KRYLOVY KOMPOTY Dávný přítel, Jiří Černý, ve svém článku na aktualne.cz 12. dubna 2019 napsal: “Karel Kryl byl první velká osobnost sólového českého folku” Až do závěrečné definice mi článek nevadil, pouze jsem si nebyl jistý, jestli by byl Kryl rád zařazen pod slovo folk. Jenže Jiří na závěr oznámil, jak to bylo před půl stoletím i s námi, co jsme měli také v ruce kytaru a v hlavě myšlenku na píseň a před sebou budoucnost, o které jsme netušili, že bude díky ruské okupaci jiná. Ona závěrečná definice je lepivě marmeládová: “Zůstává-li cokoli sporné, pak jedno jistě ne: Karel Kryl byl první velká osobnost sólového českého folku. Branou, kterou rozevřel, pak vcházeli Vladimír Merta, Dagmar Voňková, Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák, Jiří Dědeček, Jan Burian, Petr Lutka, Oldřich Janota, Slávek Janoušek, Wabi Daněk, Pavel Lohonka Žalman, Zuzana Navarová, Karel Plíhal, Jarek Nohavica, Pavel Dobeš, Petr Linhart, Pavla Milcová, Radůza, Karolina Kamberská, Jiří Smrž.” Takže úroda několika desetiletí a velmi rozdílných plodů z těch nejrůznějších zahrad je rázem namačkaná do jediného kompotu s nálepkou Karel Brána Kryl, rok zavaření 2019. Dobře, je to jen dojmologické tvrzení autora, ale co má s tou kýčovou bránou? Karel Kryl je akorát čtvrt století po smrti a za tu dobu se nasbíralo mnoho lidí, kteří si ho přivlastnili, vyvlastnili a vyložili. Nejen Jiří Černý, ale i různí náckové, komunisti, křesťani, udavači i vykladači obecně. Kdyby šlo Černému jen o Kryla, tak se do toho plést nebudu. Znali se dlouho, vážili si sebe a vzájemně se obdivovali. Zde by měla Jiřího dojmologie široké a oprávněné pole působnosti. Ale on se najednou pokusil napsat učebnicovou definici všehistorie a ta se mi zdá sporná, možná úplně blbá. V polovině šedesátých let slovo folk nemělo dnešní rozplizlý obsah. Nevědělo se ani příliš jasně, co za rozdíl se vyjadřuje mezi folkem a folklorem, bylo to slovo převzaté a my vlasáči ho nepoužívali. Generace šedesátých let, která sahala po kytaře, byla velmi mladá a pejorativně se říkalo, že je protestní. Moc se o ní nevědělo a byla posuzována spíš jako anomálie. Divné oblečení a dlouhé vlasy. Tak nakonec viděl Karel Kryl i mě, když jsme se setkávali v roce 1966 v Olomouci v Dostálově divadélku DEX. Pro mne to byl kabaret, definovaný stylově jako “divadlo malé formy”. Mělo to svá pravidla, do kterých Kryl zapadal, a pro mne už to bylo cosi odděleného generačním příkopem. Pavel Dostál tomu myslím říkal Divadlo experimentu, nebo tak nějak, já mu tam chodil s Marií Spurnou a Láďa Veit se Soňou Novotnou, takže jsme s tou partou byli docela propojeni, ale pro mne to byl stejně kabaret, se kterým Kryl s celou starší generací dobře ladil. Oblékal se slušně, vlasy měl nevlasaté, rýmoval přesně a vtipně, řeči mezi písněmi musely být stručné a vždy báječně vypointovány, něco jako Jiří Suchý, vzdáleně snad ještě Voskovec a Werich. Mně to připadlo odváté a antikvární. Ovšem jemu jsme se zase zdáli směšní my s těmi dlouhými vlasy. Mne považoval za hipíka, něco jako děti květin. Mám za to, že beatnictví mu tehdy nic neříkalo, big beat neposlouchal. Prostě mentálně generační propast tam byla, i když věkově ne, byl jen o tři roky starší. Hrál vtipně po scénách, kam generace, pro kterou jsme pak hráli my, nechodila. Do ruské okupace jsme ani neměli šanci se na podiu setkat. Pouze jednou. Ve Fučíkárně byl někdy mezi rokem 1967/68 větší festival Nechceme válku, chceme lásku. (Nebo Válka je vůl?). Kryl se tam také přihlásil a propadl. Vyhráli jsme my dva s Vladimírem Veitem s rozsáhnou, užvaněnou a “špatně” rýmovanou písní “Bludičky jsou ve městě, řekla