Den bude dlouhý, ale folkoví písničkáři nám během něho už téměř nebudou zpívat
Když Karel Kryl před šestatřiceti lety zpíval, že "tato noc nebude krátká", měl pravdu - trvala dvacet let. Listopad 1989 sice znamenal svítání do nového dne, na němž měli svým burcujícím poselstvím jistý podíl i folkoví písničkáři, ale tento den zároveň přinesl soumrak tohoto žánru na pomezí hudby a poezie.
Mnohé folkové písničky z předlistopadového období zlidověly, další se přinejmenším dobře prodávají. Svědčí o tom nejen nedávné vydání jejich antologie Den bude dlouhý v nakladatelství Paseka, reedice celého díla Krylova a mnoha dalších, ale i televizní seriál Legendy folku & country, vloni do knižní podoby zpracovaný brněnským nakladatelstvím Jota. Na druhou stranu jsou všechny tyto projekty jen výrazem jakési nostalgie. Nové folkové písničky dnes prakticky nemáme, i když nálepka "folk" je dobře prodejná a skrývá se pod ní kde co. Zkusme si odpovědět na otázku, proč tomu tak je.
Namísto guláše
Folková hudba stejně jako pro jiné posluchače třeba rock'n'roll za normalizace začala plnit specifické poslání. Stala se výrazem existenciálního napětí, nositelkou světonázorové a symbolické záštity lidí, kteří se nechtěli spokojit s tím, co viděli okolo sebe. Místo "gulášového socialismu" začali hledat jiné hodnoty, které sice oficiálně měly platit, ale v běžném sociálním provozu tomu tak nebylo. Proto do folku můžeme počítat třeba i "právní poradny" Iva Jahelky, který také (často humorně) vyzýval k naplňování něčeho zdánlivě samozřejmého; o vážnějších písních dalších protagonistů žánru pak nemluvě.
"Hledači podstatnosti", použijeme-li Kunderův termín ze známé povídky Eduard a Bůh, se jistě mohli obrátit třeba k náboženství, jenže to z historických důvodů mělo v české společnosti velmi špatný zvuk. Proto tyto hodnoty raději hledali ve sféře umění. Ovšem náhrada náboženství nebo zdrojů jiných etických hodnot prostřednictvím umění neproběhla jen u nás. Podle britského sociologa Scotta Lashe totiž v sobě estetická oblast implicitně, tedy skrytě a přirozeně, nese kulturní hodnoty, čímž proniká do dalších sfér lidského života. V rámci takzvané kultury mladých, která se začala rozvíjet od konce šedesátých let, právě hudba a sociální skupiny, které se okolo ní vytvářely, začaly hrát roli "náhradního", do značné míry privatizovaného náboženství. Česká společnost byla specifická tím, jak rychle a razantně k tomu došlo (v důsledku srpnové invaze) a jak dlouho se tato pozice folkové hudby udržela (mimo jiné pro nedostatek zahraničních podnětů, které v západním světě vedly k jejímu vytlačení). Uzavřenost normalizačního Československa a vnitřní nesouhlas řady lidí s oficiální ideologií, ovšem projevovaný velmi opatrně, mlčenlivou kritikou v podobě poslouchání těchto písní, vedly k tomu, že se folk stal jedním z nejoblíbenějších žánrů. Možná zde spolupůsobilo i to, že se jeho prostřednictvím jakési hodně zjednodušené náboženství do publika přece jen dostávalo. Svědčila by o tom vysoká frekvence náboženských témat ve folkových písních stejně jako skutečnost, že toto "náboženství" bylo plně privatizované - každý posluchač si z něj mohl vybrat, co sám chtěl, nemusel se podřizovat žádné autoritě a tím méně pravidelně chodit do kostela.
Ježíš, Marie, volná láska
V počátcích českého folku v 60. letech byl jeho náboženský rozměr ještě poměrně málo významný. Skupiny jako Spirituál kvintet sice hrály původně náboženské písničky, ale buď bez textů, nebo "přeložené" do češtiny tak, aby se z nich religiozita spolehlivě vytratila. Třeba známý spirituál Twelve Gates, Dvanáct bran - apoštolů, byl přetextován na Pět bran a podobně.
Obrat přišel brzy po srpnu 1968. Kupříkladu Jaroslav Hutka zpíval o Hospodském tohohle světa, což byl typicky barokní křesťanský symbol Boha, stejně jako téma písně Hádala se duše s tělem. Karel Kryl zase napsal své známé písně Děkuji, Zapření Petrovo a jiné.
