stav společnosti takové žraloky prostě potřebuje. Tyhle časopisy, který schválně překračují hranice, přes které se jako nemá lézt, ty jsou užitečný.
Jak vnímáš pornografii, vadí ti?
Pornografie mi nevadí. Je to hodina anatomie, kterou si v soukromí s partnerem člověk nikdy takhle klidně neužije.Ale pornografie je vlastně velmi nový vynález. V historii byla erotika sice vždy přítomná a občas přelézala do obludností, viz třeba markýz De Sade a tak, ale nikdy nebyla oficielním obchodním artiklem a nešířila se snadno. Každá civilizace to měla ovšem trošku jinak. Třeba Taoisté v Číně, člověku se to může na pohled zdát jako pornografie, ale oni to chápali tak, že sex je jakási vesmírná síla a neměli to materialisticky při zemi. My máme erotiku evropskou, křesťanskou a ta pornografie, kterou teď máme, je v podstatě osvobozující reakce na výklad Bible a na tuhletu výchovnost křesťansko-papeženskou. Tedy pozděj i protestantskou. Ale až do šedesátých let se nedá mluvit o dnešní pornografii. Jednalo se spíš o soukromé náklady a nebo pokoutní šíření. Byly to kuriozity, které dnes mnohdy působí spíše jako umělecká díla. Teprve šedesátými léty se z toho stává zboží. Tahle léta umožnila, aby se na Západě nahota mohla ukazovat z jakéhokoliv pohledu a od té doby to tu máme. Mě se to i líbí, pokud se jedná o hezké lidi. Když to začne být trošku ujetý, jako že si to hraje s násilím, což v těch sexprůmyslových časopisech je stejně šaškárna, to už se mi zdá být takové naivní… ovšem některá naivita umí být docela nebezpečná..
Má být pornografie volně dostupná v prodeji?
Určitě ne, kvůli dětem. Já to cítím na svých vlastních dětech. Pro ně tahle přílišná anatomická otevřenost není psychicky vhodná. Myslím, že člověk s tím má zacházet teprve až je nějak samostatný. Dejme tomu od 16 let, ale když jsou ty dětičky malinký a teď my třeba zastavíme někde u pumpy a tam jsou na úrovni právě dětských očí tyhle časopisy, tak vidím, jak je to plete a jak se ptají. Já bych jim odpověděl, ale ony nemají na to, aby to pochopily. Myslím si, že děti by od toho měly být chráněné. Ona je to vlastně jen taková postkřesťanská léčba nemocí, které se týkají jen nás dospělých. A možná ani ne napořád. Jak to přestane mít dostatek zákazníků, tak to zmizí. Ovšem erotika zůstane a ta nemusí být vždycky tou hodinkou anatomie.
Může pornografie ubližovat nebo kazit pohled na reálný svět?
U normálních lidí ne.
Proč muži takové časopisy kupují?
Chtějí vidět nahý pěkný ženský a šukání s nimi. Přesně podle Platóna: Člověk chce plodit v kráse. I když i ti, kteří považují za krásné ty tlusté, ty neplatónské, mají na trhu také nabídku. To všechno je ale dáno psychikou, která vychází z příkazového náboženství, měšťáctví - které je vždy průvodním jevem dominantního státu, ze strachu, který má muž v manželství, v práci a ve společnosti. Jistě i chování matky v dětství má na to vliv. A takhle se mužskej na sladkou chvíli zbavuje všech strachů tím, že vidí nahou rozcapenou holku a tak se prostě uvolní. Účastní se plození v kráse. Ale jde jen o představy. Nakonec celý život si děláme neustálý pořádek v představách. Možná to je ten náš život.
Co pro tebe ve tvém živote znamenají ženy?
Strašně moc. Já jsem tedy už po třetí ženatý, tak to samo už znamená, že to byl trochu dramatický život, ale to je strašně těžké to popsat se všech jemnostech. Velmi jsem se tím zabýval třeba v knížce Plechovka. Mám i napsanou ještě v emigraci další knížku na tohle téma. Je ale příliš erotická a nechce se mi ji pouštět z ruky.