bahenní žena”. Za tou písní si stojím dodnes, ale není to žádný Jiří Suchý. Je to rozevlátost, kterou jsem rozbíjel železnou klec uzavřené poetické formy. Ale folk to nebyl. A věřím, že když by tehdy Krylovi někdo řekl, že on je folk, asi by se hádal a myslím, že by se mu to označení nelíbilo ani dnes. I Merta už v roce 1967 nefolkově vystupoval, a i když nebyl mánička ale intelektuál, byli jsme generačně na jedné vlně, nakonec i s tehdejší máničkou Vlastou Třešňákem. Kryl na té vlně nebyl a na náš vývoj vliv neměl. Patřil do jiného, tehdy zdánlivě zapadajícího světa. Ale celý vývoj, i s generačními rozdíly, rozbagrovala ruská okupace. Příšerná traumatizující situace si zase a znovu dokola vynutila společný obranný “národní” postoj. Ale tomu postoji v té chvíli chyběl prapor. Politici byli k ničemu, komerční zpěváci vystrašeni a nepoužitelní, nás pár začínajících existencionalistických písničkářů se motalo ve svých nekončících pravděpodobných vzdálenostech, takže pro jakoukoliv politickou sjednotitelskou údernost jsme byli na nic. Přišla Krylova chvíle. Byl heslovitý, jednoduchý, zapamatovatelný. Dalo se to sdílet, naznačovalo to politickou rozevřenost, komerce to mohla převzít na chvíli do svých kanálů a schovat se za něj. Měl naskládáno, sice ne pro takovou situaci, ale pro tuto chvíli se ty písničky hodily. Stal se hvězdou, vyšlo mu “elpíčko”, měl sérii velkých koncertů a pak, jak se náhle objevil, tak také zmizel. V září 1969 emigroval. Tím, že patřil už k hotové scéně, byl skvěle připraven. To jsme nikdo z nás nebyli. Hledali jsme nové a svoje cesty a čeho dosáhla generace před námi, včetně vlastenectví, nás nezajímalo pro jakousi zatuchlost. Generace šedesátých let. Ovšem ruská okupace to znejistila a rozostřila. Na jaře 1969 jsem sice zažil také slávu velkých koncertů, ale mě to tak neoslnilo. Obsah mých koncertů nebyl vlastenecký, spíš mystický, publikum pro tu chvíli také myslelo složitěji, otevřelo se na chvíli i hlubším věcem, nakonec jako při každém takovém kolektivním šoku. Nejhlouběji šla mystická opojenost ze šoku po docela násilném založení nešťastného Československa. V Roce 1989 to bylo pár měsíců také takové mystické. V létě 1969 jsem se na tři měsíce uklidil do samoty moravských lesů a zabýval se obsáhlou sbírkou moravských lidových písní Františka Sušila. Do té doby jsem veškerou lidovost považoval jen za nechutný a umělý obrozenecko komunistický guláš. Ovšem tu nečekanou hloubku původních písní, tušenou ve sbírce Františka Sušila, jsem nechtěl nikam odkládat, potřeboval jsem se o ní přesvědčit hned, najít ji a pochopit. Vrátil jsem se do Prahy na podzim 1969, sice obtížen novým bohatstvím, ale Husák už uchopil moc a Kryl zůstal venku, což jsem tehdy chápal jako zradu. Takže Černého blouznění o nějaké Krylově rozevřené bráně, je nesmysl. Pokud něco otevřel, tak to v té chvíli také za sebou hned zabouchl. Bohužel jsem se ale díky Krylovi zasloužil o rozšíření toho blbého slova folk. Existoval 1. Coutry festival. Odehrál se někdy na rozhraní 1968/69, hrál už na něm i Vladimír Merta. Když Kryl emigroval, tak jsme byli my všichni s kytarou v těžkém a nepohodlném podezření, aniž jsme s Krylem měli co společného, a mně tehdy napadlo, že bychom se mohli skrýt pod nějaký pojem, které publikum pochopí, ale nový bolševik ne. Šéfem 1. Country festivalu byl Vladimír Váňa. Ukecal jsem ho, ať druhý ročník nazve 2. Folk a Country festival. Udělal to a tím pádem všichni, kdo už tehdy samostatně drželi kytaru, se mohli objevit i v Lucerně a tvrdit schvalovatelům, že jsou nevinný folk. To pro nově vznikající pořadatele bylo dobré znamení. Plynulo z toho, že