Používání křesťanských symbolů však neznamenalo znáboženštění ve smyslu přiblížení církevní zbožnosti. Na tu totiž písničkáři útočili neméně silně než sami marxisté, snad proto, že církvím vyčítali to, co reálnému socialismu, tedy nenaplňování vlastních slibů. Středověké církve byly stejně jako komunistický režim obviňovány z toho, že kážou vodu a pijí víno, případně byly chápány jako něco dávno překonaného. I když se totiž v šedesátých letech sešel například modernistický II. vatikánský koncil, katoličtí církevní otcové si dali dobrý pozor, aby jejich aggiornamento neznamenalo kývnutí všem společenským změnám. Koncil rozhodně neznamenal například změnu církevního pohledu na sexualitu, zatímco písničkáři (a jejich posluchači) ji viděli mnohem volněji. Vladimír Merta v songu Pravda o Marii zpíval o sexualitě Panny Marie, zatímco Vlastimil Třešňák v Poslední večeři neváhal sexualizovat i Ježíšův vztah k Marii Magdaleně.
Naléhavé horlení
Silnější byla religiozita folkové generace sedmdesátých let, z níž část přímo patřila mezi faráře a aktivní věřící Českobratrské církve evangelické (Svatopluk Karásek, Miloš Rejchrt a skupina Berani i jiní), zatímco další se podíleli na utváření českého kulturního undergroundu (Charlie Soukup, Dáša Vokatá).
Věřící i nevěřící písničkáři svým posluchačům připomínali jak okamžik vlastní smrti a "přípravu" na ni (Rejchrtovy písně Víc než oko spatřit smí, Široká a úzká brána, Karáskova nejznámější Say No to the Devil, Soukupův Betlém, Vokaté Žebráci ad.), tak možnost atomové apokalypsy, která by zasáhla celé lidstvo (například Rejchrtův Vostnatej drát, Soukupovy Rána morová, Kain). Křesťanský Bůh jako by si nad tím myl ruce, protože stav soudobé společnosti nebyl jeho dílem. Podle písničkářů byl jakýmsi posledním důsledkem prvotního hříchu, lidské pýchy a neoprávněného zbožnění člověka a společnosti. Toto naléhavé horlení ve většině případů vedlo k etice více či méně křesťanské, jež však byla na své zastánce natolik přísná, že posluchačů tohoto typu folkové hudby nikdy nebylo přespříliš. Uvažoval-li před časem sociolog Josef Alan o ghettoizaci českého undergroundu, z tohoto úhlu pohledu by asi bylo vhodnější mluvit přímo o jeho sektářské povaze.
Tak co, vyhovíme
Existovala však i druhá možnost. Vzdát se náboženského/hodnotového poselství ve folku a místo něj zdůraznit sociálně revoluční, protikolonizační, protiotrokářské nebo i "budovatelské" prvky. Bob Frídl, skupiny jako Rangers (tehdy už Plavci), Spirituál kvintet a mnohé další, které hrály na prorežimních festivalech politické písně v Sokolově, to rychle pochopili. Tím vůbec nemá být řečeno, že měli na růžích ustláno a že se o ně prala nahrávací studia, zákazy se objevovaly i zde. Komunističtí kulturní pracovníci však zjistili, že určitá míra společenské kritiky jim neuškodí (zvlášť když byla namířená hlavně proti imperialistům) a že část lidí ji vyžaduje. Nabídka husákovských komunistů - která znamenala možnost veřejného vystupování a příležitostně i vydání gramofonové desky - nezůstala oslyšena: stačilo trochu změnit repertoár, sem tam přidat nějakou tu úlitbu současným mocným a písničkáři a skupiny mohli hrát dál, dokonce se těšit z postavení "na hraně dovoleného", které zmnožovalo jejich publikum.
Změna, k níž v "povolené" části českého folku došlo a která znamenala jeho faktické hodnotové vyprázdnění, přitom měla i své teoretické zaštítění. Podle koncepce Michala Konečného, jednoho z hlavních organizátorů Porty, a dalších "kulturně výchovných pracovníků" se totiž folk skryl pod režimu mnohem sympatičtější žánr, FTC - folk, trampská hudba a country.
Důvodem asi byla snaha neprovokovat, zachránit, co se zachránit dalo. Právě toto rozmělnění folkového poselství mezi tehdy už v podstatě tolerovanými písněmi od táborových ohňů nicméně znamenalo ztrátu toho, co tvořilo vlastní podstatu protestního žánru - a zároveň mu to přineslo nové posluchače. "Folk" v tomto pojetí se stal prvním českým projevem masové kultury, jak ji známe z období po listopadu 1989.