Býval jsi bouřlivák?
Bouřlivák je takový blbý slovo. Byl jsem na holky a chtěl jsem je. Bylo to ale komplikovaný, protože nejsem obhroublý a mám trošku pocit jako ti staří Číňani, že sex přece jenom není sám o sobě, že ho nechci jen sám pro sebe, že je vzácný a že souvisí s čímsi větším. S čímsi vesmírnějším nebo s jakousi energií a pro mě i sexuální prožitek, to vyvrcholení souvisí téměř s mystickými pocity. Mystici tedy říkají, že sex je mrhání tou energií. Možná to mrhání je, ale když člověk to neumí jinak. Meditace mně k tomu nepomůže. Prožívat to s holkou pro mne znamená velmi mnoho. Ovšem ty nejkrásnější věci taky dělají nejhorší problémy, z tohodle světa pocházejí největší prožitky a zároveň nejhorší nadávky.
Jak se ti líbí ženy v politice?
Mě se tam velice líbí, patří tam. V Čechách je jich málo. U nás je to, jak říká kamarád "sklad vajec" , bohužel. Chybí tam a měly by tam být a řekl bych, že to je důvod, proč se to také ve světě kvótuje. Třeba ve Švédsku se žensky v politice kvótují, protože tradice byla taková, že ženský nikam nesměly, takže se stanovil poměr, kolik tam musí být žen, aby tam vůbec byly. Tomu se Václav Klaus sice směje, ale on je jeden z těch skladníků vajec. Nevzpomínám si, že by do svých vlád vůbec pustil ženskou. V Čechách by se měly také zavést kvóty, aby v politice byly ženy. Moje představa je povinně polovina žen.
Máš oblíbeného politika?
Mě se líbí Churchill, i když s ním politicky vůbec nejsem za jedno. Nejsem vůbec pravičák a jsem proti koloniím, proti celé té jejich staré anglické politice. Vše, co on zastával, proti tomu vlastně jsem, ale mě fascinuje on jako osoba. On byl skutečně profil politika. Byli politici, třeba jako Karel IV., ale to je dávno. My potřebujeme někoho, kdy ještě rozumíme věcem kolem něj. On samozřejmě byl až politik moc, vyjednal i některé věci, které neměl. Byla to ale velká politická figura. Vlastně umělec.
Co tvá tajná přání a sny?
Nemám žádné tajné přání. A co se týče mé profese, rád bych vstoupil do něčeho normálnějšího než jsem teď. My tu máme takový ty veřejnoprávní parazity jako je rádio, televize,..Tak aby přestaly být parazitický a aby i pro mě začaly mít nějaký smysl. Já jsem přesně ten typ, který patří do těch veřejnoprávních prostředků a z rádia mě akorát teď vyhodili a to už je pokroucenost toho prostředí.
Já vydávám sám, jsem takový téměř hrdina. Vše si dělám sám, jenže to je na hovno. Já bych měl být kumštýřem, co napíše a odehraje a už se s tím nezabývá. Od toho by měli být pak profíci, kteří to prodají, odvysílají a kteří s tím něco udělají. Jenže oni od radia, televize až po vydavatele to jsou takoví drobní hokynáři, kteří chtějí rychlý zisk do vlastní kapsy a stejně jako politici se nerozhlížejí dál než kde je jejich vlastní zájem na příštích pár měsíců.
Tak takovéhle velké přání bych měl, aby se tahle scvrklost toho malého českého zájmu, která je tak strašně všudypřítomná, aby splaskla, protože to pak může být přínosné pro všechny. Proto tady není pohybu, protože každý myslí jen sám na sebe. To je jako když se lidé tlačí v autech na silnici, nedávají nikomu přednost, jede si každý sám a ono se to pak celé zasekne a nejede nikdo. Rozjede se to teprve tehdy, když se začneme po sobě dívat.
To je takový hodně společenský, co? U mě je ale tohle vyloženě osobní přání. Já bych rád vyšel z té samoty toho selfmana, abych měl také trochu klid na ten kumšt.