jsme povoleni a pro velké publikum to bylo také ověření si toho, kdo zůstal a kdo odešel. Později festival Folk a Country pokračoval pod jiným pořadatelem ještě pár let dál, nás nezávislé pozvolna vyštípali, to už ale bylo fuk. Vytvořili jsme si svou vlastní “bránu” pod jménem Šafrán. A slovo folk si vyšlo na tu svou cestu rozplizlosti. Hrozně jsem chtěl se vyhnout tomu, aby nám také říkali folkoví zpěváci, tak jsem se pokusil prosadit výraz “písničkář”. To slovo bylo tehdy spojené s Karlem Hašlerem a zpočátku moc nepasovalo, ale prosadilo se a začalo znamenat ty svobodomyslné “písničkáře” kolem Šafránu...no, toto všechno mi v této chvíli napovídá ta nespolehlivá část našich bytostí, které říkáme paměť a je divné, že paměť Jiřího Černého mu to nenapovídá, u toho všeho přece musel také být. Teď už další historii sedmdesátých let přeskočím a vejdu do emigrace, kde jsme se s Krylem stýkali. On byl na naše šafránské písničkaření v sedmdesátých letech docela žárlivý, jednou v hospodě v Rohru na mě vyjel: “Já tady byl deset let sám a vy jste si tam zpívali”. Hmm, co na to říct? Reagoval jsem, až když mi začal popisovat, jak jsme jeden po druhém konečně začali na Západ přicházet: “Napřed ty, který neumí rýmovat. Pak Třešňák, Veit, Charlie Soukup, Karásek, ti jsou ještě horší a Karásek ani neví, co je to píseň....” Vytočilo ho tehdy téměř k nepříčetnosti, když jsem mu poťouchle odpověděl, že rým píseň kazí. Ale zůstávali jsme si blízko. Šafránu si vážil a jednou Pallase i mne požádal, jestli bychom ho do Šafránu nevzali. Vzali. Pallas mu vydal v tom nakladatelství Šafrán nějaké desky. Jasně, to přijímání bylo trochu úsměvné, oficiálně jsme nikdy žádné členy ani legitimace neměli, byla to jen idea, ano, jakási “brána” pro písničkáře, kteří chtěli být nezávislí, jakási zastřešující myšlenka a pěkně to vyjadřuje věta z mého estébáckého spisu, kdy estébák přemýšlí o zrušení Šafránu a klade si otázku: „Jak se dá zrušit organizace, která nebyla nikdy založena.” Pallas mne hned po uveřejnění tohoto článku upozornil: "Jardo, Kryl nás o nic nežádal, my jsme ho přijali za člena stejně logicky, jako Lubomíra Houdka". Takže tak nebo tak. Je to skoro čtyřicet let, Pallas bydlel v Uppsale, já v Rotterdamu a Kryl v Mnichově, komunikace byla tím pádem trochu jako hra na tichou poštu. Houdka jsme přijali slavnostně nedávno k jeho padesátce. Ironicky se dá možná na závěr říct, že Kryl byl, ale později, dobrou branou, pro Nohavicu, Kluse, Landu a Ortela... Nemám teď žádné noviny, ve kterých bych tuto úvahu uveřejnil, tak to pouštím po facebooku a předpokládám, že se strhne poprask. Mnoho pitomců má pocit, že mezi mnou a Krylem je i byla nějaká rivalita a že mu závidím slávu. Nezávidím, protože bych mu musel závidět, že umřel. Kdybych tehdy taky umřel, možná bych byl taky tak “slavný”. Jsem rád, že žiju dál. Generace, pro kterou jsem měl přímo fyzicky význam, pozvolna zmizela, tehdejší doba taky. Moje stopy v minulosti se vypařují, rozmazávají se a mizí, ale je to proto, že stále žiju, pořád mám nad tím kontrolu, moje minulost stále patří mně. Smrt umělce je poslední jeho časová momentka a okamžité znárodnění jeho minulosti a díla, otevírá brány mýtů a možnosti matlání historických povidel a kompotů, stavění soch a muzeí. Profesor František Dvořák nám kdysi na dějinách umění říkal, že pro umělce je důležité umřít ve vhodnou dobu, kdy jeho dílo zůstane zajímavé, eventuálně smysluplné. Jako příklad nám dával Václava Špálu, který umřel v roce 1946 a jeho kytice se staly slavné. Měl štěstí, že jeho, i jeho kytice, to osvobodilo od stalinistické budoucnosti. facebook, Jaroslav Hutka, 23. 4. 2019