Podobně tomu bylo i v případě nových písničkářů, kteří se začali objevovat od počátku osmdesátých let, prostě proto, že tito umělci chtěli veřejně vystupovat, a tak se bránili všem příliš problémovým tématům. Výjimku tvořil vlastně jen Jim Čert, jehož písně se zvláštní privatizovanou religiozitou přímo hemžily; jeho udavačství ponechme v tuto chvíli stranou...
Zjitřené intermezzo
Nezájem o hodnoty však netrval v Československu dlouho. Bylo stále jasnější, že socialismus nefunguje ani v teorii, ani v praxi, a čím dál více lidí začalo hledat nějaké jiné ideologické zaštítění. Publikum v tomto smyslu začalo tlačit na písničkáře, aby si dovolovali víc a víc, nejen aby kritizovali a zesměšňovali režim a stávající společnost, ale také aby nabízeli alternativu. Ve druhé polovině osmdesátých let se tak folk stal doslova mainstreamem české populární hudby a zároveň se v něm znovu objevila i religiozita. Prosakovala třeba do kritiky "zkonzumnění" společnosti, do módních ekologických témat, ale i do věčných problémů mezilidských vztahů. K náboženství se dostal třeba i Pavel Dobeš v písních Pokud vím či Kostelíček nebo Jan Burian v Předvánoční koledě a Dívám se vzhůru, které vlastně byly než jakýmsi nostalgickým vzdycháním po tradičních mezilidských vztazích a jejich religijní záštitě. Znovu však ožila i kritika tradičního náboženství ve jménu hodnot, které by ono mělo zastávat, například vKoubkových písních Vánoce nebo Anděl. Probudil se i výlučně náboženský folk v podání Oborohu, Učedníků a dalších skupin.
Právě tento existenciální a náboženský rozměr českého folku měl svůj podíl na bezprostředně polistopadovém zájmu české společnosti o náboženství a především o - do značné míry idealizovaný - katolicismus, o čemž svědčily výzkumy veřejného mínění. Pád komunistického režimu totiž znamenal ztrátu dosavadních jistot. Proto značná část společnosti sáhla po hodnotách, které k němu byly (přinejmenším rétoricky) protikladné - k náboženství nebo k folkovým písním. Jenže mezi obojím byl propastný rozdíl. Původní náboženské hodnoty se vyvíjely řadu století. I když byly (a jsou) pro řadu lidí nepřijatelné, tvořily konzistentní obraz světa. Naproti tomu folk, který si z nich občas něco půjčoval, ve své většině nepravosti tohoto světa pouze glosoval, chybělo mu potřebné zázemí. V důsledku toho se folk v devadesátých letech buď stal vyloženě náboženskou hudbou (kterou poslouchá málokdo), nebo v tématech i posluchačské rezonanci hynul na úbytě. Nepřítel totiž padl nebo se značně zkomplikoval a riziko politicky motivovaných postihů zmizelo.
Co zbývá
Paradox folku jako mainstreamu tedy netrval dlouho. Některé jeho protagonisty vývoj vedl k posluchačsky méně náročné populární hudbě. Ale Jaromíra Nohavicu nasměroval spíše k opačné tendenci, aniž se to podepsalo na jeho prodejnosti. S rostoucí multikulturní otevřeností přitom u těch umělecky nerezignujících tvůrců nemusí jít o návaznost na křesťanské dědictví. Například Zuzana Navarová na svých posledních CD dokázala sloučit i některé židovské a indické motivy, nemluvě o spiritualitě Latinské Ameriky.
Společnost si také uvědomila, že postkomunistická transformace nemá jen ekonomický rozměr. Postupně začala vyhledávat nějaké duchovní hodnoty nebo alespoň jejich zdání. U písní stačí, aby sloužily k občasnému zamyšlení. A tak se nakonec uživí i ti, kteří se z různých příčin nemohou stát ani "Nohavici", ani "Navarovými", ani vysloveně náboženskými tvůrci. Nezbývá jim než "vykrádat hroby" - žít z vlastního odkazu, hrát převzaté věci či zhudebňovat verše básníků, jako to různým způsobem dělají (neříkám že špatně!) třeba Jan Burian, Jiří Dědeček, Rudolf Křesťan, Karel Plíhal nebo Vladimír Veit.
autor: Zdeněk R. Nešpor - Narodil se v roce 1976. Vystudoval sociální antropologii a religionistiku, dokončuje doktorské studium historie. Je vědeckým pracovníkem Sociologického ústavu AV ČR a asistentem na Fakultě humanitních studií UK. Kromě studií v domácím i zahraničním tisku vydal knihy Reemigranti a sociálně sdílené hodnoty (2002) a Víra bez církve? (2004).
Mladá fronta Dnes, 3.9.2005