Svou zpověď po koncertě v kulturní místnosti městského úřadu města Jablunkova e-mailem zaslal písničkář Jaroslav Hutka. Kdo tě k hudbě přivedl a kolik hudebních nástrojů jsi v minulosti vystřídal? V roce 1966 jsem se rozhodl utéci z výtvarné školy a potkal jsem tehdy vlasatce Vladimíra Veita a Hvězdoně Cignera. Ti mě přemluvili se pustit do něčeho takového, jako je muzika a zpívání. Zpočátku to nebylo úplně jasné, co vlastně chceme. Tak jsem si koupil kytaru a začal se učit. To mi bylo devatenáct. Před tím jsem na nic nehrál a od té doby jsem žádný jiný nástroj nezkusil. Začal jsem hrát abych sdělil své myšlenky a pocity. Je jasné, že hudba se pro Tebe stala prostředníkem při sdělování svých životních postojů a filozofie posluchačům. To jsem rád, že je to jasné. Já to nezačal dělat s cílem stát se populární. Chtěl jsem něco říkat. Za zpěváka a muzikanta se vlastně dodnes nepovažuji. Nesu si myšlenky a snažím se to z publikem prožít. Mimo podium mi vyhovuje anonymita. Nepřipadáš si jako apoštol, který i třeba za krutou daň soukromého života, se rozhodl své názory a postoje sdělovat lidem i když na druhé straně se některým znelíbí? Tak problémy byly, to jo, ale neměnil bych. Zase tolik krásných prožitků a setkání bych bez toho mého písničkaření nezažil. A potom - já se nechci líbit každému a jsou lidé, který se nechci líbit vůbec. A v sedmdesátých letech se mi nelíbil ten režim, a když jsem viděl, jak se ta většina zbaběle přizpůsobuje, chtěl jsem o tom mluvit, chtěl jsem dát zřetelně najevo, že já v tom nejedu. To mělo smysl, ale nepovažuji se za politického zpěváka. Zajímají mě lidské otázky, lidský život, a z těch se stává politika, když začneme žít v blbé režimu. Co takhle na svých večerech lidem podávat své pocity formou poezie, Vždyť třeba Tvoje: Kdo kácí ve svém lese nejsilnější stromy tomu vítr pokácí celý les Kdo nutí jednotlivce ustupovat zájmům celku ztrácí celek Prolhaný stát myslí jen sám na sebe ale společnost patří člověku a ne člověk společnosti patří člověku a člověk Bohu Mrtvoly vyhlásily svatou válku životu prohranou už předem pro neúčast. takové postoje by určitě měly co lidem říct a vyvolaly by na místě polemiku a co je lepšího než mít možnost s lidmi o svých postojích polemizovat. Já se ještě pořád stydím přednášet své básničky, a myslím, že by ani na to nikdo nepřišel. Poezie se zdá lidem nudná. Tedy je pravda, že já taky na žádnou nechodím. Takovou tu českou poezii pro poezii docela nesnáším. I poezie je životní postoj. Pokud není, tak je to nuda a kýč. Celý večer svých básní jsem udělal teprve jen jednou a to docelo nedávno. Ale ty písničky jsou také poezií, ale víc hladí duši.       "Country zpravodaj Ahoj"